Pivopunk jakožto fantastický žánr

Aniž bych se v tuto chvíli chtěl pouštět do teoretických definic, rád bych hned na úvod zdůraznil, že pod tímto pojmem nemyslím v žádném případě literaturu hrabalovského typu; alkohol je v pivopunku nedílně vázán na fantastickou složku příběhu. Pouhé pití hrdinů nestačí na to, aby kniha získala nárok na to zvát se pivopunkovou.

Alkoholické opojení a události v něm se odehrávající s sebou nesou sladkou příchuť "bylo-nebylo". Jsou proto ideálním médiem pro zachycení zážitků nacházejících se mimo běžně vnímanou realitu. Opilost je z literárního hlediska rozhodně vhodnější prostředek pro vyjádření fantaskna než třeba velmi nadužívaný sen. Neuvěřitelný zážitek po němž následuje obyčejné procitnutí, má mnohem menší hodnověrnost než tentýž jev ukončený vystřízlivěním (eventuálně s bezvědomím jako mezistupněm). Ve starším - a ještě kvalitním - díle Michala Ajvaze jsou hospody (či vinárny a kavárny nebo také knihovny) vysloveně cestami do jiných světů. (Např. v Návratu starého varana je branou do odlišné skutečnosti, v níž pobývá netvor, denní vinárna U pavouka.) Alkoholismus Ladislava Klímy a hrdinů jeho fantaskních příběhů (viz např. novela Cholupický den, či Klímův vlastní životopis) je všeobecně znám. I pověstný pan Brouček zažil svá dobrodružství v stavu podroušeném a při cestě z vydařeného konzumu. Stejně tak bychom mohli pokládat za symbolické, že Londonův Démon alkohol vyšel v českém překladu v jednom svazku spolu s Tulákem po hvězdách.

Alkohol jako brána do jiného světa
Už bylo zmíněno, že alkoholické opojení, respektive přímo hospodu (i se svým všudypřítomným zahalujícím kouřovým oparem), je možné pojímat jako bránu, kde probíhá přechod mezi navzájem jinak neprodyšně oddělenými realitami. Jako dokumentaci přechodu normální svět - svět fantasy budu poněkud narcistně citovat sám sebe.

Když odešel od baru, všiml si toho podivného úkazu poprvé. Hra světla a stínu ho nejdřív zaskočila, ale pak se zorientoval. Nemohlo být pochyb. Trpaslíci bledli v oparu, jak postupně svítalo. Číšník už zase roznášel whisku se sodou a beraní hlava se přímo před Leškovýma očima změnila v smažený sýr s tatarskou omáčkou a kouskem povadlé petržele. (Pavel Houser: Kniha o vydře; In: Mlok, 1997)

Opilost může být přitom spojená i se sondou do kolektivního nevědomí (viz mytologický obsah v podobě sfingy):
To, co cestovatelé po průniku vyprávěli, se totiž vždy podobalo alkoholem způsobeným psychickým poruchám popisovaným v odborné literatuře. Uvažoval, zda se ostatní právě nacházejí v oblasti, kde žijí bílé myšky, nebo už pronikli dál, až do světa k prasknutí přeplněného kobylkami a sarančaty, nebo už dokonce hrají hru na hádanky s opileckou podobou sfingy -- betonovým psem. (Petr Litoš: Příběh restaurační; In: Tykvový večírek, 1996)

Pivopunk versus science fiction
Klasická SF účinky alkoholu trapně opomíjela. Bylo to mnohdy spojeno s celkově pozitivistickým laděním příběhu a snahou svět spíše vysvětlovat a finálně ukázat vesmír jako místo přehledné a pochopitelné. Alkohol naproti tomu představuje prvek rozostřenosti, nevědomí, jakéhosi zakaleného rezervoáru motivů, jejichž příčinná souvislost je z hlediska normálního vnímání přinejmenším pokřivená. Tendence ukazovat světlé nealkoholické zítřky byla ještě zesílena tam, kde se ke slovu dostala marxistická ideologie.

