Cajzl jde na škopek čili nové brněnské mini očima Pražáka

Když mě brněnská Masarykova univerzita požádala koncem roku o přednášku, nejprve jsem se nafoukl pýchou jako balon. Když jsem ale akutní nával (neopodstatněného) velikášství překonal, začal jsem si uvědomovat i další příznivé aspekty tohoto pozvání, než jen profesní růst a předávání mouder. Bylo totiž jasné, že po odvedené práci zbude ještě čas na doplnění pivních zážitků z moravské metropole. Není to ode mě žádná schválnost, ale jako Pražák se do Brna dostanu vlastně docela málo. Díky tomu i tamní pivní scéna je mi vcelku neznámá. Restaurační pivovar Pegas jsem navštívil několikrát a získal dojem dobře zavedeného podniku, který neurazí, ani ničím nepřekvapí. Svou jedinou cestu do Žebětína za Richardem jsem vykonal už před čtyřmi lety a k jejímu zopakování mě zatím nic nepudí, jelikož manýry s kompotovanými třešněmi mě zkrátka neberou. O to víc mě potěšil pohled na mapu, který prozrazoval, že jen kousek od poslucháren přírodovědecké fakulty sídlí Domácí restaurace a pivovar Magistr (Hrnčířská 23, Brno – Veveří), jeden ze dvou nových restauračních pivovarů, které vloni Brnu přibyly.

Vítejte u Magistra

Když jsem po celodenním výkladu vyčerpaný vzal za kliku celkem fádně vyhlížejícího domu a vstoupil, můj zrak potěšila do vysokého lesku vyblýskaná měděná varna, hovící si hned vedle schodiště do podzemí. V následujících minutách se ovšem do písmene potvrdilo známé moudro, že na první dojmy neradno dát... Když jsem se usadil a otřepal z límce kabátu zbytky drolícího se chmele, který se „popíná“ po celém interiéru, začal jsem se trochu bedlivěji rozhlížet po okolí. Zpočátku ve společnosti polotmavé jedenáctky Magistr Kelly, jehož vousatá tvář na mě přísně hleděla i z tácků, záměrně znehodnocených přeškrtnutím propisky pro nenechavé sběratele. Relativně slušně hořké, i když beznadějně přesycené pivo mi dalo dost času na úvahy, proč vlastně tato alchymistická image podniku. Pokud vím, Edward Kelley (nikoliv Kelly...) působil ve službách Rudolfa II. v Praze a Viléma z Rožmberka v jižních Čechách, po zabití soka v souboji byl zatčen v Soběslavi, mučen na Křivoklátě, pro dluhy vězněn v Mostě, kde se také po nezdařeném útěku z vězení údajně otrávil... spojitost této postavy s Brnem se mi vypátrat nepodařilo a žádné indicie jsem na místě rovněž nedostal. Jelikož další pivo v nabídce, lehce vodová a bezcharakterní dvanáctka, se jmenuje Magistr Scotta, možná mají majitelé prostě rádi populární filmy o pekaři a jeho císaři s Janem Werichem. Dvakrát škoda pro Pražáky, Mostečáky a další, u nichž by pojmenování po slavném anglickém mágovi, alchymistovi a okultistovi dávalo více smyslu.

Magistr - interiér

Ve společnosti Scotty jsem si pomalu uvědomil, že se mi tu příliš nelíbí. Provedení interiéru není moje gusto, připadá mi až příliš zjevně laciné, jednotlivé složky spolu neladí, dispozice prostor v podobě protáhlé „nudle“ rozbíjí pospolitost a samotný výčep s několika lahvemi tvrdého alkoholu, vyrovnanými v zrcadlových poličkách, evokuje ze všeho nejspíš laciný motorest. Původně jsem měl v úmyslu v Magistru i jíst, ale slova „kečup“, „feferonky“ a „pikantní“ se v jídelním lístku opakovala tak často, že mě přešla chuť a zůstal jsem jen u piva. Bohužel, inzerovaná novinka, desítka Kateřina, momentálně k mání nebyla, novoroční speciál Amber 16 byl už rovněž vypit a višňový i malinový speciál jsem si dobrovolně nechal ujít, jelikož pivní lístek je inzeroval coby „pšeničné pivo s originélním ovocným produktem dokvašující v sudech“ a já mám dojem, že ovocných produktů v pivu zapotřebí nemám. Zbýval Pšeničný Císařský 14 Weizen, který zřejmě nahradil dříve vařené pivo Rektor, které bylo při stejné stupňovitost kvašeno spodně, pouze s přídavkem pšenice. Pšenka má být ovšem kvašena svrchně, potud tedy nutno pochválit za přechod ke správnému výrobnímu postupu. Jinak ovšem chválit nemožno, není za co. Inzerovaná chuť po banánu a hřebíčku se nekonala a celkově pivo charakter piva pšeničného absolutně postrádalo. Mdlý, nudný a neosvěžující nápoj mě doslova ubíjel a přestože to nemám ve zvyku, tentokrát jsem při svém odchodu nechával na stole nedopitou sklenici. Návštěva Magistra mě zklamala a rozladila zároveň a znovu mi potvrdila, že „mini“ neznamená automaticky „dobrý“. Kombinace nedotaženého konceptu, fádního prostředí a především nepovedených a nezajímavých piv celkem bezpečně zaručuje, že v tomhle případě se žádné příště nerýsuje.

