Jsem ročník 1960, a tak si ještě klasická piva dobře pamatuji. Vzpomínám si na víkendy s tchánem, kdy jsme zajeli do středu Prahy na Plzeň k Jelínkům, na Letnou k Sojkům nebo naproti do jakéhosi dvora do zahr.restaurace, na její název si teď nemohu zaboha vzpomenout. Vždy jsme dali tak cca. 5 kousků a dodnes vzpomínám na lahodnou chuť, smetanovou hustou pěnu a chladivou hořkost, kterou již nyní nezažiju. Napít se takového piva byl vždy svátek.
Nemuselo se vždy však jezdit jen na Plzeň, tehdy se dělily restaurace na 4 cenové skupiny, běžná lepší restaurace, kde se vařilo, byla III. skupina a v takové se vždy točila 12% /v případě, že ji místní pivovar vařil, např. v Domažlicích jen 11%, poněvadž nejsilnější pivo místního pivovaru byl Čerchov 11/. Tyto restaurace byly vždy silně navštěvovány, točily vždy jen jeden druh piva a tak byl zajištěn slušný odběr, někeré točily běžně i přes 10hl piva denně. Díky rajonizaci jste v každém městě na náměstí našel minimálně 1 restauraci s místním pivem. Jestliže byla potíž s kvalitou lahvové desítky, tak se toto prakticky nikdy netýkalo dvanáctky, pakliže pivovar desítku ,,podtrhnul", u dvanáctky si to zřejmě nedovolil, a tak lahvová byla v létě často podpultová, pivovar objednávky krátil. Asi v polovině 80. let se v létě místo lahvové dvanáctky vystavovala najednou jedenáctka, např. v Praze úplná novinka, viz Velkopovický Kozel či Staropramen.
V době velikonoc a vánoc se vždy objevily nějaké speciály, převážně 14% a to byl krásný čas pro ochutnávání výborných piv. Vzpomínám na branický speciál, ale třeba se v Praze zničeho nic objevila např.13% z Březnice, výborné pivo, ale s dvoubarevnou etiketou, kterou by si dnes nedovolil použít ani dnešní minipivovar. Zajímavostí bylo, že i notoricky známe ,,nepitné" pivovary, např. Kralupy, Kolín a pod. se na Vánoce pochlubily slušnou a pitnou kolekcí ležáků, vše naznačuje, že některé pivovary neměli šanci dostat na běžnou výrobu kvalitní suroviny.
Asi koncem roku 1990 jsem se rozhodl také podnikat, vášeň k pivu mne dohnala k otevření nápojové prodejny. V té době sládkovala v Krušovicích paní Mildorfová a vařilo se tam na tehdejší poměry velmi hořké pivo. I rozjel jsem se do Krušovic vyjednat dodávky piva. Ale ouha, pivovar měl vyčerpanou kapacitu, 75km do Prahy a ještě přes celé město se jim zdálo moc, prý vozí jen do 60km a atd. Nakonec se mi je podařilo asi na třetí návštěvu zlomit a Krušovice se začátkem prosince začali pít i v Čakovicích, kde toto pivo předtím nikdo prakticky neznal. A světe podivse, prodávali se 3 Liazky týdně. V nedaleké vesnici si toto pivo chtěli dopřát i místní hasiči provozující restauraci na hřišti,a jelikož to bylo asi o 5km dál, než k nám, tak pivo nedostali. Tudíž si svých 10-15hl týdně museli zajišťovat u nás. S tím bylo spojeno nemalé dobrodružství při manipulaci se sudy zejména v létě, kdy pivovaru chyběly hekťákové sudy a z nouze plnil dvouhektolitrové, původně určené pro provozovny s velkým výčepem. Naložit takový sud plný na traktorový vlek hasičů vyžadovalo určité technické umění.
A právě, čím byl sud potlučenější, tím se do něj kupodivu vešlo více piva, rozdíl dělal na sudu i 10 litrů piva.
Později po koupi Krušovic německým kapitálem a pozvolnou změnou charakteru piva, jsme začali v Praze prodávat piva malých pivovarů. Namátkou jmenuji Novou Paku, Náchod, jako jedni z prvních i Bernarda, Litoměřice, Poličku a různá jiná. Tyto piva se prodávala maximálně v desítkách bas týdně, ale každé z nich si našlo své konzumenty. Jako jediná prodejna v širokém okolí jsme neprodávali Gamrinus, zpočátku, když stál za to byl těžko dostupný, poté, když už nebyl nic moc ,ze zásady. Když zákazník požadoval G a já odvětil, že ho nevedu, dozvěděl jsem se většinou, že jsem pitomec, ale jelikož bylo třeba 8 hodin večer, vzal si z nouze doporučenou náhradu a většinou se příště objevil a pravil že se ty ,,sračky" daly kupodivu náhodnou i pít a zakoupil je znovu.Naštěstí tehdy byly lahve až na malé vyjímky buď NRW nebo EURO, co bych dnes dělal s lahvemi SAB, to tedy nevím.