Zlatý věk SF dělí tedy od pivopunku propast téměř nepřekonatelná. Představa neustále podroušených astronautů a vynálezců byla pro tehdejší autory prostě nemyslitelná - a když, tak pouze v rovině parodie. Sem patří kupříkladu všechny povídky o vyspělých a zlých návštěvnících z kosmu, kteří po příletu na zem propadnou nezřízenému alkoholismu a jsou díky tomu snadno přemoženi. Hrdinům některých SF povídek se dokonce podařilo alkoholem mimozemšťany otrávit. Do roviny povídek spíše humorného charakteru patří např. Simakovo Smetiště (Ikarie 4/1995), kdy se hrdina musí opít, aby se dostal do stavu, kdy mu složité zařízení nebude schopné krást z mozku vzpomínky a myšlenky. Na palubě kosmické lodi je přitom alkohol k dispozici přirozeně pouze nelegálně.

V Kuttnerově povídce Nadrobot (Ikarie 1997/2), vystupuje zase šílený vynálezce Galloway, který se vždycky hrozně opije, pak něco vynalezne a ve stavu střízlivém udiveně zjišťuje, co že to vlastně sestrojil. Alkohol je tedy v tomto pojetí nástrojem tvůrčí činnosti, respektive prostředkem umožňujícím přesáhnout "normální" vidění světa. Představa etanolu jako něčeho, co patří k umělecké invenci (básník Silenius v Hyperionu), je zakořeněná velice silně, alkohol jako součást (zdánlivě racionální) práce vynálezce či vědce je ovšem pojetím mnohem originálnějším.

Ve vážně míněné SF je však několik střípků spojující tento žánr s pivopunkem: např. Pohlova Gateway alkohol do vesmíru úspěšně přenáší. Oceán v Lemově Solaris sice není plný piva, ale jako reprezentace podprahového a poněkud vzdáleného a nepochopitelného světa má velmi blízko k rozvleklému nápojovému lístku. Shrňme si: Dokud se SF zajímala o budování "zářných zítřků", neměl v ní alkoholismus místo, neb byl považován za fenomén úpadkový, který přirozeně s příchodem oněch zítřků jistě vymizí. Dick a další intelektuálové americké Nové vlny se sice nadšeně vrhli do světa drogových halucinací, ale podle mého názoru daleko zajímavější (systematické a plánovité) alkoholické opojení jim bylo spíše cizí. Ani jinak bizarní Vonnegutův svět není příliš naplněn alkoholem, třebaže by k tomu vysloveně sváděl.

Teprve další éra fantastické literatury s Douglasem Adamsem poněkud napravila tuto jinak opomíjenou záležitost. Pojmy jako Stará Janxovka či Pangalaktický megacloumák jsou dnes již legendární a pronikly i do vědomí a jazyka lidí jinak se o sci-fi příliš nezajímajících. Dokonce se konají i soutěže, jejichž cílem je napodobit nezapomenutelnou chuť Pangalaktického megacloumáku (gin však musí být řádně zmrzlý, jinak benzín vyprchá!).

Za pozornost stojí i další fakta z Adamsova světa: Ford i Arthur se poprvé přenesou na vogonskou kosmickou loď po konzumaci piva v místní restauraci. O alkoholismu Zafoda Bíblbroxe nemůže být pochyb. A ostatně i smrt zastihne hrdiny příběhu na konci Převážně neškodná v baru Stavro Mueller Beta. Sám název jednoho z dílů pentalogie, Restaurant na konci vesmíru, je myslím dostatečně výmluvný.