Líšeň - logo

Poněkud rozmrzelý jsem se vydával podvečerním Brnem za svým druhým dnešním cílem, Líšeňským pivovarem. Tušil jsem, že Líšeň je jednou z okrajových čtvrtí, ale když se za okny tramvaje číslo 8 krátce po odjezdu od Hlavního nádraží začala městská scenérie prudce měnit, pojal jsem podezření, že jsme vyjeli z města někam do polí. Na zastávce Kotlanova mě ovšem očekávalo klasické panelové sídliště a také malá hra na schovávanou, jelikož najít ve stejnojmenné ulici č.p. 5 nebylo v houstnoucí tmě snadným úkolem. Nakonec mi došlo, že pivovar bude jen těžko sídlit v některém z paneláků a potom už bylo otázkou chvilky najít v přízemních stavbách, poskytujících v dobách socialismu útočiště nejrůznějším službám, můj vytoužený cíl. Jelikož zahrádku pokrývalo několik čísel sněhu, zamířil jsem pochopitelně dovnitř. Musím říct, že zdejší světlý a prostorný interiér na mě udělal svou jednoduchostí daleko pozitivnější dojem, než sklepení Magistra. Přístup, který si na nic nehraje a nevytváří dojem tradice a starobylosti tam, kde není, podtrhuje i varná souprava, vyvedená namísto mědi v nerezu, výrobek brněnské firmy Destila. Ve znaku Líšeňského pivovaru se netísní staré pivovarské náčiní (které tu beztak nepoužívají), ovinuté snopci chmele v náhodně zvoleném heraldickém poli; místo těchto rekvizit zaujal svěže vyvedený pavián v jednoduché a zároveň nepřehlédnutelné černožluté kombinaci, pro kterou mám slabost od té doby, co se objevila u varnsdorfského Kocoura. Když jsem se navíc dověděl, že zdejším varnám namísto obvyklého sládka-muže vládne paní sládková, moje sympatie už byly značné. Žízeň a zvědavost neméně.

Líšeň - varna

Okolo šesté večer byl lokál poloprázdný, hbitý bodrý číšník se okamžitě ztotožnil s mým úmyslem ochutnat ze zdejších piv co nejvíc a s železnou pravidelností mě začal zásobovat postupně celou nabídkou. Hned na úvod moje obavy z nevalné produkce rozptýlila nedávná novinka, desítka Štefan. Svým řízem, příjemnou hořkostí a dobrou pitelností si mě získala okamžitě a nevadilo mi ani za mák, že je k mání jen v půllitrech. Třetinka jedenáctky Marvan mi náladu taky nezkazila, dokonce i na polotmavé třináctce Ležoun jsem si pochutnal. To už se prostor začínal zaplňovat návštěvníky, mezi nimiž zjevně převažovali zcela drtivě obyvatelé okolních domů, scházející se „na jedno“ s přáteli. Coby obyvatel div ne jiného etnika jsem se s chutí zaposlouchal do svébytného sídlištního folkloru, v hlavě mi dodneška utkvěla věta štamgasta, líčícího drama předchozího večera slovy „Přišla si proň princezna a odtahla ho dom!“

Líšeň - tácek

Moje skóre vypitých piv začínalo povážlivě narůstat, byl čas pojíst. Tentokrát už jsem neměl na výběr, ale naštěstí se mi to nevymstilo, naopak. Porce dvojího prejtu s bohatou oblohou zelí chutnala znamenitě. Po téhle proteinové náloži už jsem neměl moc chuť pouštět se do všemožně ochucených speciálů. V pivním lístku se sice dušovali, že všechny suroviny získávají vlastnoručně sběrem v okolí, ale přítomnost Grepového speciálu v nabídce dávala tušit, že možná stačí jen dojít s košíčkem namísto do luk a hájů do nejbližší sámošky... Když číšník zjistil, že jsem na odchodu, téměř mě donutil ochutnat ještě aspoň nejsilnější líšeňské pivo, tmavou patnáctku Pavián s přídavkem blíže nespecifikovaných tajných bylin. Špatná nebyla, když jsem se ale coby přírodovědec pídil po příčině pojmenování, bylo mi naznačeno, že jde o cosi z osobního života paní sládkové...

Když jsem si cestou domů ve vlaku, který jsem nakonec tak tak stihnul, srovnával v hlavě své zážitky, musel jsem uznat, že jsou sice přinejmenším smíšené, ale minimálně v případě Líšně budu moc zvědavý, jak si tamní pivovárek povede. Jak krásné by bylo, kdyby podobné pivovárky i u nás v Praze vdechly život nudným sídlištním budovám, jak se to povedlo zatím na Jižním městě. Přesto si myslím, že na tu opravdovou pivní pecku zatím Brno pořád ještě čeká.

Něco na zub