A Classic řekl: „přišel, viděl, Litovel“…

A poté toto pivo doma, celý ten dlouhý rok, pěkně v klidu vychutnávat z orosené sklenice, pomalu doušek po doušku se s ním mazlit, laskat a alespoň na chvíli při něm zapomenout na všednodenní shon a starosti, kterých je vždycky dost. Víc než kvalitního piva…

V momentě, kdy „vousatý prošedivělý stařeček“ s číslem 2006 předal odbitou půlnocí 31. prosince pomyslné žezlo „mladíkovi“ s cifrou o jednotku vyšší a po jeho následném přivítání a zapití s mými nejbližšími, jsem se rozloučil (změna je přeci život a v nejlepším se má přestat…) s pivem, pro něhož slovo klasika je víc než výstižné. Má ho totiž napsáno nejen na etiketě, ale je i protagonistou tohoto způsobu přípravy. Řeč bude o litovelské desítce „Classic“, jež se stala loni plnohodnotným členem naší domácnosti. Tímto bych za ni chtěl litovelským pivovarníkům poděkovat. Dovolte mi prosím nyní, s malým časovým odstupem a trochou nostalgie, si ji opětovně krátce připomenout. Rozhodně si to zaslouží!

Obecně k pivu z královského města, ležícího v údolí řeky Moravy pod výběžky Drahanské vrchoviny, chovám velkou úctu. V mém srdci má a vždy bude mít nezastupitelné místo. To, že je dodržován klasický výrobní postup se pozná vzápětí, po otevření lahve a prvním napití…Tak je kterákoliv Litovel dobrá!

Když jsem na konci předloňského roku dumal, kdo bude po třeboňském prémiovém ležáku dalším domácím pivním „Vyvoleným“, volba padla po dlouhotrvajícím přemítání právě na toto pivo. Přeci jen Regent nasadil laťku hodně vysoko a udržet ji v tak obrovských výškách mohl jen produkt mimořádných kvalit...A tu litovelská piva bez diskuse mají. A znovu a znovu ji každoročně pečetí významnými oceněními. Proto jsem nad nápadem kupovat si domů jednu z nejprestižnějších tuzemských značek dlouho nepřemýšlel a rovnou vyrazil na obhlídku terénu. Co si z litovelského sortimentu v Brně mohu vůbec pravidelně dopřát?

Zjistil jsem, že v lahvích jsou k dispozici pouze obligátní desítka „Classic“ a dvanáctka „Premium“. Protože jsem pátral v době Vánoc, v regálech se skvěla v kartonu po 8 ks i lahůdka lahůdek, „Sváteční speciál 13°“, poprvé uvařený ke 111. výročí založení pivovaru, avšak od té doby neustále žádaný (proč asi?). Pít dennodenně pivo pro mimořádné chvíle, je dle mého názoru tak trochu hřích. Ne nadarmo patří „Výroční“ ležák k nevšedním příležitostem a ty nejsou každý den...Bohužel. Navíc ani není trvale k mání po celý rok, pouze po jeho určitou část. Takže ten šel z kola ven jako první a v ringu zůstala osvědčená dvojice.

V bratrovražedném souboji jsem možná pro někoho překvapivě zvolil kalibr „slabší“. Pouze však silou. Volba byla opravdu velmi těžká. Vzpomínám si na slova Jirky Kani, jenž při oznámení mého úmyslu mě jednoznačně ponoukal na dvanáct stupňů. I když na jeho názor hodně dám, tehdy jsem to neudělal. Proč? Třeba proto, že ne vždy se stavím na stranu většiny. A právě většina by dala přednost ležáku…Ty opěvují skoro všichni a pořád. Patří přece k vlajkovým lodím vesměs každého českého pivovaru (pár výjimek jako vždy existuje…). Je to naše národní pivní chlouba. Víc se o nich mluví, věnuje se jim větší pozornost než pivům výčepním, představují pivovarskou honoru. I z důvodu, že kategorii „Premium“ jsem se věnoval dost předtím (v podání piva od rybníka Svět), rozhodl jsem se nyní vyzkoušet něco jiného, na druhou stranu také typicky českého…

Navíc charismatické slovíčko „Classic“ mě v klidu rozhodně nenechávalo. Cítil jsem v něm a v podání litovelského pivovaru zvlášť, záruku opravdové skutečné kvality, plně vystihující význam tohoto, v pivovarnictví posvátného a všeříkajícího slůvka. Bylo by tudíž velkým hříchem odmítnout a přijít o možnost mít ji den co den před očima. Ale hlavně na rozmazleném jazyku. Vždyť klasická litovelská symfonie je pověstná a na chuťové pohárky působí jako balzám!

