Plzeňská inventura aneb jak jsme neochutnali Pašáka

Netuším, jak je to možné, ale přestože Plzeň už třetím rokem hostí nabídkou asi nejzajímavější český pivní festival Slunce ve skle, i letos se jeho termín kryje s mou cestou do zahraničí. Nenadělám nic. Přesto mě Plzeň letošní léto neminula a i když náš pobyt nebyl primárně spojený s pivní turistikou, s radostí jsem kolegům naplánoval ve volných chvílích návštěvu pivně zajímavých míst. S úsměvem jsem přitom zavzpomínal, jak podobnou cestu po plzeňských mini nabízel před časem jistý vykuk jako produkt svých „pivních cest“ v podobě mapky s jízdenkami na mhd za bratru pětistovku. S trochou plánování nad internetem jsme se pohodlně vešli do téhle částky i s konzumací. Následující řádky jsou malým shrnutím našich zážitků.

Modrá Hvězda Dobřany

V předvečer našeho plzeňského pobytu jsme se zastavili na skok v nedalekých Dobřanech, kde už mnoho let jasně září Modrá hvězda s širokou nabídkou piv nejrůznější stupňovitosti. Kamarády nalákal nedávný pořad České televize, který vychvaloval i místní kuchyni, kde mimo jiné pečou vynikající bramboráky z mláta. Tato pochutina se už v jídelním lístku bohužel nenacházela a ostatní jídla nás zrovna nenalákala. Mám v Dobřanech dlouhodobě trochu problém s obsluhující dámou, jejíž bodrost místy překračuje únosnou mez. I tentokrát jsme se nakonec spokojili jen s jedním rychlým Dobřanským sekáčem, vloni vyhlášeným regionální potravinou Plzeňského kraje, a večeřeli jsme nakonec jinde.

Návštěva Dobřan byla tak trochu úlitbou tomu, že naše plzeňská inventura nebyla od začátku plánovaná jako kompletní. Už dopředu jsme si odřekli návštěvu minipivovaru U rytíře Lochoty. Odradila nás jeho nevýhodná poloha a přiznám se, že jsem ani neměl ostatní na co nalákat. Vizuálně nezajímavý podnik s interiérem motorestu, umístěný jakoby mimoděk do zvláštní kombinace rodinného domku a sportovního centra, vaří navíc už dlouhé roky stále stejnou, lehce monotónní dvojici světlé jedenáctky a čtrnáctky, která mě chuťově nikdy příliš neoslovila. Takže Lochotínu jsme se bez rozpaků vyhnuli.

Těšil jsem se naopak do minipivovaru U sládka, jelikož tenhle poslední přírůstek do rodiny plzeňských mini jsem zatím nenavštívil. Cesta do nepříliš vzhledné Poděbradovy ulice byla ovšem klasickou ukázkou toho, že někdy i přes veškerou snahu poutník za zajímavým pivem nedojde. I když na internetu o tom nebyla ani zmínka, podnik ten den zavíral už ve dvě odpoledne, jak nám sděloval ručně psaný vzkaz na dveřích, žádající o pochopení. To se ovšem nedostavilo, jelikož hned následovala druhá podpásovka. Další cedulka informovala o neméně nepříznivém faktu, že totiž v létě je v sobotu a neděli zavřeno. A bylo vymalováno! Přiznám se, že logika provozovatele, který v hlavní turistické sezóně svůj podnik na víkendy uzavře, mi naprosto uniká. Připomínka hostinského z cimrmanovské hry Hospoda na mýtince, který byl nesvůj z toho, jak mu do podniku chodí lidi, celkem seděla. Tak nebo onak, chuťový zážitek z Pašáka nám byl pro tentokrát neodvolatelně odepřen a já dodnes dumám, jestli mám vůbec chuť na nějaké „příště“.

