Branické nostalgické vzpomínky

Jako devatenáctiletý student druhého ročníku ČVUT jsem znal pivo pouze jako náruživý konzument. Naši oblíbenou značkou v Praze roku 1988 byl sice Velkopopovický Kozel 10% za 2,50Kčs, ale Branická jedenáctka byla z Prahy a okolí nejlepší jedenáctkou. Přes studenta vyššího ročníku, který bydlel s námi na patře, jsme se jednou dostali na brigádu do Branického pivovaru na odpolední směnu na lahvovnu. Brigáda na tu dobu, kdy se brigády nedaly sehnat, nebyla zas tak špatně placená a pivo k práci bylo taky zajímavé.

Branický pivovar byl v roce 1988 dost zastaralý. Určitě ne jako jediný v republice.
Po letech jsem nahlédl do Učebnice pivovarnictví z roku 1905, kde byl branický pivovar uváděný jako jeden z nejmodernějších a varna z roku 1897 byla uváděna jako pokroková. Podle obrázku ta samá varna, pouze se změnou vytápění, byla v provozu i po devadesáti letech(některé údaje nemusí sedět, přece jenom už je to nějaká řádka let).

Lahvovací linka byla pomalá, neměla paletizaci beden, pouze plnila lahve do beden. Lahvárna jela na dvě směny, ale zásobování na jednu. Pivovar jel na minimální zásoby stočeného piva i prázdných lahví. Bedny s prázdnými lahvemi od závozníků vyjížděly po pásech na půdu lahvárny, kde se přes denní směnu, kdy se nejvíce provádělo zavážení restaurací a obchodů, dělala zásoba pro odpolední směnu na stáčení lahví. Bedny s plnými lahvemi jely po pásech do sklepa lahvovny. Ve sklepě se na odpolední směně dělali zásoby pro závoz v denních hodinách, a v průběhu denní směny se bednami projíždějícími sklepem lahvovny a bednami ze zásob sklepa nakládali závozní auta.

Sudárna měla jednu plnící poloautomatickou linku snad se šesti jehlama na plnění hliníkových sudů . Branický pivovar v té době vyráběl desítku většinou lahvovou do obchodů, jedenáctku sudovou i lahvovou a dvanáctku, která se sudová dělala pouze pro Branický sklípek ve Vodičkově ulici a lahvovou. Při cenových relacích lahvového piva 10% za 2,50Kčs, 11% za 3,- Kčs a 12% za 4,70Kčs o lahvovou dvanáctku v obchodech nebyl zájem (Netuším jestli byl Branický pivovar mezi neznačkovými dvanáctka za 4Kčs nebo tzv. značkovými za 4,70Kčs. Ještě vyšší cenu měl akorát Prazdroj a Budvar).

Při dalších směnách jsme se víc seznámili s mistrem lahvovny a dozvěděli se pár zajímavých informací. Jedna z nich byla, že 86% stočené dvanáctky se ztrácí v pivovaru. Je samozřejmé, když si někdo krade v pivovaru, bere plnotučný. Dvanáctka, ale dělala míň jak deset procent výroby. Je jasný že nejvíc piva se ztratilo za vzorné spolupráce skladníků a závozníků.

Postupem času jsme nahlídli i do jiných prostor pivovaru včetně sladovny. Výroba piva nás začala zajímat a v plánu již byla brigáda na léto do popovického pivovaru. Dostali jsme se i na sladovnu při pomoci s úklidem. Pro pivo do zavřeného skladu lahvovny jsme se nedostali. Poprvé jsme se s vypůjčeným kbelíkem a plecháčkem na pití dostali i na sudárnu, natočit si pivo k práci v prašném prostředí.

Pro lidi neznalé staré linky na plnění hliníkových sudů. Hliníkový sud byl nahoře uzavřen korkovým (plastovým) špuntem a z boku vybaven plnící zátkou utěsněnou voskovým plátnem. Ze sudů se pomocí vzduchové šroubovačky vyšroubovaly plnící zátky a sudy se vymyly a umyly na mycí lince teplá voda, louh, teplá voda, studená voda. Pak maník pomocí vzduchového pístu (který většinou nefungoval) nebo ruční špuntovačky zarazil do narážecího otvoru předmáčený korkový špunt. Sudy se ručně kutálely k plnící lince. Každé plnící stanoviště bylo vybaveno plnící jehlou, po nakulení sudu obsluha zmáčkla ovládací páku, jehla sjela do plnícího otvoru, sud se natlakoval CO₂ a pivo steklo téměř bez rozdílu tlaku do sudu z vyrovnávacího tanku u plnící linky. Po zvednutí plnící jehly měla obsluha minimum času na zazátkování sudu šroubovací zátkou s těsněním z voskovaného plátna. Při špatném předtlakování sudu CO2 došlo k napěnění piva a obsluha udělala krásný pivogejzír. Při časté poruše automatického nastavování tlaku, nebo napěnění piva již ve vyrovnávacím tanku, musela obsluha udělat pivogejzír ze všech jehel plnící linky. Vyrovnávací tank byl vybaven degustačním kohoutkem se spirálovou trubičkou, kdy délka trubičky zajistila zklidnění piva a pivo při točení extrémně nepěnilo.

Po revoluci se objevila první změna v přístupu vedení ke ztrátám piva při výrobě. Vedení pivovaru vyčíslilo ztráty způsobené ukradenými lahvemi. Po přechodnou dobu byly tolerované PET lahve s natočeným pivem a postupně přestávalo být tolerována i konzumace v práci.

Informace o technologii výroby celého piva a návštěvy spilky a sklepa se nám dostalo až o prázdninách při první letní týdenní čundr brigádě v popovickém pivovaře v roce 1989. O tom někdy příště.

O tom že v Praze a nejbližším okolí se ve velkém již nebude vyrábět pivo tradičním způsobem spilka-sklep, nemá cenu ani psát. Alespoň vzpomínky zůstávají.

Jedno je dobré - alespoň budovy tohoto krásného pivovaru zůstanou jako technická památka zachovány.