Ohlédnutí za letním pivním Slovenskem

Když sestoupíte z dvoutisícovky, tak vám to vyjde s žízní nastejno, jako když se válíte celý cen na pláži někde u moře v Řecku. Základnu pro túry i koštování piva jsem měl v Zuberci. Ten je obklopen velehorami, je to výchozí místo do nejkrásnější výspy Vysokých, resp. Západních Tater, Roháčů. Přestože je Slovensko méně "společensky atraktivní", má pro pivaře několik výhod. Za ty dvě nejdůležitější považuji dvě - Slovensko není, jak už bylo zmíněno v úvodu, až tak moc cizina, je to v podstatě "doma", včetně prakticky nulové jazykové bariéry. Na jihu Evropy všeobecně navíc ani neumějí moc anglicky, a pro člověka, který není rodilým mluvčím, ať už Angličanem či Američanem, není hledání zjednodušujících synonym žádnou hračkou. Oproti tomu si na Slovensku připadám jako za mlada, i s tím pivem, včetně obvyklých báchorek o místních samohonkách - však jich v Česku máme také dost.

První rozdíl oproti opravdové cizině
Tak za prvé, jak už jsem zmínil v úvodu, ve zbytku světa vládne Heineken, ale na Slovensku je opravdu výběr, alespoň v turisticky zajímavých místech. Komu nestačí Zlatý bažant, má na výběr z více mnoha dalších.
Po jedné vysokohorské túře jsem "ukousnul dva bohoušky", jednu "slovenskou plzeň", Zlatého bažanta, jeden Martiner, původně z Martina. Oba ležáky chutnaly skvěle, ošetřené byly výborně. Zlatý bažant mi přišel tak trochu známější. Asi to bylo spíše tím, že jsem věděl, co mě čeká. Prodává se totiž i u nás, občas si ho koupím v plzeňském Tescu nebo v Praze Na Florenci v Delvitě. Ta vlajková loď slovenských piv, "jejich" plzeňské, je oproti Prazdroji chuti nasládlé. Přesto se jahodové chuti řeckému Mythosu naštěstí nevyrovná. Ale jak říkal v Zuberci místní hospodský - Martiner, ten když se dobře ošetří, může být i lepší než Zlatý bažant, zvlášť z jeho pípy. A měl pravdu, u něj byl. Také se po té túře dostavila laciná veselost, jako za mlada. Hořčí, sladší, když máte po túře a slezete s hor dolů (napřed jste přece museli vyšlapat nahoru), je vám to v podstatě jedno.
Hořčiny jsem pak na pokoji v penzionu doháněl importovaným Samsonem.
Po sestupu z hor prostě pivo potřebujete. Vodu, živiny. Některým lékařům se to sice moc nelíbí, ale pivo je v podstatě isotonický nápoj. Tedy pro přesnost - výčepní pivo (dříve desítka), je podle odborníků na hranici mezi isotonickým a hypertonickým nápojem. Při dopingové kontrole by to asi neprošlo, ale dovolená je něco jiného - ať si Nešpor klidně protestuje.

Jdeme pro vzorky
Globalizace a lokální zvyklosti v zásobování hypermarketů nám zástupným způsobem nahradily to, co bylo politickou vůlí roztrženo. Počet druhů piv byl v nejbližším Kauflandu v Liptovském Mikuláši skutečně úctyhodný. Česká piva jsem vynechával. Přestože jsem od žádné slovenské značky nebral více než dva kousky, měl jsem pojízdný koš téměř plný.

Ochutnáváme slovenská piva
Topvar desítka dia pivařům prostě nedoporučuji, je to postě europivo, přirovnal bych to ke slovenským Krušovicím. Ohledně Tatranu (výčepní) desítky jsem byl spolubydlícím z penzionu dopředu varován, že je to nejhorší pivo na Slovensku. Chutnal opravdu trochu zvláštně, bylinno-kořenitě, člověk si však na něj může zvyknout. Já jsem si například delší dobu zvykal na Bernarda.
Gemer desítku (3 % alk. min.) bych charaktrizoval obdobně, jen tachuť nebyla tak štiplavá, jako u Tatranu, spíše jemnější. Spolubydlící mí naopak vychválil Corgoň, který si hýčkal v lednici. Velkopansky jsme si tedy prohodili Corgoně za Samsona (partnerky nikoliv). Corgoň desítka (3,3 % obj. alk.) mi připadala chuťově neutrální, vyvážená. Corgoň ležák rovněž tak; obojí jsem zařadil mezi piva, která mi chutnala.
Vítězem mezi slovenskými pivy se pro mne stal, po všech těch túrách, zvláště na konci pobytu po poslední z nich, ležák Martiner, a sice díky tomu, že jsem jej vychutnával živě natočený, dobře ošetřený, v zubereckém hostinci Horec, přímo od pípy. Je to obdobné jako s auty - litr (objem motoru), obdobně jako dobře ošetřenou pípu, prostě ničím nenahradíš.

Příští léto se vrátím
Nakonec musím zopakovat jedno - po sestupu z hor vám je opravdu téměř jedno, čeho se napijete. Hlavně to musí téct rychle a dobře zahnat žízeň, rychle doplnit živiny. V neposlední době pak navodit dobrou náladu. Pivo desítka je na to prostě nejlepší. A na Jihu u moře mi to proto připadá, jako by chtěl Heineken s těmi svými hustými euroležáky stavět osvědčenou pragmaticky zformulovanou poučku: "Nepiju dvě věci - thér a med. Protože tečou pomalu."
Příští léto se do slovenských hor vrátím. Jsou nádherné a po túře je čím zahnat žízeň. A mimochodem - když budete mít chuť na ovčí sýr, jeďte rovnou do Velké Borové, do místního zemědělského družstva. Mají ho tam skvělý, bílý i uzený, ten vydrží až domů.