S tím „sáhnutím do svědomí“ u zmíněných gigantů Prazdroje, Krušovic (Heinekenu) a Staropramenu to není až tak žhavé. Proto i „návrat ke kořenům“, tedy překonání uváděné fádnosti jejich současných průměrných piv, se nekoná. Popsané „změny“ jsou podle mne jen marketingovými a mediálními hrátkami, které mají přilákat spotřebitele k té, které značce.
Co hodnocení chybí? V pivovarských kruzích se mluví o tom, že Plzeňský Prazdroj má extrémně vysokou rentabilitu tržeb, prostě že ho vlastník SABMiler tlačí k maximalizaci zisku. To by na jedné straně znamenalo silný tlak na cenu vstupů, tedy i surovin (rád bych věřil, že se to nedotýká jejich kvality), zvolenou technologií a prodejní ceny (neboť peníze do firmy musí přinést spotřebitel). K současným číslům jsem se zatím nikde nedobral, ale narazil jsem na údaje z roku 2006, podle nichž měl Prazdroj rentabilitu tržeb 25 procent, zatímco třeba Krušovice 12, Staropramen 7, Budvar a Starobrno 10 procent. U nadnárodních pivovarnických skupin (v konsolidaci) to bylo následující: Anheuser – Busch 12,5 procenta, Heineken 11,3, Carlsberg 5,2, SABMiler 10,9 a InBev 10,6 procenta. Takže Prazdroj tehdy vybočoval i v rámci své mateřské firmy SABMiler. Možná, že právě tohle by stálo někdy do budoucna za bližší pohled.