23. Zpráva z cesty za prací

Přišel čas konečného rozhodnutí a já přes několik upozornění marně čekal, zdali komsomolci z Astany vyvinou nějakou reálnou vstřícnou snahu a zajistí mi potřebné vízum na další rok pobytu v Kazachstánu. Přes spoustu nářků o potřebnosti mého dalšího pobytu na poušti, hromadě slibů o brzkém vyřešení vízového martyria a ujišťování o zájmu pokračovat ve spolupráci, se tak bohužel nestalo, potřebné originální dokumenty nedorazily ani do posledního akceptovatelného termínu a tedy jsem bez nejmenších výčitek svědomí přijal definitivní rozhodnutí přiklonit se k plánu B a to nástupu do třetího ze skupiny restauračních pivovarů MAXIMILIAN’S BRAUEREI (pivovary v Kazani a Naberežnych Čelnych jsem již popsal v dřívějších článcích), právě dokončovaného v samém centru Moskvy na bulváru Novyj Arbat, jen pár minut chůze od mramorové chaloupky Vladimíra Iljiče, s kapacitou restaurace 800 sedících hostů. Z původního projektu tisícihlavé pivnice se muselo díky změnám v rozvržení prostoru maličko slevit, ale i to bude stačit až až.

Bulvár Novyj Arbat

Technologii pivovaru dodala slovenská firma PSS v luxusním provedení, nerezová dvounádobová varna s objemem várky 13 hl horké mladiny je opláštěna blýskavou růžovou mědí, opláštěné jsou i výčepní tanky, které, jak je dobrým zvykem rakouského projektanta, stojí přímo v restauraci a jen sestava deseti CKT po 24 hl je celonerezová a je umístěna za skleněnou stěnou, přes kterou bude z restaurace vidět dění v pivovaru.

První nakročení do budoucí pivnice bylo doslova šokem. Naivně jsem se domníval, že přijedu do stavebně dokončeného interiéru, kde budou probíhat už jen poslední dodělávky, dokončí se drobnosti v montáži technologie, pivovar se po provedení technických zkoušek, nutné první sanitaci a pasivaci a uvaření zkušebních várek převezme do provozního používání a jedeme naostro, protože 19. května je plánováno slavnostní otevření s pozvanými VIP hosty z uměleckých, politických a podnikatelských kruhů. Bohapustý omyl!!!

Pracujeme, pracujeme

V sále budoucí restaurace bylo jako v mraveništi, jen s tím rozdílem, že v hmyzí říši vládne přísná organizace činnosti každého jednotlivce. Stovka, většinou uzbeckých a tadžických řemeslníků nejrůznějších profesí, přebíhala přes hromady nejrůznějšího stavebního materiálu a hlavně nepořádku z místa na místo a když jedna skupina začala někde s nějakou činností, druhá skupina, ač mohla začít v obrovském sále kdekoliv jinde, musela začínat na tomtéž místě a v tomtéž čase, čímž vznikaly neřešitelné zmatky, třenice a boje o to, kdo na daném místě zůstane a bude pokračovat a kdo vyklidí pole a nasune se na místo, kde jiná skupina před momentem již zahájila svou bohulibou práci, aby vyhnala zase je. A tento stav trval asi pět dní. Pak někdo, kdo vlastnil a dokonce i používal mozek a měl tu pravomoc, rozdělil řemeslníky na dvě skupiny a polovina pracovala ve dne a polovina v noci a tímto nastal relativní klid. Ale i tak bylo všude moře prachu, špíny, zlomků cihel a různých odřezků a úlomků, nebylo si kam a hlavně na co sednout, nebyly stoly, židle, vlastnictví byť i mikrokanceláře spadalo do roviny utopických přání a zlatým hřebem programu bylo jediné funkční WC, kam byla nucena chodit nejen ona stovka Asiatů, ale bohužel i my, což byla (tedy doposud bohužel je) záležitost jen pro obzvlášť otrlé jedince a jen v případě té úplně nejvyšší nouze.

Pivovar, ač ještě zabalený do krycí folie byl naštěstí opravdu kompletně sestavený, řídící pult byl zapojený a až na pár dodělávek, které montéři z PSS bez souhlasu mého a spolupracujícího ruského sládka, nechtěli sami rozhodnout, bylo vše hotovo a tak jsme mohli třetí den, v silně polních podmínkách, zahájit první proplachy potrubí, provést zkoušky pneumatických klapek, zkoušku topných zón a čerpadel. Další den následovala několikafázová horká sanitace a pasivace potrubí, varních nádob a CKT a teoreticky se mohlo se začít. Nějaký požadavek alespoň technické sterility prostředí jsme ihned v začátku rychle pustili z hlavy.