Oproti většině jiných desítek, má ta z Litovle plnější chuť, tmavší sytější barvu. Vyniká vůní, která se ihned dokonale rozvine po nalití do sklenice (pokud možno do té se správným logem…). Vyznačuje se jemnou, avšak dobře rozpoznatelnou hořkostí (rozhodně piva z Litovle nejsou sladká, jak jsem někde také zaslechl), s decentními suššími tóny, dotvářejícími velmi příjemné doznívání. Nechybí ji říz. Nadýchaná hustější pěna vydržela vždy až do samotného finále. Je uvařena přesně na míru, tak akorát, ve správném poměru. A hlavně poctivě! Dokonale vyvážená (i když toto hodnocení je už díky někomu jinému těžce zprofanované…). Pan sládek jí dává přesně co potřebuje. Na rozdíl od většiny ostatních desítek, vesměs s 3,8 až 4 % alkoholu, ho obsahuje o 0,2 % více. Což se musí projevit. Skromnost a pokora ji nechybí. Alespoň v porovnání s těmi, jež se samozvaně zovou „klenotem mezi českými pivy“ a při jejich ochutnání získá člověk pocit, že místo piva pije světlounce zrzavou vodičku. V tomto ohledu reklama na litovelské pivo plně vystihuje skutečnost. Z toho co jsem u nás v kategorii „světlé výčepní“ dosud ochutnal, patří litovelský „Classic“ dle mého názoru k absolutní špičce. Za tím si pevně stojím, podepíši to a v šanc dám svoji hlavu pivnímu katovi ke stětí, jestli to tak není. To je moje přesvědčení. Měl jsem dost času a možností si to v průběhu loňského roku mnohokráte ověřit a zároveň i potvrdit. Navíc při porovnání kvality v lahvích a plechovkách, nebyly mnou shledány sebemenší chuťové rozdíly, což také nebývá pravidlem.

Tu a tam, spíš příležitostně, pro zpestření a povzbuzení chuťových buněk, jsem samozřejmě vyzkoušel i jiné sympatické adepty v lahvích. S cílem najít toho, který po litovelské klasice (bude to mít hodně těžké) převezme štafetový kolík a získá plné právo na předplacené místo v ledničce. Párkrát jsem se napil z vyškovského Džbánu, několikrát slyšel Dudy až ze Strakonic, letem světem navštívil Zemi Zlatopramen, Bakaláře sledoval místo v televizi v Rakovníku, pro zvýšení fyzické kondice si vyšlápl hanušovický kopec Šerák v zádech s přerovským Zubrem, pány Bernarda a Vávru vypustil zpod patentního uzávěru jejich nevšedních lahví, Prezidenta potkal přímo v Třeboni, z kanónu vystřílel v Benešově Sedm kulí (cíl: Velké Popovice…), sametem se přikryl v zimě u Ostravy a poslední den v roce zaslouženě sklidil pšenku, ovšem a výhradně pouze z Náchoda. Jó, a abych nezapomněl, v Senticích jsem na obloze zahlédl originální Kvasary…

Po každém takovém koštu „cizáka“ se s trochou výčitek vracel ke své litovelské desítce si opětovně připomenout její jedinečnou chuť. Nikdy nezklamala, vždy mě dokázala „postavit na nohy“ a dokonale pivně zrelaxovat. Ač někdy unaven a utahán sebevíc, v její přítomnosti po krátké chvíli a pár ločcích následovalo pokaždé „zmrtvýchvstání“. Jak bájný fénix povstal jsem z popela. Vysoce nastavenou laťku udržela až do samého konce. Dokonalý elixír, božská mana…je to pivo z Litovle!

Na litovelském pivovaru jsem rovněž ocenil, že jako součást významné, ryze české skupiny na našem trhu, dokázal odolat „velkému lahvovému třesku“ a tomuto trendu nepodlehl (holt někdo to nemá zapotřebí a doufám, že to tak i zůstane). Já tak dál mohl vyprázdněné lahve (celkově jich bylo 110) s oranžovým nápisem „Classic“ na černé etiketě v klidu vracet u nás za rohem v obchodě s potravinami a nemusel je tahat daleko od baráku.

Nejenom pít, ale i kupovat litovelské mě hodně bavilo. Během léta bylo možné potkat před supermarketem ochutnávkový promo team pivovaru. Nabízela se jednak možnost osvěžení čepovaným (a tímto se utvrdit, že následná investice do lahvového bude dobrým zhodnocením peněz), druhak třeba poklábosit o dění a novinkách a dle adekvátního počtu nakoupených lahváčů si poté vybrat z různých „serepetiček“. I já se chtěl litovelsky identifikovat. Batoh na pláž by se před cestou k moři hodil, líbila se mi i karabina na klíče s červeným popruhem na krk (červená je navíc moje barva). Na tom stávajícím už není logo Velvetu vidět. Když jsem už na „litovelské výčepní hasičky“ konečně narazil a šel si pro pivo, abych dostal co jsem chtěl, bylo pryč…Zůstal akorát prázdný regál…Neměl jsem tak dlouho kecat a raději konat. Moje rozladění dokonala sličná děva v zelených barvách Heinekenu, která se přede mnou zčistajasna zjevila, ani nevím odkud a jakoby tušila co mě „strašlivého“ potkalo, nabídla stejnou věc. Stačilo jen šáhnout do přepravky pro 3 zelené lahve se „světovým unikátem“ (raději bych si šáhl jinam…) a klíče by visely na novém pásku. Zaprodat se polskému tulipánu na úkor litovelského piva, nikdy!…

Není všem dnům konec. Musím si zvyknout, že litovelská klasika nečeká a nezůstává bez povšimnutí (na rozdíl od „Holanďana“). Nedivím se. Chutná totiž široké veřejnosti, nejenom mně! Kdyby byly všechny ženské u nás tak poctivé, jako je právě „Desítka“ z Litovle, Češi by vymřeli…

PS. Zdá se, že má pivní domácí volba pro letošek, je více než vydařená. Nasazené tempo posledních let bude ve stejně vysokých otáčkách udržovat motor jménem Džbán z Vyškova…