České středověké pivařství

Nejjednodušší je odpověď na první otázku - piva se samozřejmě pilo hodně, nejen kvůli jeho cenové dostupnosti, ale i protože se dobře hodilo k tehdy převažujícím moučným jídlům. U luxusních a drahých ležáků se dokonce rozlišoval i ročník - podobně jako dnes u vína. Tato "stará piva" mohla mít až 30 let.

Levná piva se dokonce dostala do soupisu základních životních potřeb - takže je městští úředníci zdarma obstarávali i chudině. Pili je samozřejmě dělníci a řemeslníci, nemocným se doporučovalo jako lék. Josef Macek v knize Věk jagelonský v českých zemích uvádí, že jednomu nemocnému faráři lékař doporučil vypít denně 3 pinty piva, tedy více než 5 litrů. Co bychom za podobné recepty dali dnes...

Dnešními slovy řečeno, vaření piva bylo už tehdy obrovským byznysem. Nešlo však o podnikání tak docela volné, patřilo spíše k činnostem (opět v dnešní terminologii) licencovaným. Kromě velkých pivovarů měla řada měšťanů právo vařit pivo pro svou vlastní potřebu. Protože ale navíc každý měšťan měl právo ve svém domě přijímat poutníky a účtovat jim za poskytnutou stravu a nocleh, je jasné, že hranice mezi podnikáním a samozásobením nebyla nijak příkrá.

Regulovány byl i provoz tehdejších hospod, především jejich otvírací doba - středověké krčmy musely často povinně zavírat už před půlnocí, omezen byl jejich provoz ve všemožné postní dny a svátky. A pak zde vyvstávala ještě otázka, zda je přípustné stavovat se na jedno cestou na mši. Už z faktu, že v posledním případě se leckdy sahalo k zákazům, svědčí, že to byl zvyk značně rozšířený. Lze však předpokládat, že v tomto případě byl spíše než sklenice piva vyžadován panák kořalky - počátek 16. století je mj. také právě obdobím, kdy se i u nás začíná masově konzumovat tvrdý alkohol, především přepalované víno.

Právo vařit pivo posléze probublalo až do nejvyšší politiky. Spor vypukl naplno za krále Vladislava Jagelonského. Šlechta se snažila připravit města o tyto výsady a v tzv. Svatováclavské smlouvě (uzavřené až za vlády posledního Jagelonce Ludvíka) byl nakonec roku 1517 pivní monopol měst zlomen. Pro ilustraci, jak vysoké politiky se taková zdánlivá banalita (nikoliv však v Čechách!) týkala: obě strany se současně handrkovaly o to, zda města mají mít vůbec právo hlasovat na zemském sněmu. Tuto výsadu si města výměnou na pivní monopol nakonec udržela.

A abychom si nemysleli, že šlechta patřila k nějakým liberálům bojujícím proti monopolům a koncesím za volný trh. Ihned po svém úspěchu začali páni na svých panstvích zavádět monopoly vlastní a zakazovali poddaným kupovat pivo z jiných než šlechtických pivovarů. Nově vzniklá zařízení měla přitom oproti těm městským standard nasazený poměrně nízko (vzpomeňte, že středověké městské řemeslo má pro nás dodnes punc něčeho extrémně solidního), takže Svatováclavská smlouva kvalitě českého piva nejspíš výrazně uškodila.

Každopádně se ukazuje, že obavy a zostřená pozornost komunistického režimu vždy, když se chystalo zdražení piva, nebyly ničím paranoidním. Pivo bylo v Čechách vždycky vysoce politickou a ožehavou záležitostí.

Na závěr tohoto článku ještě odpověď na otázku, zda se vztah k pivu nějak lišil podle náboženského vyznání. Jako poněkud překvapující nám může připadat skutečnost, že k pivu (respektive k alkoholu obecně) byli mnohem tolerantnější kruhy katolické. V Čechách máme občas tendenci nahlížet na katolíky jako na dogmatické konzervativce a na protestanty jako na směr liberálnější, ale minimálně v alkoholismu platil opak.

Husitské hnutí bylo silně moralistické a puritánsky přísné. Chelčickému vadilo třeba i požívání kořeněných jídel. Pokud bychom dnes četli texty Chelčického či představitelů Jednoty bratrské, označili bychom je pro jejich hloupě mravokárnou rétoriku s klidem za fundamentalistické (brojily např. proti pěstování okrasných květin). Působilo to tím extrémněji, že souběžně s reformací probíhala také renesance a humanismus, orientující se i na kvalitu života pozemského.

Protestantská města oproti těm katolickým vystupovala oproti alkoholismu (stejně jako proti obžerství či prostituci) poměrně přísně. Nakonec, právě protestantské puritánské kruhy měly později v USA na svědomí období prohibice.

Už v husitských polních vojscích existovala přísná kázeň, která se týkala i zákazu požívat alkoholické nápoje. Sirotci toto nařízení přesto tak docela nedodržovali, po dobytí některých klášterů jim padly za oběť sklepy plné vzácných vín; vína neznalí prostí vojáci je přitom chlemtali jako vodu (nebo jako pivo). Následkem toho byla druhý den snížená bojeschopnost a další opatření proti pití. Na druhé straně je třeba říct, že na počátku husitských bouří se několika měst husité zmocnili právě proto, že jejich obyvatelé i posádka vyspávali (např. po posvícení). Moralizující husitští kazatelé pak takovou událost vykládali jako trest Boží...

Zdroj:
Josef Macek: Jagelonský věk v Čechách, Academia, Praha, 1998 (díly 1 a 3)
Sborník Hospody a pivo v české společnosti, Academia, Praha, 1997
Zikmund Winter: Zlatá doba měst českých, Odeon, Praha, 1991