Šok jím zatřásl tak, že málem rozlil drink. Rychle ho zlikvidoval, aby se mu nic zlého nemohlo stát. Potom za ním rychle poslal ještě jeden, aby zkontroloval, že ten první je v pořádku... Vlil si další drink do druhého hrdla s plánem, že nadběhne v průsmyku předchozímu nápoji... Pak všechny tři vyrazí hledat první, pořádně si s ním promluví a možná mu i trochu zazpívají... Rejstřík [Stopařova průvodce po Galaxii] ukazoval, že o opilosti se dočtete i pod heslem zabývajícím se velikostí vesmíru a různými způsoby, jak se s ní vyrovnat. (Douglas Adams: Život, vesmír a vůbec)

V tomto citátu zaznívá opět pojetí alkoholu jako prostředku metafyzického poznání, respektive poznání věcí skrytých. Z děl SF poslední doby bych ještě vyzdvihl Lundwallův román Čas a Amélie, kde jsou opilí prakticky všichni a prakticky pořád. Nicméně, i zde je současně alkohol popisován ve spojení se světem upadajícím, hodnocení jeho vlivu tedy bohužel není jednoznačně kladné.

Fantasy
V poměrně upadlé drakobijecké fantasy je hospoda místem, kde se kontaktuje družina dobrodruhů a rovněž tak lokalitou, kde se získávají informace libovolného charakteru. Podívejte se na začátek Sapkowského Zaklínače (Stříbrný meč), kde je Geraltův příchod do hospody přímo prostředkem, který slouží k uvedení hlavní postavy do děje a demonstraci její moci (střetnutí s místními opilci).

U Conana a hrdinů jeho typu je schopnost konzumovat alkohol v prakticky neomezeném množství dokonce v přímé souvislosti s jejich image tvrďáků. Opilost je také prakticky jediná situace, kdy mohou být tito hrdinové nějak přemoženi; bez alkoholu by tedy autorovy možnosti rozvíjet děj byly podstatně omezenější.

Další vazbu k alkoholu představuje v případě fantasy fakt, že tento žánr mnohdy vychází z mytologických předloh. Pitky a hostiny jsou přitom téměř ústředními body mytického prostoru a obraz věčné hostiny je ideálem mnoha mytologických systémů. K významným magickým předmětům patří např. rohy neustále plné medoviny.

Z hloubi obrovité síně se na ně valil hlomoz hlasitého hovoru. Ohlušil je bujarý smích, opilecké výkřiky a cinkot nožů... O kus dále jiní trpaslíci vlekli příliš zmoženého bojovníka. Jinde další zakrslí služebníci hrnuli na dřevěné smyky hromady ohryzaných kostí a věchty mokré slámy, čpící močovinou a zvratky... Mezi mísami, korbely a podnosy začali přímo po stole běhat ušatí a bradatí gnómové... Podle toho, jak se ti zakrslým šimpanzům podobní číšníci opírali celým tělem do píp při čepování a jak se přitom rozjařeně šklebili, bylo zřejmé, že nemalá část nápojů mizí v jejich hrdlech. (František Novotný: Dlouhý den Valhaly)

Uveďme několik dalších příkladů: k notorickým alkoholikům zřejmě patřili v Tolkienově světě lesní elfové (jak se vypráví v Hobitovi, jinak by Bilbo s trpaslíky nikdy neuprchli z elfího zajetí). Nesporně pili i skřeti, jak o tom pojednávají např. "urlukovské" povídky Michala Špačka. Kořalka patří podle nich k hlavním skřetím zábavám. I ve fantasy samozřejmě alkohol přímo svádí k tomu, aby byl použit jako prostředek zesměšnění celého žánru (opilí draci havarující v letu, zvracející jednorožci...).

Mezi alkoholickými výkony fantasy hrdinů stojí jistě za pozornost Pratchettův Mort, který se v hostinci U zašitého bubnu statečně propíjí "celou řadou barevných lahví z jednoho konce dlouhé police na druhý". "Lidé U zašitého bubnu často pili, jako by už nemělo být zítra, ale dnes to bylo poprvé, kdy [hostinský] začal mít strach, že by to mohla být pravda".

