Osud nemoderního pivaře II.

Mám to štěstí, že žiji v kraji, jež je sympaticky vzdálen největšímu vlivu velkopivovarů, které falešně inzerují světu českou originalitu. Ve zdejším regionu jsou dominantní malé pivovary a mě tento stav vyhovuje. Snad je to tím, že dýchám čistý vzduch nebohaté oblasti skoupé na živá průmyslová centra, kde by lidé se svými příjmy neváhali utratit peníz, o němž se domnívají, že je adekvátní požitku z podávaného moku. Nebudu však tvrdit, že žiji ve vzduchoprázdnu. Nebudu lhát, že zdejší šenky nepodléhají sladkému mámení zkušených dealerů, jistých si zázemím finančně pevné společnosti se zahraniční účasti.

Právě nedávno jsem pocítil téměř na vlastní kůži, co znamená v praxi termín obchodní expanze. Začnu jako v pohádce. Byla jednou jedna malá lidová sympatická hospůdka. Pochopitelně, že její přívětivost pro mne tkvěla hlavně v druhu čepovaného piva. Tento milý výčep zavážel totiž jeden vzdálenější, nicméně malý pivovárek. Nebyl jsem v onom restauračním zařízení pravidelným hostem. Avšak chuti zdejšího zlatavého moku jsem neodolal tolikrát do té míry, že šéf hostince už věděl, s čím se nejraději setkávají mé chuťové pohárky. Pivovar totiž v pohostinství nabízel vícero druhů svého lahodného piva. Hospůdka měla své denní hosty, kteří tu popíjeli svou dávku piva. Hospůdce byla cizí reprodukovaná hudba, neboť kulisu tvořily mnohdy hlasité rozhovory a diskuze štamgastů. Byly zde propírány novinky ze světa politiky a sportu, vyměňovány kutilské rady či vychloubány výpěstky z nedalekých zahrádek. Cizí návštěvník byl odměněn jen letmými pohledy. Člověk sem rád utíkal před ruchem městských ulic. Vládl tu poklid a mír. Díky chutnému pivu a jedinečné atmosféře se dala majitelům prominout nedokonalá klimatizace, jejímž důsledkem byla občasná oblaka cigaretového kouře.

Při mé poslední návštěvě během subtropického období letošního léta si ke mně hostinský neočekávaně přisedl. Začal mi familiérním tónem líčit nabídku zástupce nejmenovaného pivovaru. Ucítil jsem svou šanci pozměnit dějiny a jal jsem se myšlenku hospodskému věcnými argumenty milovníka regionálních piv rozmlouvat. Jak jsem byl naivní. Vše již totiž bylo rozhodnuto. Smlouva již byla podepsána. Hostinský ve mně snad jen hledal spřízněnou duši pro svůj plán. Snad jen zoufale toužil najít někoho, kdo svou podporou nápadu alespoň kapánek naruší nedobrý pocit z nesouhlasu starého osazenstva hospůdky. Zklamal se ve mně.

I dnes občas vedou mé kroky kolem výše zmíněného restauračního zařízení. Hospůdka se přeměnila na pivní bar. Název už nereflektuje jméno rodiny, jež zde zaháněla žízeň poutníků již před staletími, nýbrž byl nahrazen jménem zámořského města, které nemá ani tušení o maloměstské hospůdce v koutě Vysočiny. Štamgasti zmizeli. Z otevřených dveří na mě doráží úderný rytmus moderní hudby. Uvnitř vysedává několik teenagerů a mladých „podnikatelů“, vyznávající nový životní styl, ve kterém chmelový mok dostal glejt nápoje chudých a starých. Interiéry baru jsou pestře zkrášleny desítkami reklam, přibyly hrací automaty a velkoplošná televizní obrazovka. Od návštěvy bývalého oblíbeného hostince mě odrazuje jednak logo s písmenem G nad vchodem, jednak obava, zda by objednané pivo nebylo náhodou to dnešní první načepované. Nové osazenstvo totiž holduje spíše nápojům energetickým nebo kofeinovým.

Tak obcházím tiše a smutně tohle zařízení a hlavou se mi honí myšlenky o budoucnosti českých hospůdek. Měl by vůbec pan Josef Švejk kam jít na pivo ? Nezmizí hospodští Palivcové z povrchu země ?