Osud nemoderního pivaře III.

Žiji v místě nevelkého uskupení panelových domů, jež je vcelku nevhodně nazýváno sídlištěm. K chvályhodným nezbytnostem budování socialistickým bytových jednotek vměstnaných do chladných panelových hranolů byla určitá minimální úroveň tzv. občanské vybavenosti. Samoobsluha, restaurace, pošta, trafika…… A právě k prodejně potravin nyní směřuje tok mých myšlenek. Pravidelní zákazníci tohoto zařízení s oblibou nakupovali mléčné výrobky z nedaleké malé vesnické mlékarničky, kterou snad v dobách družstevní hojnosti založilo místní pokrokové JZD. V jogurtech „stála lžička“, mléku v hnědých lahvích byla cizí totálně likvidační technologie zvaná UHT. Prostě dobré, chutné a poctivé. Navíc cenově přijatelné. Uznejte, že nejen pivem živ je člověk. Bohužel Cosi budoucnosti firmy nepřálo. Takže konec. Oblíbené jogurty z chladících boxů samoobsluhy zmizely, stejně jako nepoetiketované litrové lahve s kravským nápojem. O to více zde zbylo místa pro pestrobarevné kelímky snad mléčných poživatin původem francouzské nadnárodní společnosti. Asi se nyní v duchu ptáte, proč na pivním serveru píši o mléku.

Nedávno jsem se stal svědkem události, kdy zákazník vzpomínal na zmizelé mléčné výrobky u pokladny. Obsah nákupního vozíku padesátiletého muže zjevně vypovídal o záměru toho člověka dávat přednost potravinám od místních menších výrobců. Klobása i salám voněly rodinným uzenářstvím z nedalekého města, kulatý chléb vzpomínal na šikovné ruce populárního místního pekaře… a tak dále. Prostě onen člověk žil své přesvědčení o „nešizených domácích“ výrobcích. Dával jim přednost před bezprizorními potravinami z masokombinátů a velkopekáren. Právě na jistou originalitu produkce sází záměr svého podnikání drobní místní výrobci. Však to znáte. Uzeniny se liší druhem koření či příchutě, pečivo tvarem, vejce barvou žloutku….. Operativnost a flexibilita menšího výrobního zařízení umožňuje odlišovat svou produkci.

A tady se dostávám k našemu nejoblíbenějšímu nápoji. Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo. Pro výše zmíněného muže to bylo právě pivo. Nápoj, kterému prý valná většina Čechů sebevědomě rozumí. Jako uschlý topol v lánu rozkvetlých slunečnic působily lahve pivovarnického gigantu v košíku plném regionálních produktů. Dotyčný pán prostě dal přednost pivu velkopivovaru. A zde by mohl můj sled poznatků skončit otazníkem. Já si však neodpustím onen otazník několika větami rozvést.

Nerozumím tomu. Proč lpíme u většiny konzumních potravin na „české domáckosti“ a zároveň odmítáme chuťově originální piva z pradávně malebných českých pivovárků ? Opovrhujeme snad jejich chutí, nižší cenou či reklamní prázdnotou ? Nebo jsme uvěřili tomu, že pouze pivovar, jemuž finanční mohutnost zahraničního vlastníka umožňuje zaplňovat sdělovací prostředky, periodika či sportovní zápasy komerční reklamou, může jediný vařit to nejkvalitnější pivo ?

Statistiky nekompromisně hovoří o klesajícím tržním podílu regionálních výrobců piva. Mnozí mají problémy, jiní zanikají. Tak, jak zmizely produkty vesnické mlékárny, tak se asi v dohledné době ztratí z prodejny potravin přepravky s chmelovým mokem z malých pivovarů. Jejich místa hladově zhltnou TI velcí. Lidé pro tento trend již nalezli termín – globalizace.