Ovládací panel PSS

Varna fungovala podle očekávání, řídící systém jsem měl zažitý už ze Sachalinu, tedy nebyl problém se orientovat v ovládání řídícího panelu a až na detaily, které montéři upravovali za pochodu, bylo vše v pořádku. Začalo se světlou dvanáctkou, dalším druhem v pořadí bylo pšeničné pivo a nakonec tmavá třináctka a to v podmínkách, kdy během chlazení mladiny a čerpání do CKT nám nad hlavou viseli řemeslníci tvořící sádrokartonové stropní přepážky a podhledy z leštěného nerezu a naprosto bezstarostně plnili podlahu okolo prachem, odřezky sádrokartonu a odstřižky plechu, okolo se motalo a překáželo hejno obkladačů (přičemž stejně skutečně pracoval jen jeden), kteří dlaždice na stěny museli lepit zrovna teď a tady a navrch nastoupily ještě natěračky, které brousily a natíraly sádrokarton vodovzdornou bílou barvou bez nejmenší povědomosti o potřebě alespoň trochu čistého kousku prostoru pro nás.

Ale postupem času bylo vidět, že řemeslníků pomalu ubývá, interiér restaurace začal nabírat určitou podobu, najednou byly hotové stropy, rýsovaly se už parketové podlahy, zmizely girlandy drátů visících ze stropu a já začal věřit, že snad do otevíracího termínu bude vše hotovo, vyleštěno a my nebudeme polykat denně kila prachu a brodit se ve špíně.

Protože zatím nemám přidělený služební byt někde na Arbatu a tedy poblíž pivovaru, abych nemusel večer cestovat přes město, sdílím zatím byt spolu s vrchním velením firmy a toto soužití s sebou samozřejmě přináší i různé malé výhody. Nemusím se starat o zásoby a navíc večer náš nejvyšší dotáhne tašku lahváčů, aby nebylo smutno. A tak jsem ochutnal opět něco nového – pivo ŽIGULI (nezaměňovat se známým žigulevským pivem). Toto pivo je vařeno pivovarskou společností MOSKOVSKAJA PIVOVARENNAJA KOMPANIA ve městě Mitišči podle receptury restaurantu ŽIGULI – tak praví informace na etiketě. Plnokrevná dvanáctka byla stočena do speciální zelené lahve s prolisovaným názvem piva a až na slabou letinkovou vůni i chuť danou skladováním v zeleném skle a maličko slabší chmelení, byla vysloveně výborná a mnohem lepší, než holandské europivo z filiálky v St. Peterburgu, které mi pan šéf podsouval jako tu nejlepší lahůdku z lahvových piv, ale to narazil.

Žiguli

Jednoho dne jsem na stavbě našel prázdnou 1,5 litrovou PET láhev s česko-ruským nápisem ŽATECKÝ GUS. Motiv etikety a typ písma vzdáleně odpovídal skutečným žateckým etiketám a český nápis hlásal, že se jedná o „tradiční světlé pivo“ a druhý nápis už v azbuce sděloval, že pivo je vařeno z aromatického žateckého chmele, což vzhledem k použitému typu obalu vyvolává silnou nedůvěru v takovou informaci. Jako výrobce je uvedena společnost BALTIKA, ale na etiketě jsou vyjmenovány všechny filiálky společnosti působící v Ruské federaci, tedy identifikace přímého výrobce nebyla možná. Budu se muset poohlédnout, kde by se toto pivo dalo koupit, abych ochutnal a zhodnotil. Ale zázraky opravdu nečekám....

Žatecký Gus

Další z malých výhod společného užívání bytu je i to, že občas se mi dostane pozvání do nějaké pivnice. To první bylo do vyhlášené moskevské hospody DURDIN.

Zakladatelem byl Ivan Durdin, který ovládaje technologii vaření piva, založil koncem 19. století pivovar a pivnici a do dnešní doby jeho nástupci vaří někde mimo hlavní restauraci podle jeho receptur tři druhy piva.

Světlý ležák – prapodivně vypadající kalné pivo bylo podle vzhledu i chuti evidentně směsí klasického ležáku a pšeničného piva, ale kupodivu se to dalo vypít. Zřejmě výčepnímu bylo úplně jedno, co do sklenice točí a myslel si, že hloupý konzument stejně nic nepozná. On vůbec personál byl neuvěřitelně ochotný a pozorný. Až před zavíračkou jsme dostali opravdu „ležák“, tedy pivo jen mírně zakalené s typickou barvou a chutí slušného piva, které jsem vypil bez jakékoliv připomínky.

Tmavé pivo – chuťově prázdná černá voda bez jediné bublinky CO₂ neměla vůbec přijít na stůl. Jestli se jednalo o nějaké slivky nebo to byl standard, netuším, ale jen jsme si usrkli a okamžitě jej vrátili zpět udivené číšnici s tím, že toto není k pití.

Pšeničné pivo – velmi slušné pivo s jemným banánovým aroma, chuťově vyvážené, proto jsem u něj zůstal. Ovšem jen do doby, než údajně narazili nový sud. To číšnice přinesla něco podobné žlutému hustému mléku prapodivné chuti a bylo po radosti. Opět se opakovala diskuse o kvalitě místního piva a proces s vracením natočených sklenic a jasný požadavek na normální pitelné pivo.

Jenže jiné nebylo a tak jsme se sbalili a vyrazili domů s rozporuplnými pocity, ale s pevným přesvědčením, že tato konkurence, až otevřeme tu naši hospodu, nás opravdu ohrozit nemůže.