Moravskoslezské pivní putování I.

Kromě výše zmíněných značek jsme samozřejmě ochutnali i jiná piva, navštívili minipivovary v Hlučíně a Žamberku a taky jsme se podívali do Polska. K tomu všemu se při probíraní jednotlivých naznačených oblastí postupně dostanu.

Ostravar
Přiznám se, že pro mne, jakožto naturalizovaného Jihočecha, je Ostravar velmi exotickým pivem. Snad je to tím, že Ostravar, ač na naše poměry velký pivovar (výstavy kolem půl milionu hl ročně), navíc součást nadnárodního koncernu, je k dostání prakticky jen na severní Moravě. Tedy nepočítám-li ostravarská piva Velvet a Kelt, případně ostudu českého pivovarnictví nazvanou Osto6.

Po výstupu z vlaku na Svinově mě nejprve upoutala cyklistická infrastruktura. Kam se hrabou Budějovice – někde to prostě jde a jinde „nejde“. Pak jsem zaregistroval billboardy s Ostravarem („poctivý kraj – poctivé pivo“) a začal se těšit na jeho silnou hořkost. Měl jsem být uspokojen poměrně brzy. Asi po čtyřech kilometrech jsme na břehu řeky Opavy narazili na letní terasu „U okouna“. Protože jsme plánovali nocleh v nedalekém Hlučíně, nebylo kam pospíchat.

”U okouna” byl na čepu 10 a 12% Ostravar, k tomu Staropramen Granát. Pro nás trochu neobvyklé, leč velmi sympatické bylo, že pod objednávkou “pivo”se automaticky rozumí dvanáctka. Ta zde byla skutečně skvělá. Ostravar se nám předvedl ve výborné kondici, tedy jako vynikající hutné hořké a řízné pivo. Ti znás, co ho měli poprvé, byli příjemně překvapeni, já jen spokojeně pokyvoval hlavou. Nešlo nedat si druhé, Hlučín neuteče…

Hlučínský starý pivovar

Největší atrakcí Hlučína byl pro mě samozřejmě „Hlučínský starý pivovar“, znovuotevřený roku 1993. Dnes vaří pivo značky „Avar“ (dříve „Slezský korbel“), které svého času bývalo k sehnání v síti hypermarketů Tesco. Pokud vím, byl tehdy hlučínský pivovar u nás první, kdo začal zásobovat maloobchodní síť pivem v lahvích s patentním (keramickým) uzávěrem.

Stará cedule na budově hlučínského minipivovaru.

Po příjezdu do Hlučína jsem se hned začal shánět po restauraci minipivovaru, kde bychom se najedli a samozřejmě ochutnali točeného Avara. Byl jsem k němu nasměrován s varováním „…ale není to dobré pivo“. Jenže takováto slova od místních už jsem si skoro zvyknul vnímat spíš jako doporučení.

Budova hlučínského minipivovaru.

Hlučínský minipivovar jsme našli poměrně snadno. Usedli jsme na zahrádku a zanedlouho jsme již mohli v jídelním lístku obdivovat místní jazykový svéráz, jehož vrcholem byla asi „topinka s drůbeží játrou“. Ostatně i na řeči obsluhy byly znát pruské kořeny Hlučínska (připojeno k Československu až r. 1920).

Podle „varování“ Hlučíňáka se dalo očekávat, že místní pivo Avar nebude chuťově zrovna neutrální. A skutečně, zklamán jsem nebyl. Za 15,50 jsme dostali půllitr světlého ležáku velmi specifické chuti, která se s skaždým napitím jevila příjemnější. Pivo je to rozhodně z jiného soudku, než Ostravar, který zde byl na čepu rovněž přítomen. A jak se zdálo, ve výtoči za Avarem příliš nepokulhával, spíš naopak. Hlučínské pivo si zjevně nezískalo srdce všech hostů. Ale nerad bych činil nějaké dalekosáhlé závěry po jednom nepříliš hloubkovém ohledání. Naopak mě potěšil náhodně odposlechnutý dialog hostinské a hosta: „Dám si pivo“ – „Ostravu?“ – „Ostravu ne. Avar! Náš, hlučínský!“

Zklamán jsem byl snad jen tím, že se pivo Avar podávalo jen filtrované. V minipivovaru jsem totiž tak nějak automaticky očekával opak. Rovněž mě nenadchlo místní tmavé pivo, podle ceny (11 Kč) nejspíš desítka.

Zpátky k Ostravaru

V Hlučíně jsme nocovali dvakrát, takže jsme po večerech ještě stihli navštívit nějakou tu místní hospodu. Jednou z nich bylo pohostinství „Kuchař“ s dobrou 12 Ostravarem (na přítoči Staropramen Granát) a „Pečetí kvality výčepu“. Mnohem víc nám ale Ostravar chutnal na náměstí v „Hlučínské pivnici U Bětky“.

Hlučínskou pivnici mohu jen doporučit.

V „Hlučínské pivnici“ se pod pojmem „pivo“ opět automaticky rozumí 12% Ostravar, i když zde točí ještě 10% Staropramen (pravděpodobně rovněž ostravský). Ostravar zde mají vynikající a i prostředí je velmi příjemné. Stěny restaurace jsou zdobeny historickými fotografiemi Hlučína, cesta na záchod pak replikami starých smíchovských pivních cedulí. A jsme zas u něj, u Staropramene!

Skutečně nevím, jaká zde byla situace před lety. Ale snad ve všech výčepech Ostravaru, co jsme cestou potkali, byl usazen i Staropramen. Čím to, že je zrovna tady Staropramen všude tak populární? Podle různé míry skeptičnosti (případně paranoi) se na to můžeme dívat různě. Buď jako na normální a zákazníky vítané doplnění sortimentu slavnějším pražským kolegou, nebo jako na plíživou infiltraci. Já věřím spíš té první verzi, i když čím více jsme se podél polské hranice vzdalovali Ostravě, tím víc to vypadalo na verzi druhou. To by ovšem bylo velmi mrzuté. Znamenalo by to, že se za 10-15 let budeme v místních podnicích setkávat se Staropramenem, na přítoči se Stellou Atrtois. A za dalších 10 let…

Příště se z Hlučínska pomalu přesuneme na Opavsko, Krnovsko a Osoblažsko, abychom mimo jiné zjistili, co zbylo z někdejší slávy Zlatovaru.