Český stát evropským pivovarům už přes dvacet let zadarmo chrání jejich trhy
Není pochyb o tom, že pokud by v Česku nevládl čtyřicet let komunismus, byly by alespoň dva naše pivovary (Plzeň a Budvar) přinejmenším velkými evropskými hráči. Samy by spoluorganizovaly evropský trh, měly by kontinentální dosah a skupovaly by značky jiné. To se však nestalo. V roce 1989, přestože jsme byli i tehdy zemí s největším výstavem a spotřebou piva na hlavu, šlo o - ve světě téměř neznámé – podniky, s minimálním exportem a domácím prodejem jednoho půllitru za směšných deset centů (0,1 USD). Podkapitalizované, chudé, obchodně špatně řízené státní firmy nemohly bezprostředně pomýšlet na expanzi a dál vesměs žily z domácího trhu, o který – pro jeho láci – ani nikdo ze světa tehdy příliš nestál.
Po uplynulých více než dvaceti letech je nyní Plzeň velkým středoevropským pivovarem, ikdyž „pouhou“ součástí obrovského globálního koncernu SABMiller. Nedá se bohužel říci, že by Plzeňský Prazdroj ve světě využil veškeré své možnosti „prémiového ležáku“. To souvisí s evidentně nedostatečnou globální marketingovou podporou jihoafrické matky. Přes to všechno jde o koncepční, cílevědomý a dobře řízený soukromý podnik, který přece jen vykazuje pragmatický obchodní tah a na spotřebních daních, DPH a dani ze zisku odvádí českému státu ročně přes čtyři miliardy korun. Oproti tomu Budvar se celou tu dobu plácá jako „národní podnik“. A to jen kvůli politickým sporům, a proto, že změna právního postavení společnosti (například na akciovou, umožňující privatizaci) hrozí oslabením ve známkoprávních sporech. Na rozdíl od Plzně, Budvar dlouhodobě stagnuje (zejména na domácím trhu) a koncepčně směřuje odnikud nikam. Poměr výstavu piva, i tržeb, je mezi Plzní a Budvarem cca 7:1. Poměr zisku však katastrofálních 24:1. Samozřejmě v neprospěch národního podniku. Prodávat v celé Evropě globálně podporovanou značku Budweiser a vydělávat na exportu tak málo, to je zarážející neúspěch.
Za to, že v Budvaru je anomálie ředitel Jiří Boček není úplně zodpovědný. Sám se kdysi privatizace chtěl účastnit a je jasné, že i kdyby vydělal hodně peněz, ve státní pokladně by přistála suma umožňující už dávno jezdit po dálnici až do Českých Budějovic. Takto Budvar, národní podnik, sice naštěstí zatím neprodukuje ztrátu, ale funguje dosti mizerně. Výstav má na úrovni necelých 2 % amerického konkurenta a byl by pro něj zcela nezajímavý – pokud by neblokoval jeho přístup na mnohé důležité trhy.
V tomto smyslu česká vláda dělá s Budvarem mnoha velkým světovým pivovarům kašpárka. Heinekenům, Carlsbergům, SAB-Millerům atp. zadarmo chrání vlastní zboží před americkou konkurencí a ty tak radostně šíří pohádky o výlučnosti budějovického piva a ponoukají český stát i Budvar do nekonečných právních bitev. Výdělky a výhody z toho mají obrovské. Ale jen oni a pouze oni.
V témže směru funguje v posledních třinácti letech i management Budvaru. Vedou se televizní propagační kampaně, v nichž se údajně chrání „rodinné stříbro“, ve skutečnosti však – pokud možno doživotní - posty managementu a jeho nedotknutelnost . Řekněme si na rovinu, že Budvar je sice dobré české pivo, ale nijak nevybočuje z kvality běžného ležáku, což dokazují anonymní degustace odborníků, i pivní soutěže doma a v zahraničí. Budvar má i na domácím (!) trhu pouhá tři procenta a nebýt nového levného produktu Pardál (tzv. Budvar lůzy), bylo by to ještě horší.
Nejvyšší cenu má Budvar z principu pro Anheuser Busch. Se značkou by si koupil právě i přístup na trhy. Budvar jako pivovar, jako čistý výrobní podnik, má cenu kolem šesti sedmi miliard korun (dle bilance vlastního kapitálu a objemu zisku). Anheuser Busch za něj v roce 1997 nabízel miliardu dolarů, což tehdy znamenalo 36 miliard korun. Ze svého sloganu „King of beers“, chtěl tehdy z Budvaru vytvořit „Beer of Kings“ a z místního ležáku učinit prémiovou značku koncernu. Dnes se nám – zvláště po spolknutí Anheuseru belgickým gigantem In BEV – o takové ceně, zejména z důvodu silného kursu koruny, může nejspíš jen zdát. Škoda. Ale bude to v budoucnu jen horší, a v tomto smyslu je přešlapování českého premiéra („Privatizovat Budvar nebudeme“ ) sice politicky snad pochopitelné, ale ekonomicky velmi nerozumné. Jak problém vyřešit, je věcí právníků (spory) a ekonomů (cena). Variant je několik, a také současný management – bude-li konečně jeho přístup profesionální - by k tomu měl mít co říci. Prodat jen značku a ponechat pivovar svému osudu, mimo AB-InBEV by ale bylo velmi riskantní.
Co tedy vlastně vláda chce? Dál dělat hloupé vlky evropským podnikatelům s pivem a zadarmo chránit jejich trhy před Američany, nechat se přitom drze zesměšňovat ředitelem Budvaru, anebo naopak zpeněžit historickou roli firemní značky, která cenu má, ale my sami z ní ve skutečnosti žádný užitek za daných okolností mít nemůžeme?
ekonom K. Kříž