Pánové Jobánek a Žalio v posledních týdnech prezentují své názory na Světě piva častěji než dřív a také radikálnějším slohem, než je řadě milovníků české klasiky asi milé. Ale pokud se člověk oprostí od apriorní potřeby to naše "hezké české" za každou cenu hájit, musí jim přiznat povážlivě velký díl pravdy.
Je těžké spekulovat, proč se u nás neujaly výrazně odlišné pivní styly, když s jejich seriózním zaváděním se začíná vlastně až teď. Ať už díky speciálům pánů Šuráně a Kočky nebo několika dalších statečných. Je docela možné, že díky kvalitní osvětě i z tohoto serveru bude naše konzumentské spektrum za pár let přece jen bohatší. Osobně bych si to moc přál. Rozhodně si totiž nemyslím, že by tzv. pivo českého typu muselo nutně českému naturelu vyhovovat nejvíc a už vůbec nemám pocit, že by bylo výsledkem toho nejlepšího, co se tu dá uvařit. Spíš toho nejekonomičtějšího, co se u nás ještě dá prodat.
Český pivní konzervativismus (dle jiných "patriotismus") je svého druhu rarita. Nechápu, proč v průměrném estonském supermarketu je k dostání regál anglických, německých a belgických speciálů, zatímco u nás má punc exotiky nešťastná Stella Artois. A nemám pocit, že je to něco, na co bychom měli být pyšní. Naopak mě nesmírně popouzí arogance těch pivních patriotů, co mají pocit, že Čechy jsou pupkem pivního světa a ostatní k nám poprávu s úctou vzhlíží. Realita je taková, že svět je už dávno někde jinde a pojem pilsener, který nás nadouvá pýchou jak krocany (a který se paradoxně u nás prakticky nevaří) je podobně vyprázdněným termínem, jako v nealkoholických nápojích kola.