Horor
Opilost slouží v hororu jednak k vyjádření zážitku "na pomezí" (onoho již zmíněného "bylo-nebylo"), jednak se jedná o prostředek, jakým jedinci reagují na zážitek hrůzy. Přiměřený začátek strašidelného příběhu lovecraftovského typu je třeba v krčmě, kde hrdina potká neustále se zpíjejícho člověka. Opilec posléze hrdinovi sdělí, že takhle strašně pije od chvíle, kdy se setkal s jakousi monstrózní skutečností - jiným způsobem by se se zážitkem vyrovnat nedokázal.

Alkohol jako kompenzace
Kdo považuje pití alkoholismu za jakousi kompenzaci nějakých životních neúspěchů zkrachovalých existencí, ten je podle mého názoru zcela mimo půllitr. Něčeho podobného se dopustil i takový mistr, jako je Pratchett. V knize sympatického názvu (Magický prazdroj), kde je i jinak pití podáno jako přitažlivý fenomén (viz např. již zmíněný hostinec U zašitého bubnu), můžeme totiž najít i následující citát:

Pivo teklo proudem. Tu a tam zpívaly skupinky zarudlých šťastných mágů prastaré pijácké písně... Jediná možná omluva pro tohle chování spočívá v tom, že mágové žijí v celibátu a musí si najít zábavu tam, kde to jde.
Obávám se, že tato věta by mohla svádět k dojmu, že alkohol je zálibou neúspěšných, méněcenných, zakomplexovaných, či snad že je dokonce kompenzací jiných (nedostupných) aktivit. Tento omyl je velice rozšířený a nelze vyloučit, že na řadu vulgárních pijáků opravdu platí.

Opravdový hrdina pivopunku však proti freudovské koncepci staví spíše jungovské pojetí, které říká, že alkoholici jsou mnohdy ti nejduchovnější lidé. Proti přihlouplým mezilidským vztahům staví introspekci věčně opilého génia.

Pokud se alkohol označí za únik z reality, jedná se tedy o naprosté nepochopení. Alkohol naopak reprezentuje jakousi hlubší, archaičtější a trvalejší rovinu bytí, rozostřený a přelévající se temný oceán bez známých barev, tónů, tvarů a jmen; v tomto oceánu je viditelný svět i se svými obyvateli pouze nicotným ostrovem budícím zdání jakési reality. Hrdinova duše se zabývá právě tímto oceánem a její potřeby nemohou rozhodně uspokojit takové hodnoty, jako jsou vážná hudba, náboženství, vlastenectví, sex nebo rodina.

Rád bych ještě upozornil, že tak jako k pivopunku nepočítám literaturu hrabalovského typu, tak bych z naší kategorie vyloučil i ruské romány o vodce. Rozdíl je především v psychologii hrdiny: postava z pivopunkového románu nemá žádné celosvětově spasitelské tendence, zabývá se především vlastním nitrem a útržky reality, které mu přijdou z jakéhokoliv důvodu inspirativní. Pokud je s něčím solidární, tak možná se svými spolustolovníky, ale rozhodně ne s abstinující (nebo pouze střídmě pijící) většinou.

Propagace pivopunku
K věrozvěstům pivopunku patří řada českých scifistů. Zmínil bych např. J. Dostála a jeho alkoholem nasáklou produkci vycházející především v západočeském samizdatovém "nakladatelství" Big Bang. Dosah této tvorby je však přirozeně limitován jejím malonákladovým charakterem, pro který je dnes spíše bibliofilskou raritou.

Mezi propagátory pivopunku narcistně uvedu i SF klub Spectra (a např. jeho divadelní představení). Ke kladným rysům tvůrců pivopunkové literatury patří i to, že vztah jejích tvůrců k alkoholu není pouhou navenek stavěnou proklamací (jak je tomu často v případě autorů popisujících mimořádně brutální scény), ale pevnou součástí jejich života, předpokladem a současně i smyslem literární tvorby.