A tak jsem vesele obchodoval až vedle otevřeli Globus a po roce TESCO a byl konec. Tak jsem si trochu zavzpomínal na ,,staré dobré časy".
Přidávat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé
Nemuselo se vždy však jezdit jen na Plzeň, tehdy se dělily restaurace na 4 cenové skupiny, běžná lepší restaurace, kde se vařilo, byla III. skupina a v takové se vždy točila 12% /v případě, že ji místní pivovar vařil, např. v Domažlicích jen 11%, poněvadž nejsilnější pivo místního pivovaru byl Čerchov 11/. Tyto restaurace byly vždy silně navštěvovány, točily vždy jen jeden druh piva a tak byl zajištěn slušný odběr, někeré točily běžně i přes 10hl piva denně. Díky rajonizaci jste v každém městě na náměstí našel minimálně 1 restauraci s místním pivem. Jestliže byla potíž s kvalitou lahvové desítky, tak se toto prakticky nikdy netýkalo dvanáctky, pakliže pivovar desítku ,,podtrhnul", u dvanáctky si to zřejmě nedovolil, a tak lahvová byla v létě často podpultová, pivovar objednávky krátil. Asi v polovině 80. let se v létě místo lahvové dvanáctky vystavovala najednou jedenáctka, např. v Praze úplná novinka, viz Velkopovický Kozel či Staropramen.
V době velikonoc a vánoc se vždy objevily nějaké speciály, převážně 14% a to byl krásný čas pro ochutnávání výborných piv. Vzpomínám na branický speciál, ale třeba se v Praze zničeho nic objevila např.13% z Březnice, výborné pivo, ale s dvoubarevnou etiketou, kterou by si dnes nedovolil použít ani dnešní minipivovar. Zajímavostí bylo, že i notoricky známe ,,nepitné" pivovary, např. Kralupy, Kolín a pod. se na Vánoce pochlubily slušnou a pitnou kolekcí ležáků, vše naznačuje, že některé pivovary neměli šanci dostat na běžnou výrobu kvalitní suroviny.
Asi koncem roku 1990 jsem se rozhodl také podnikat, vášeň k pivu mne dohnala k otevření nápojové prodejny. V té době sládkovala v Krušovicích paní Mildorfová a vařilo se tam na tehdejší poměry velmi hořké pivo. I rozjel jsem se do Krušovic vyjednat dodávky piva. Ale ouha, pivovar měl vyčerpanou kapacitu, 75km do Prahy a ještě přes celé město se jim zdálo moc, prý vozí jen do 60km a atd. Nakonec se mi je podařilo asi na třetí návštěvu zlomit a Krušovice se začátkem prosince začali pít i v Čakovicích, kde toto pivo předtím nikdo prakticky neznal. A světe podivse, prodávali se 3 Liazky týdně. V nedaleké vesnici si toto pivo chtěli dopřát i místní hasiči provozující restauraci na hřišti,a jelikož to bylo asi o 5km dál, než k nám, tak pivo nedostali. Tudíž si svých 10-15hl týdně museli zajišťovat u nás. S tím bylo spojeno nemalé dobrodružství při manipulaci se sudy zejména v létě, kdy pivovaru chyběly hekťákové sudy a z nouze plnil dvouhektolitrové, původně určené pro provozovny s velkým výčepem. Naložit takový sud plný na traktorový vlek hasičů vyžadovalo určité technické umění.
A právě, čím byl sud potlučenější, tím se do něj kupodivu vešlo více piva, rozdíl dělal na sudu i 10 litrů piva.
Později po koupi Krušovic německým kapitálem a pozvolnou změnou charakteru piva, jsme začali v Praze prodávat piva malých pivovarů. Namátkou jmenuji Novou Paku, Náchod, jako jedni z prvních i Bernarda, Litoměřice, Poličku a různá jiná. Tyto piva se prodávala maximálně v desítkách bas týdně, ale každé z nich si našlo své konzumenty. Jako jediná prodejna v širokém okolí jsme neprodávali Gamrinus, zpočátku, když stál za to byl těžko dostupný, poté, když už nebyl nic moc ,ze zásady. Když zákazník požadoval G a já odvětil, že ho nevedu, dozvěděl jsem se většinou, že jsem pitomec, ale jelikož bylo třeba 8 hodin večer, vzal si z nouze doporučenou náhradu a většinou se příště objevil a pravil že se ty ,,sračky" daly kupodivu náhodnou i pít a zakoupil je znovu.Naštěstí tehdy byly lahve až na malé vyjímky buď NRW nebo EURO, co bych dnes dělal s lahvemi SAB, to tedy nevím.
A tak jsem vesele obchodoval až vedle otevřeli Globus a po roce TESCO a byl konec. Tak jsem si trochu zavzpomínal na ,,staré dobré časy".