Pivovar mého dětství

Prožíval jsem dětství dle notoricky známého, knihami, televizí a filmy mnohokrát zaznamenaného schématu. Tedy žil jsem s rodiči ve velkoměstě a prázdniny trávil u prarodičů na malém, tehdy ještě téměř venkovském městečku. Vždy jsem nemohl dospat chvíle, kdy mě několikahodinová cesta vlakem přenesla z mého panelového dětského pokoje do velkého, takřka tajuplného domku s vonící zahradou, nadohled jehličnatých lesů, polí a luk. V poklidném městečku, v niž jsem znal každou uličku, obchod či zákoutí, jsem tedy prožíval letní měsíce svého dětství.

Už z pradávných dětských let si pamatuji, že jednou z dominant města byl i komplex pivovaru. Vzpomínám na siluetu jeho budov, pamatuji si na jeho tradiční komín, vzpomínám si na vůni, jež se linula městečkem. Pamatuji si na bezbarvé pivní víčko desítky s vyrytým názvem města, pamatuji si na zelenožlutou etiketu světlé dvanáctky. Pamatuji si na džbánek, s nimž vždy v teplých letních podvečerech mířil můj děda do nedaleké hospůdky s klasickým staročeským názvem pro „točený“. Pamatuji si na tmavě červené přepravky bez loga, ze kterých jsem vybíral místní pivo v nedaleké ospalé samoobsluze do jednoduchého košíku, nezapomínaje při tom na nezbytnou kontrolu zakalení. V chladné chodbě cihlového domku jsem pak lahváče svému dědovi ukládal na to pravé „sedmischodové“ stinné místo, jež zaručovalo svou teplotou i během horkých letních dnů ideální chuť piva. Vzpomínám na pestrost pachů a zvuků letní restaurační zahrádky, kde jsem na upatlaném stole popíjel svou sladkou žlutou limonádu, nevnímajíc nálety vos, a sledoval pivovarské závozníky v propocených montérkách a tílkách, kteří po masivní dřevěné fošně kutáleli baculaté hliníkové sudy do chladivého sklepení hospůdky z korby prastarého nákladního automobilu. Pivovar a místní pivo byly neodmyslitelnou součástí života zdejších lidí. Lidé tu byli na své pivo zvyklí a pili je s chutí a s vědomím jakési sounáležitostí města a pivovaru. Můj otec často vyprávěl o svých letních studentských brigádách v provozech pivovaru.

Léta ubíhala a chmelový mok malého pivovaru byl jeden z těch opravdu prvních, jež jsem v životě ochutnal. A možná i jeho výtečná chuť mě tenkráte natolik uhranula, že zrodila lásku k tomuto ryze českému nápoji. Řeka času tekla neúprosně dále a já se velmi nerad rozloučil s bezstarostným časem dětství. Znamením bylo i to, že jsem mohl pít to své „letní prázdninové“ pivo legálně.

Regionální pivovar vařil svůj mok dále. Přečkal veškeré restrukturalizační snahy let reálného socialistického experimentu, direktivní hospodářské plány jeho žití nezkrátily. Město mohlo být hrdé na svoje pivo, neboť podobných obcí honosících se pivovarem ubývalo. Posléze podnik a celé městečko vstoupilo po roce 1989 do nové postsocialistické epochy. A já se během letních prázdnin setkal s novým názvem moku a širším sortimentem. Přibyla reklama nad hospůdkami, barevné tácky a víčka, malované pípy, reklamy na stěnách pivnic.

Nová doba přinesla i nové, dosud nezvyklé skutečnosti. Ve městě se začalo objevovat i „cizí“ pivo. Počátek 90.let minulého století byla doba, kdy se i malé pivovary překotně a také dost nerozumně pouštěly do expanzí mimo svůj region. (Tak třeba na Ostravsku se našinec mohl setkat s pivem z Podkováně.) Pochopitelně, že zpočátku místní pivo v šencích městečka jasně vévodilo. Nicméně při mých dalších a dalších letních návštěvách u prarodičů jsem zaznamenával stále větší a větší existenci piv z jiných pivovarů, zejména pak velkopivovarů. O výsadním postavení místního piva se však ještě v oněch letech nezralého českého kapitalismu nedalo pochybovat.

Nadále navštěvuji výše popisované městečko, i když dnes již lze hovořit spíše o městu a již není tak poklidné jako před léty. Také mě již tam nečekají všichni ti blízcí, s nimiž jsem trávíval tak rád července a srpny mých školních let. Město se vůbec hodně změnilo. Stalo se více průmyslovým, modernějším, a díky své poloze i bohatším. Pivovar zůstal. Bohužel změny a vývoj se nevyhnuly ani hostincům. Zdejší pivovar již nezásobuje bezvýhradně všechny restaurační zařízení ve městě a tam, kde se jeho pivo točí, nebývá jedinou značkou. Z pípy tečou velkoznačky a zdejší mok se stává spíše přítočí. Útočící reklama ze všech různých médií masíruje i zdejší pivaře a nutí jim myšlenky, že počet pivovarů v České republice se dá spočítat na prstech jedné ruky. A reklama je všemocná.

S lítostí a tak trochu i smutkem jsem v poslední době zaznamenal, že pivo „mých letních prázdnin“ bývá nyní spíše podáváno starším konzervativním štamgastům a snad i těm, které láká nižší cena. Většina pivařů tu dává přednost spíše věhlasným značkám. Nemluvě o mladé generaci, jež snad má k tradičnímu pivu z varen ve svém městě přímo odpor.

Přemýšlel jsem o předešlých řádcích během jednoho nevlídného listopadového podvečera v oné malé hospůdce, kam chodil můj děda pro svůj točený džbánek. Kromě místní dvanáctky tu z pípy tekl i výčepní gambrinus. Popíjel jsem světlý ležák a sledoval štamgasty prokládající chmelový mok rezavou lihovinou. Sledoval jsem štamgasty trousící se z práce na chvilkové hospodské posezení. Hospodský vždy věděl, jaké pivo ke stolu přinést. Poslouchal jsem mnohdy neúplné či domyšlené historky pivařů a pokusil se snad chabými argumenty motivovat návštěvníky šenku k pití moku z nadohled vzdáleného pivovaru. Ti, kdož své vnitřnosti zalévali „snad plzeňskou desítkou“ mě naopak přesvědčovali o poklesu chuti zdejšího piva. Jaký paradox.

Tak se opět zamýšlím nad podstatou svého pivařského chování. Přemítám o tom, proč zdejší konzumenti piva přehlížejí místní pivo, chutný mok z pivovaru svého města, proč dávají přednost pivu ze stovek kilometrů vzdálených uhlazených velkovýroben. Co vlastně plyne z těchto řádků ? Pouze stesk. Stesk ze ztrácející se české pivní tradice……