Nad Tatrou (Tatranem) sa blyská...(I.)

Zatímco po loňské ničivé vichřici byly mnohdy a mnohde pohledy na obnažené vrcholky velehor s pozůstalými pařezy, spoustou popadaného dřeva a sem tam zbylým oholeným smrkem dosti tristní až deprimující, čemuž rozhodně nepřidal ani nedávný požár, v případě piva se situace jevila podstatně veselejší. I když jak se to vezme.

Slovensko, to je hlavně Heineken a jeho 4 značky (vyráběné dnes v jeho už pouze dvou činných pivovarech). Těm dominuje Zlatý Bažant. Dobře známý všem českým pivařům nejen z doby společného Československa. Pak samozřejmě také Šariš a Topvar. Ti jsou zase pro změnu součástí dalšího z gigantů, a sice středoevropského uskupení jihoafricko-amerického SABMilleru (společně s Plzeňským Prazdrojem). No a pak ti ostatní. Těch mnoho nezbylo. A právě na ně jsem se těšil nejvíc.

Můj první kontakt se Slovenskem však nastal ještě doma. Abych si vytvořil potřebnou slovenskou hladinku a pomalu se tak trochu zapil do chuti tamních piv, krátce před odjezdem jsem si dal jejich lahvový světlý ležák Topvar. A to z několika důvodů. Topolčanský pivovar měl donedávna moje velké sympatie. Jako poslední z velkých ryze slovenských výrobců zlatavého moku (na což byl i patřičně hrdý) odolával tlaku nadnárodních koncernů a zůstával svůj. Věren klasice. Jak již bylo avizováno, nyní už to neplatí a i jeho zasáhla globalizační vlna. Topvar byl vůbec prvním slovenským pivem, které jsem kdy ochutnal. To se událo při jedné z mých pracovních cest před sedmi lety v Bratislavě, při příležitosti vítězství našich hokejistů na OH v Naganu. Důvodů víc než dost si ho znovu, po dlouhé době, jako vzpomínku na šťastné chvíle připomenout a rovněž vyzkoušet zda i pod novými vlastníky chutná stejně dobře jako tenkrát. Musím se přiznat, že nyní mě zrovna nenadchl, ale ani neurazil. Na prémiovou značku bych od toho čekal něco trochu jiného. Mnohem výraznějšího, víc definovatelného. I když hořkost byla příjemná.

Dle pivní mapy jsem se vydal do míst, kde má sídlo regionální pivovar Tatran z Popradu. Ano právě ten, o němž expremiér Zeman kdysi prohlásil, že jeho pivo je tak akorát dobré na čištění zubních protéz. Těšil jsem se na osobní konfrontaci s ním.

V Goralské karčmě penzionu Ždiar (ve stejnojmenné obci), který se stal dočasně naším druhým domovem, měli na čepu hned tři značky. Ze slovenských všudypřítomného Zlatého Bažanta a pochopitelně místního Tatrana (hurá). Oba ležáky. Pivní partu na trio doplňoval Budvar v desítkové podobě. Zřejmě z důvodu, že tady tráví dovolenou hodně Čechů, tak snad aby nezapoměli jak chutná domovina. „Pochopitelně“ se tady nejvíc pil slovenský Heineken, následován v těsném závěsu domácím regionálem a až nakonec Budvárek (přeci jenom desítka není dvanáctka). Kupodivu jeho největšími konzumenty nebyli naši, ale Poláci....

Hned první večer (a pak následně i ty další) jsem si samozřejmě objednal Poprad. Číšník sice (pro mě nepochopitelně) doporučoval Bažanta, ale já trval neochvějně na svém. Na pivní tácek s kamzíkem tak do chvilky přistál ve štucu s logem velehor krásně vychlazený a s pěknou barvou Tatran. Toto pivo má pro mě osobité chuťové charisma s velmi zvláštní, v tom nejlepším slova smyslu, chutí. Žádná nic neříkající unifikace.

