Parukářka a Hrad – jak bylo

Červen sliboval na Prahu skutečně nebývalou žeň tří pivních festivalů, které si měly spravedlivě podělit první tři víkendy. Bohužel, s tradičními farmářskými trhy spojený festiválek Pivo na náplavce se stal jednou z prvních, i když ne jedinou obětí velké vody. Dobrou zprávou je, že jeho organizátoři už pilně pracují na novém termínu. Jen festivalový speciál Vltavský plavec, který neprošel pasterizací a tudíž by se ho nedočkal, už byl během následných farmářských trhů rozprodán. Pro úplnost je třeba připomenout i Český pivní festival, který se začátkem června právě končil, ale ruku na srdce, kdo z čtenářů Světa piva tuhle turistickou past ještě vůbec bere na vědomí? Tak nebo onak, i přes rozmary přírody červnový pivní program v Praze nabízel dvě velmi lákavé akce a mám velkou radost, že mi tento rok ani jedna z nich neunikla. Můžu tak s malým odstupem popsat své dojmy a možná i maličko hodnotit a srovnávat.

Pátek 7. června byl horký a slunečný. Korytem řeky se sice ještě stále valila povodňová vlna a na mnoha místech republiky lidé bojovali se živlem, Praha už ale měla nejhorší za sebou, z lidí doslova čišela úleva z toho, že z oblohy už neprší a prostor parku Parukářka se utěšeně plnil nádherně pestrou směsicí mladých, starých, kravaťáků, pankáčů, rodinek s dětmi a milovníků piva všeho druhu, kteří vyrazili na Žižkovské pivobraní. Velmi rád jsem tam mířil i já; loňský ročník, první v této kultovní žižkovské lokaci, se celé naší rodině i přizvaným kamarádům moc zamlouval. Organizátoři letos vzali za limit pro účast roční výstav do 10 000 hl a coby zpestření pozvali dva zahraniční hosty. A vzhledem k právě probíhající velké vodě udělali na poslední chvíli sympatické gesto, když výtěžek z prodeje festivalových sklenic poukázali povodní postižené pražské zoo.

Z třicítky účastníků jsem už od všech pivovarů v minulosti pivo ochutnal a ve více než polovině z nich i osobně byl, a tak i s ohledem na panující počasí a předsevzetí neodcházet příliš vratkým krokem, rozhodl jsem se primárně zaměřit na pšeničná piva. I tak bylo co ochutnávat, v nabídce ho měla plná třetina účastníků. Ilustrovali tím jednak chvályhodně rostoucí popularitu tohoto pivního stylu, který se k letním měsícům skvěle hodí a znovu zapouští kořeny v regionu, kde byl historicky vždy doma, jednak mimoděk i jeho nástrahy; zdaleka ne každý z pivovárků jeho výrobu zvládl na výbornou. Někde pivo chutnalo, ale nevonělo, jinde vonělo, ale nechutnalo a ačkoliv to obvykle nedělám, pšeničná dvanáctka Barbucha z chudenického pivovaru Stará škola zůstala nedopita, čímž jen potvrdila nedobré zkušenosti z tamějšími pivy Bubák a Houwárek, které jsem už dřívějška měl. Příjemným překvapením naopak byla pšenka z nedávno otevřeného Kounického minipivovaru, která si v ničem nezadala z výrobky osvědčených rutinérů z Černic nebo Dobřan.

Strávil jsem na Parukářce příjemné odpoledne i část večera, do uší si nechal proudit jako kulisu nevtíravý hudební program, užíval si sluníčka, bavil se pohledem na tradiční údernou jednotku provařených pražských sběratelů, kteří pilně kmitali od stánku ke stánku a luxovali všechny dostupné propagační materiály, neodolal dietetologicky nepřijatelnému uklouznutí u stánku s langoši a slupnul nad plán ještě několik dalších zajímavých piv. Jednoznačně nejpříjemnějším zážitkem bylo osobní setkání s polskými pivními experimentátory u stánku AleBrowar. Trojice pokérovaných chlapíku Michal, Bartosza a Arkadiusz je jednoznačně moje krevní skupina a jejich odvážné surfování na netradičních pivních stylem, se kterým jsem se seznámil už na tradiční vánoční akci Honzy Kočky, ve mě vyvolalo euforii. Je vidět, že když nechybí odvaha, talent a znalosti toho, jak má co chutnat a vonět, výsledky jsou znamenité. Jejich pšeničná Lady Blanche se stala mým nevyhlášeným, leč jednoznačným vítězem celého dne. Snad kluci z Gosciszewa aspoň trochu přispěli k rozptýlení tradiční české představy, že naši severní sousedi nemají ponětí o tom, jak uvařit dobré pivo.

Když jsem ráno 14. června viděl zamračenou deštivou oblohu, trochu jsem se o osud Festivalu minipivovarů na Pražském hradě začal bát. Naštěstí zbytečně, protože sluníčko během dne mraky rozehnalo a okolo šesté, kdy jsem se blížil k Hradu (ne ve všech profesích je pátek malou sobotou...) už bohatě naplňovalo význam sousloví „vlahý večer“. Po vstupu do Královských zahrad jsem si ve stínu Letohrádku královny Anny automaticky začal pobrukovat známou písničku Marka Ebena a mimoděk hledal mezi stromy stíny postav Rudolfa II. nebo Tycha de Brahe... Lokalita, ve které se tato akce už druhý rok odehrává, je bezesporu úchvatná a ty, kteří jsou ochotni naslouchat, musela oslovit.