U sládka

Rozpačitý start bylo nutno rychle zachránit, takže následoval přesun do Truhlářské ulice na panství Lautensack, kde hraje prim Groll. I když jsme údajně národem pivařů, krátká anketa mezi kolegy během čekání na objednaná piva ukázala, že nikdo z nich netuší, kdo byl Josef Groll a o co významného se zasloužil. Na pivu s jeho jménem ve světlé a polotmavé variantě si ovšem svorně pochutnali všichni a já mohl s uspokojením sledovat, jak podnik, který jsem navštívil před lety krátce po jeho otevření a doslova zakopával o různé nedodělávky, hezky rozkvetl a získal na oblibě. Novinové výstřižky na malé nástěnce mimo jiné pyšně hlásaly, že když plzeňští Viktoriáni v létě slavně vykopali fotbalový titul, z nedalekých Štruncových sadů zamířili za oslavou právě sem. Celkem se nedivím, dobré pivo a jídlo je tu doma.

Groll

V době našeho pobytu zrovna probíhal v Plzni hudebně-pivní festival Pilsner Fest. Mám k podobným monstr podnikům lehký odpor, kolegové nikoliv. Hudební program navíc řadě z nás padl noty, jihoafrický podnik si konec konců kvalitu může dovolit. Nakonec jsme v areálu Plzeňského Prazdroje moc času nestrávili a nestali se tak účastníky rekordního hromadného přípitku 5493 lidí ani nemohli obdivovat výkon nového mistra ČR v držení tupláků. Na nefiltrovaný Prazdroj i Gambrinus jsme ale přece jen zaskočili a obě piva se dočkala chvály. Sám nemám moc srovnání, protože jejich nefiltrované, masově produkované verze piju málokdy, ale že bych se otřásal hnusem, to zase ne. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že mezi fanoušky piva začíná kořenit představa, podle níž vše nefiltrované je zároveň automaticky vynikající. Proces filtrace by dobré pivo zkazit neměl, nedobré naopak jeho vynechání podle mě nezachrání.

Pilsner Fest

Na černickou Selskou náves, jakkoliv polohou náleží k Plzni spíš formálně, jsem kamarády vytáhl s vědomím, že určitě protestovat nebudou. Na straně minipivovaru Purkmistr je totiž jednoznačně kvalita, ať už se jedná o samotné pivo, jídlo nebo prostředí. Duchovní otec celého podniku Josef Krýsl je v oboru restauračních pivovarů oprávněnou a nezpochybnitelnou autoritou, jehož věhlas a um oceňují všude tam, kde úspěšně instaloval zařízení minipivovaru. V tandemu se svým synem vaří v Černicích poctivý základ světlé, polotmavé a tmavé dvanáctky (ta mimochodem nese titul regionální potraviny Plzeňského kraje letos), doplněný o jantarovou čtrnáctku Radní, pšeničného Písaře a rotující sestavu ochucených speciálů. Jídelní lístek nabízí přiměřený rozsah zajímavých a chutných jídel, jejichž základ netvoří kečup a sojová omáčka. To všechno se odehrává v prostředí klasickém, ale přitom neupadajícím do někde běžného nevkusu, který snese na jedno místo nejrůznější „historické“ rekvizity a vytvoří dojem vetešnictví. Obsluha byla během naší návštěvy milá, svižná a půvabná, takže obědová idyla byla téměř perfektní. Tradičněji založení kolegové si pochutnávali kromě jídla především na světlé pivní klasice, ale já neodolal a vyzkoušel i zázvorový speciál. Jen jsem si utvrdil, že tahle příchuť mi k pivu zkrátka nesedí a mohl litovat, že v nabídce zrovna není nakuřovaný ležák, pro který mám slabost. Jinak se ale znovu potvrdilo to, co jsem věděl už z dřívějších návštěv: v Purkmistru se návštěvníkovi dostane za jeho peníze adekvátní péče a kvality. Spolu s Grollem u mých kolegů přesvědčivě zabodoval a troufám si tvrdit, že od teď už nebudou mít Plzeň napevno spojenou jen s Prazdrojem.