Pivo Vorel jsem okusil poprvé na jaře roku 2007. Zemitý muž v teplákách, který má jen 15% chuťových pohárků, staví si svépomocí technologická zařízení a nutí své zaměstnance testovat divoké výsledky jeho pivovarnických pokusů dříve, než jim povolí Gambrinus, je rozhodně nepřehlédnutelnou postavou na české pivní scéně. A debaty s ním i s jeho hosty vydají na menší publikaci lidové slovesnosti. "Ty hele, než se vrátí Vorlíček... já si dal minule před vejplatou ty jeho piva dvě, vono je to levnější, viď... jdu domu nafouklej jako dycky, tak si chci jako prdnout, než vlezu do busu a, ty vole, bláto na hřišti!" Kdo se nenaučí vařit pivo za půldruhého roku, nenaučí se to asi nikdy. Poslední vzorky, přinesené v petlahvích jsem, až na tři decky od každého, vylil do dřezu. Tohle opravdu nemám zapotřebí. On to pan Vorlíček, dle vlastních slov, také nepije. Podezírám ho, že se bojí o těch svých zbývajících patnáct procent. Ani se sty procenty by to nerozeznal od zkvašeného ovocného vína řízlého octem ve sklence od turecké kávy.