Malá piva v pražských minipivovarech II.

Po návštěvě těchto tří pivovárků (Suchdol, Strahov, Bulovka), které jsou rozstrkané spíše v okrajových částech Prahy, jsme sjeli do centra a první na ráně byl pivovar U Fleků. Opustil nás další člen výpravy (musel na noční), takže nás už bylo jen pět. Pivovar U Fleků je nejstarším pivovarem nejen v Praze, ale i v celé republice. Vyrábí pouze jediné pivo, což nám po návštěvě předchozích pivovarů přišlo poměrně vhod. Tímto pivem je tmavý bavorský ležák již od roku 1843, jak tvrdí prameny. Bohužel ale jeho kvalita nebyla příliš valná, pivo bylo poněkud nakyslé. Dále lze pivovaru vytknout harmonikáře a hráče na tubu, kteří se nám snažili hrát poté, co vedlejší stůl vyklidili Němci. Moc příjemné nám to nebylo. Bylo by fajn, kdyby seděli někde u vchodu v rohu a dokreslovali starobylou atmosféru a ne běhali mezi hosty patrně s vidinou finančního přilepšení a tím je tak do jité míry obtěžovali.

Poté jsme se přesunuli do nedalekého pivovaru U Medvídků, který je známý zejména patrně nejsilnějším pivem, které má 33 stupňů EPM a 12,8 % alkoholu a doufali, že tento „zabiják“ zrovna nebude na čepu. Opak byl ale bohužel pravdou. Začali jsme klasickým Oldgottem, což je klasický polotmavý ležák, bohužel již patrně pod vlivem předchozích zážitků jsme zapomněli říci, že chceme pouze malá piva. Svého kroku jsme ale nelitovali, sládek pan Veselý opět nezklamal, pivo bylo vynikající. Posléze jsme přistoupili ke konzumaci oné třiatřicítky; jediné štěstí bylo, že jej točí do dvoudecových sklenic. Upřímně řečeno, jedná se pouze o pivní kuriozitu, kterou stačí ochutnat pouze jednou.

Bylo už asi 7 hodin, a proto následoval přesun Vladislavovou ulicí do Novoměstského pivovaru, což byl šestý podnik v pořadí. Pokusím se vyvarovat vulgárních výrazů; Novoměstský pivovar opět nezklamal. Zhruba před dvěma roky jsem tam chtěl zajít s přítelkyní a na prahu nás zastavil od pohledu nepříjemný číšník s otázkou, zdali budeme jíst. Když jsme řekli, že nevíme, tak nám sdělil, že mají obsazeno. Je opravdu skvělé, že se historie opakuje, nicméně patrně pod tlakem některých stížností zde inovovali; lidem, kteří jsou jim podezřelí tím, že by se potenciálně nechovali jako onen slavný oslík z pohádky, ze kterého na požádání padají zlaťáky, oznámí rovnou, že mají obsazeno a zbytek je rezervován. Už s tím zkrátka nedělají takové cavyky. Asertivní číšník (či spíše vrátný), nám oznámil, že mají volno až po desáté (asi tam celodenně promítají filmy s hvězdičkou a my jsme se zdáli tak mladí; ó jaká lichotka). Těsně za námi šli anglicky mluvící cizinci a patrně se velmi rychle a zázračně uvolnilo místo či je „vrátný“ natolik dobře znal, že se jich ani neptal, na jaké jméno že mají rezervaci. Hanba by mě fackovala se takhle chovat! Škoda, že mě nenapadlo na něj hned spustit anglicky nebo německy.

Takže poněkud předčasně jsme vzteky rozžhavení do ruda zamířili do Pivovarského domu. Tam naštěstí obsluha byla v normě, a tak jsme povečeřeli a spustili kanonádu v podobě konzumace zdejšího pivního sortimentu. Postupně nám na stůl nosili pivo banánové, višňové, borůvkové, kávové, kopřivové, pšeničné a ležák světlý a tmavý. Velké poděkování náleží Alešovi Dočkalovi (čtenáři ho znají spíše z Pivovarského klubu v Karlíně), který nás, ač velmi pospíchal (jak jsem se poději dozvěděl), provedl a ke všemu dal náležitý výklad. To už jsme ale zbyli jen dva členové expedice a můj souputník se navíc „nepropil“ celým sortimentem (nechal si však ujít jen některé „exotické“ variace zdejšího piva).

Pomalu se schylovalo k desáté hodině, a tak jsme si přece jen řekli, že to ještě jednou zkusíme s návštěvu onoho vůči tuzemcům velmi ostře nepřátelského Novoměstského pivovaru. Kupodivu nás tam pustili i přesto, že si nás onen „vrátný“ u vchodu pamatoval. Po poněkud ostřejší výměně názorů s číšníkem jsme se dozvěděli, že mají svoje pokyny… Když jsme si chtěli objednat druhé (tj. černé) pivo, tak můj souputník oslovil pana číšníka „pane vrchní“ a bylo mu sděleno, že dotyčný není pan vrchní. Když jsem ho já bezprostředně poté oslovil „pane číšníku“, tak se na mě obořil, jakže ho to oslovuji. Na to, zdali mu máme říkat „pane Nováku“, odvětil, že třeba „pane Nováku“. Ale nebudeme mu křivdit, s největší pravděpodobností se skutečně takto jmenuje. Pivo ale měli poměrně solidní, i když přece jen po tom výkonu předtím se naše rozlišovací schopnosti poněkud snížily.

Jako ekonom jsem si ale uvědomil, že jsme se vlastně setkali s monopolem, neboť my jsme od každého ze sedmi pivovarů poptávali službu, kterou každý z nich jako jediný nabízel, což jsou typické znaky monopolu. Velmi poučné na tom bylo, že ze sedmi v tu chvíli pro nás monopolních pivovarů se nepřátelsky k nám choval jediný, takže příště, až mi bude jedno, do kterého zajdu (mezi minipivovary v mých očích bude panovat dokonalá konkurence, tj. přesný opak monopolu), tak přesně vím, o kterém ani uvažovat nebudu.

Celá naše pivní túra trvala zhruba 13 hodin, což ale bylo jen ku prospěchu věci. Přiznám se, že jestli si ji někdy zopakuji, tak to bude za poměrně dlouhou dobu, nicméně jako odlehčení od všedních nejen pracovních starostí to byla velmi dobrá a užitečná relaxace. Byl bych ale hodně rád, aby (nejen) v Praze bylo tolik minipivovarů, že člověku na projití všech nebudou stačit ani dva dny.

Tomáš Maier, Sdružení přátel piva