Hlavním tématem předfestivalové debaty, která v téměř totožné podobě (i obsazení) proběhla už vloni, byl samozřejmě objem degustační sklenice. Nikdy úplně nepochopím ty, kteří bezelstně přiznávají, že za své tři stovky se chtějí hlavně dosyta nachlemtat a mudrují nad poměrem ceny za deci piva bez ohledu na prostředí, úroveň podávání, přidanou hodnotu přítomnosti lidí z pivovaru a dálku, ze které do Prahy mnohdy pivo vezli. Nemá smysl s tím moc polemizovat, prostě jen nepochopili (pochopit nechtěli?) smysl této akce. Serióznější byly obavy z přílišné pěnivosti a teploty piva a starost, zda tak malý objem umožní pivo skutečně ochutnat. Moje zkušenost byla taková, že přepěněný vzorek jsem dostal jen ve dvou případech, na zteplalé pivo jsem nenarazil a pokud jsem měl po napití chuť nebo nutkání ochutnat víc, nebyl problém si dojít podruhé nebo rovnou poprosit o načepování většího objemu (což degustační sklenička umožňovala).

Moje ochutnávková strategie tentokrát vycházela z filozofie celého festivalu coby svátku pivní pestrosti, jak to deklaroval ing. Šuráň v předmluvě mimochodem také příjemně barevného a pestrého katalogu. Vydal jsem se tedy nejprve po těch pivovarech, které jsem dosud nenavštívil a jejich pivo nikde neochutnal (bylo jich celkem šest). V dlouhé řadě stánků bohužel některé z ohlášených (a v programu uvedených) pivovarů scházely. Oficiální informace hovořily o vytopení povodní, což se snadno uvěří třeba v případě vyšebrodského Jakuba, poněkud hůř už u pivovárku z Luční boudy... :-) Napočítal jsem celkem sedm absencí, čímž by se počet účastníků zaokrouhlil na padesátku, kdyby ovšem na samém konci řady stánků nečekalo milé překvapení v podobě zbrusu nového minipivovaru Kolštejn z jesenické Branné. Jejich polotmavá jedenáctka Dolmen i světlá dvanáctka Bran byly příjemným zážitkem. Při ochutnávání piv z pro mě velmi odlehlých regionů jsem dal novou šanci také Bravůru z Loučné nad Desnou, kde mi před časem nedobré pivo a další svízele připravily nepříjemné zklamání, později prohloubené dětinskou reakcí paní spolumajitelky na mou kritiku. Znatelná kyselost v chuti jejich tmavé čtrnáctky mě ale ani tentokrát nepřesvědčila, že bych jim minule křivdil. Tento i jeden dva další vzorky problematické kvality jen potvrdily, že zkrátka pivo z malého pivovaru nerovná se automaticky pivo vynikající. Příjemné chuťové zážitky naštěstí výrazně převažovaly. Mé celkové skóre se bezpečně přehouplo přes desítku a případnou úzkost, kolik že jsem to utratil za tak malý objem vypitého piva, naštěstí bohatě vyvážil dobrý pocit z toho, že i po takovém čísle ochutnávek jdu domů po svých a s docela čistou myslí.

Kromě oslavných ód se nevyhnu ani několika kritickým poznámkám. Ta nejzásadnější míří směrem k podcenění kapacity sociálních zařízení. Šest TOIek skutečně nestačilo a bylo pramalou útěchou, že fronta na ně byla v pátek večer na festivalu frontou jedinou. Nutno říct, že se v ní odehrávaly místy docela bizarní konverzace a řada přítomných dam si noblesně, byť s určitou škodolibostí, dělala legraci z pánů, kteří na rozdíl od nich na čekání tohoto druhu nejsou zvyklí a chodili někdy dost na poslední chvíli. Z úcty k místu jsem neuvažoval o odskočení si do křoví, byť někteří tak činili (třeba nechvalně známý Ladislav Jakl měl z nedávného podržtaškování předchozímu hradnímu satrapovi zjevně na výběr keříčků čuch...). Druhý háček jsem viděl v nabídce občerstvení; sýrové chuťovky jaksi nepočítaly s tím, že někdo přijde večer prostě hladový. A do třetice: uvítal bych víc stolků, kde by si člověk mohl pivo v klidu ochutnat a do katalogu napsat své poznámky. Vzhledem k podmínkám na Střelecké cestě byla snaha o načmárání pár slov se sklínkou v ruce občas trochu artistickým výkonem.

Kdybych měl oba popisované festiválky nějak srovnat, nebylo by to snadné; oba představují pivo trochu jiným způsobem a také pro trochu jiné publikum. Na Parukářce se jede takzvaně „na pohodu“, stejně jako vloni mě i letos nadchlo to neuvěřitelné množství rodin s dětmi - pohled na houf čiperných capartů, vířících okolo svých fešných maminek, které v družném hovoru zdolávají každá své pivo, se mi neomrzí. Hradní festival bere celou záležitost trochu honosněji, častěji se zvedá sklínka proti světlu i přikládá k nosu dřív než k ústům, bloky se plní poznámkami... Styčnými body obou akcí je skvěle vybrané místo, pestrá nabídka piv a nadšení pro věc, které je z organizátorů cítit. Jsem rád, že oba přístupy k pivu, ten rozverný i ten serióznější, našly v mém rodném městě svou festivalovou podobu.