Na návštěvě v berounském pivovaru

Předpokládám, že většině čtenářů není třeba berounský pivovar blíže představovat. Zájemce o historii a fakta proto odkáži na Czech Beer Report a na loňský článek Petra Váchy.

Přijíždíme na nádvoří Rodinného pivovaru Berounský medvěd. Vítá nás typická pivovarská vůně.

Majitelé, manželé Mayerovi, nás provázejí po pivovaru. Ten je tvořen dvěma místnostmi, v jedné se pivo vaří, ve druhé zraje. Hned vedle je vchod do pivovarské hospody Šalandy.

Zařízení pivovaru už na první pohled nepřipomíná to, na co jsme zvyklí z návštěv větších provozů. Typické měděné kotle, známé z reklamních prospektů mnoha pivovarů, tu nenajdete. Jen cosi, co na první pohled připomíná velká bizarní kamna. Pivovar si totiž majitelé sestavili svépomocí, povětšinou z kovového odpadu. Podle svých slov metodou „pokus-omyl“.

Pivo zde vaří přímým otopem dřevem, což prý kvůli nižší teplotě ve srovnání s uhlím doporučovali staří sládkové. Jinde často používané klišé „ruční výroba“ tady dostává svůj původní smysl. Včetně plnění piva do PET lahví.

Prohlídka pivovaru netrvá dlouho a my se můžeme přesunout vedle do hospody a ochutnat místní pivo. Interiér Šalandy je přívětivý. Pan Mayer totiž sbírá staré pivní lahve a cedule a hospoda je ideálním místem pro prezentaci podobných sbírek. Je na co se dívat. K dispozici je i salónek, do kterého z lokálu vyjdete po schodech. Můžete tak popíjet v místě, odkud máte výhled přímo na varnu. Zezdola z varny sálá příjemné teplo a vy si uvědomíte, že pijete v pravém slova smyslu „místní“ pivo. Pivo, které je samozřejmě kalné. A dobré.

Nyní zde pod názvem „Berounský medvěd“ vaří světlé jedenáctistupňové a tmavé třináctistupňové pivo. Na Vánoce prý možná bude i nějaký ten vícestupňový speciál. Nám z aktuální nabídky víc zachutnalo to tmavé. Berounské tmavé pivo není samozřejmě nijak přibarvováno. Ale striktní vyznavači Reinheitsgebot nejspíš přece jen úplně spokojeni nebudou. Ve složení místního tmavého piva je totiž uváděna i jedna netradiční surovina, a to melta. Jak jsme se dověděli, přidávají se jí asi 2 kg na 10 hl piva. Je to na první pohled možná zarážející, ale přídavek pražené obiloviny působí alespoň na mě mnohem lépe, než jinde oblíbená dvojkombinace karamel plus sacharin. Ještě ke zmiňované kalnosti piva – někteří lidé prý mají stále k berounskému nedůvěru, bojí se kalného kvasnicového piva. Na druhou stranu sem jezdí na kvasnicové pivo pivní turisté, někdy dokonce až z Ostravska.

Až budete mít někdy cestu přes Beroun, stavte se taky a ochutnejte. Pivovar je jenom kousek od nádraží. Cestou zpátky si pak na vrátnici můžete koupit pivo v 1,5 l PET lahvích, opatřených originálními etiketami (v novém provedení od Zdeňka Vyčítala). Co se PET lahví týče, místní si na ně prý tak zvykli, že pokus prodávat pivo ve skleněných lahvích s patentním uzávěrem nevyšel.

Na konec krátkého povídání o berounském pivovaru uvedu strašlivou historkou, vyprávěnou majiteli pivovaru. Dnes je Berounský medvěd v točené podobě k dostání jen v hospodě v pivovaru. Ale dřív ho točili i v jakémsi místním country clubu. Majitel tohoto podniku měl zřejmě „velké oči“, takže si, i přes varování Mayerových, objednal nepřiměřeně velké množství sudového piva. To se pak neprodávalo tak rychle, jak by mělo. Kvasnicové pivo nemůže nabídnout tak dlouhou garanci, je to přeci jen živý produkt. Takže neprodané pivo kyslo. V onom podniku pak v zoufalé snaze netratit a pivo prodat, řezali (zkyslého) Medvěda Gambrinusem. Cítím, že v tomto bodě bude nejlepší vyprávění ukončit.