Příspěvek čísníka Zdeňka Obermaiera mi připomněl něco, nad čím přemýšlím už delší čas. Celá rodina mé přítelkyně pracuje na různých pozicích v pohostinství a cestovním ruchu, od těch nejnižších až po provozní ředitelku hotelu a restaurace. Díky tomu jsem po letech získal určitý názor na tuto zvláštní kastu lidí - číšníků. Jsem si dobře vědom velkého nebezpečí generalizace a tak dopředu co nejdůrazněji říkám: EXISTUJÍ VÝJIMKY. Celkově mám ale dojem, hraničící s jistotou, že pro číšníka, alias pingla (tak tituluji ty, kteří nejsou v oboru řádně zaškolení, ale zběhli k němu od svých dělnickcýh profesí bez patřičného tréninku u vidiny výdělku - a že jich i v Praze je!), je nejdůležitější zisk. Zisk jeho osoby, tedy buď zpropitné, nebo nějaká "chybička" na účtu. Zpropitné je striktně požadováno automaticky, nikoliv za kvalitní či dokonce nadstandardně dobrou službu, zákazník je pak už dopředu podle výše potenciálního zpropitného odhadován a je k němu podle odhadu přistupováno. Ideálem číčníka je bohatý cizinec, pokud možno málo jazykově vybavený, a tudíž bez otázek, cizinec hodně konzumující a ještě víc platící. Nerozumím tomu, kde se tenhle přístup, jedna z nejodpudivějších směsic socialistické morálky a kapitalistického kasírování, u nás po revoluci vzal. Ale pokaždé, když se s ním setkám, zvlášť třeba ve společnosti nějakých svých zahraničních přátel, do hloubi duše se stydím. Cesta, jak s tím bojovat, je podle mě jediná a Tomáš Maier ji hezky ukázal. Prostě na všechny podobné případy korektně, přesně, ale nemilosrdně a soustavně upozorňovat. Usměvavý zmetek z NP má, aspoň tady u nás, z ostudy kabát a pan provozní sice může stokrát žádat různá "vysvětlení", ale dobrou pověst si tím zpět nezíská.