Po osobních zkušenostech s ním ho řadím hodně vysoko, mezi piva s velkým P. Ať si o něm říká kdo chce, co chce. Ze stupnice známé z degustací našeho serveru, mu uděluji s klidným svědomím známku 2,5. Příjemně hořký, se suchým chuťovým dozníváním (to vždy ocením), intenzivní sladovou vůní a kompaktní hustou pěnou. Vysokou kvalitativní úroveň tohoto piva podtrhuje fakt, že v něm nejsou žádné stabilizátory a konzervanty. Chce se mi napsat (i přesto, že v dnešní době to má trochu zprofanovaný význam) čistě přírodní produkt. Charakteristickou chuť mu dodává zejména vlastní slad z nejkvalitnějších ječmenů z místního (tatranského) prostředí a zdejší voda (část se odebírá z TANAPu). Je vyráběn klasickou dvoufázovou výrobou.

Tatran je pivem, jenž má určitě své vyhraněné příznivce (řadím se k nim nyní i já), ale stejně tak i radikální odpůrce. Nic mezi tím. Já však takový rozpor hodnotím pozitivně. Každá osobnost je svým způsobem vyhraněná, kontroverzní a provokující. Stejně jako Tatran...

Popradský pivovar má po předloňské změně majitelů našlápnuto správným směrem. Snaží se jednou pro vždy zbavit toho nelichotivého hodnocení od Miloše Zemana (docela by mě zajímal jeho názor dnes), které mu hodně ublížilo a v podvědomí je tady pořád tak trochu cítit. Letos na jaře dokonce změnil název na poněkud zvučnější Pilsberg. Mé pivní srdíčko si ale získal bezesporu a nedám na něj dopustit. Kamarád, ortodoxní vyznavač Plzně nad kterou dle něho není (což jistě není pravda...), jím byl velmi mile překvapen až nadšen. A to už je fakt co říct. To mi věřte.

Pivo z Popradu to není pouze dvanáctka Tatran, ale třeba i jedenáctka Kamzík. Ta prý stojí rovněž za to. Čepovala se kousek od nás, v takovém milém pivním stánečku (mimochodem takových podobných bylo tady vidět spousty) s neopakovatelnou atmosférou uvnitř. V den, kdy jsem ji chtěl prubnout, měli bohužel pro mě zavřeno. Škoda. Kamzík byl totiž nedávno oceněn na prestižní celosvětové soutěži kvality World Selections v Bruselu stříbrnou medailí.

Na několika „pivárních“ bylo k vidění i logo dalšího ze zajímavých produktů popradského pivovaru. Bayerisches Pils 1715. Zpočátku jsem se domníval, že jde o nějaké bavorské pivo importované až do Tater. Poněkud matoucí a tak trochu i zavádějící název je odvozen od výroby. Používá se speciální bavorský slad a chmel. Především tyto základní suroviny a proces kvašení, při němž speciální druh kvasinek zaručuje vysoký stupeň prokvašení, dávají tomuto pivu údajně „bavorskou“ chuť. Jak by dopadla konfrontace s opravdovým „Bayernem“ to nevím, vyzkoušet jsem ho nestihl. Dělá se ve třech variantách - výčepní světlé (10o), tmavý ležák (11o) a ležák (12o).

Popradské pivo je k mání hlavně v Tatrách. Jakmile jsme vyjeli dál za jejich hranici, jakoby se po něm zem slehla. Tak trochu mně to připomínalo jistou podobnost s naším „horským“ pivem, hanušovickou Holbou. Zajímavá byla skutečnost, že jeho zelenobílé oválné logo viselo na hospodách několikrát dohromady s českým duem Staropramen-Krušovice. Dnes už vím proč. Pilsberg totiž zajišťuje na Slovensku jejich distribuci. Za sebe a pro slovenské pivní fajnšmekry bych se do budoucna u vedení popradského pivovaru přimlouval za šíření mnohem zajímavějších českých piv nežli těchto. I vzhledem k tomu, že od letošního března se stal popradský pivovar jako vůbec první ze Slovenska členem Českého svazu malých nezávislých pivovarů. A mezi nimi je rozhodně z čeho vybírat.....

Tatran se tak pro mě stal jedním z dalších symbolů Tater. Stejně jako horské štíty, nádherné přírodní scenérie či tvrdí horalové. Doufám, že se jím stane i pro ostatní, kteří ho někdy ochutnají. Určitě si to zaslouží. Nejen kvůli té negativní reklamě od našeho tehdejšího premiéra. Ta ho dost handicapovala. Paradoxně však díky ní „na sobě“ tvrdě od té doby zapracoval. Pověst a renomé se ale nedá změnit ze dne na den …