Pivní experimenty a jejich slepé uličky

Měl jsem nedávno to štěstí, že se mi dostala do rukou láhev piva Schalchner 5-Korn z Weissbräu Schwendl. Pivovárek, jakých je v Bavorsku (naštěstí stále ještě) nespočet, sídlí v malém městečku Tacherting – kdybyste chtěli na Googlu vidět nejbližší velké město, bylo by to na několikanásobné kliknutí, než by se vyloupl daleko na západě Mnichov. Jak už napovídá jméno pivovaru, specializují se tu pouze na piva pšeničná, kterých ale vyrábí rovných sedm druhů. Zmíněné pivo 5-Korn je v produkci Schwendla určitou výjimkou, protože není čistě pšeničné. Naopak, k jeho výrobě se používá plných pět druhů sladů: kromě pšeničného a ječného také žitný, ovesný a špaldový. Etiketa piva tak vypadá trochu jako školní pomůcka pro výuku druhů obilí, barva a chuť pak přináší velmi osobitý zážitek a sládkovi jistě není co závidět, že musí během výroby kočírovat tak různorodou směs surovin. Je určitě sympatické, že malý pivovárek „odnikud“ se nebojí pustit se do zajímavé pivní receptury.

Když jsme před dvěma lety s přítelkyní končili prohlídku Muzea čokolády (Schokoladenmuseum) v Kolíně nad Rýnem v úžasném muzejním krámku s desítkami druhů čokolád těch nejdivočejších příchutí, moje milá s notnou dávkou sarkasmu odtušila, že jediné, co tomu ještě schází, je čokoládové pivo. Když jsem po chvíli vylovil z jedné z polic s triumfálním pokřikem láhev Strubbes Chocolat, produkt pivovárku Brouwerij Strubbe z belgického Ichtegemu, děs v jejích očích byl nelíčený. Cestu na hotel jsme strávili pohroužení v debatě na téma „co všechno ještě lze přidat do piva, aby zůstalo pivem“ a láhev byla ještě téhož večera společně vypita. „Celkem divné, ale vůbec ne špatné“, napsal o tomto pivu jeden z degustátorů na známé internetové databázi piv Ratebeer a mimoděk tak shrnul i naše pocity.

Mi oblíbení pivní pankáči ze skotského pivovaru Brew Dog provedli další svůj šílený kousek. V rámci hesla „Sunk Punk“ (potopený pankáč) uvařili zvláštní várku spodně (!) kvašeného piva IPA s přídavkem řas, rumu a dalších mořských ingrediencí, kterou pak potopili ve speciálně upraveném tanku, aby ležela na dně moře u skotského pobřeží při stálé teplotě deseti stupňů, zatímco na bóji na hladině, označující místo potopení, se třepotala černá vlajka s lebkou a zkříženými hnáty. Účelem údajně první podvodní přípravy piva bylo posunout opět hranice možného, přilákat pozornost veřejnosti k originálním malým pivovarům a pochopitelně taky užít si spoustu legrace. Jelikož potopená IPA byla zahrnuta do řady Abstract Beers, dostupné přes dovozce Mika Cole i v Čechách, už se těším na svou láhev. Soudím, že bude nejvhodnější vypít ji v pruhovaném námořnickém tričku.

Všechny tři zahraniční příklady mají společnou touhu vařit piva neobvyklá, zajímavá a nevšední, případně nevšedním a třeba i hodně ztřeštěným způsobem. O podobné počiny ovšem není nouze ani u nás v Čechách. Na neobvyklé příchutě mají zřejmě patent v Broumově. I když svou širokou a stále doplňovanou paletou ochucených piv pijí krev řadě puristů a také sběratelů etiket, přinejmenším nelze k například jahodovému nebo rakytníkovému ležáku zůstat lhostejný. Ani neobvyklé a staré technologie nejsou u nás vzácné. Před časem se představilo sdružení Danar, které buduje poblíž zříceniny hradu Šelmberka u Mladé Vožice v rámci historického řemeslně vzdělávacího centra i funkční model středověkého pivovaru. Čtenářům Světa piva dobře známý Petr Buriánek zase představil v rámci osmého Černokosteleckého vykulení polozapomenutý historický postup výroby „kamenného piva“ čili steinbier, při kterém se k zahřívání piva během varu používá zahřátých kamenů. A znovuoživení „vyhynulého“ polského pivního stylu grodziskie v pražském Pivovarském domě a varnsdorfském Kocouru za pomocí původního kmene kvasinek z lodžské technické univerzity je počin bez nadsázky buditelský.

Když jsem se ovšem dočetl o Faustovi, prvním českém pivu s 24-karátovým zlatem, jehož výrobu a distribuci ohlásila firma Pivo Franc jistě ne náhodou v čase předvánočním, upadl jsem do značných rozpaků. Ani na několikáté přečtení zprávy o tom, že v pivu, stočeném do čiré láhve se špuntem, je možné sledovat rej zlatých šupinek, jsem nedokázal pochopit, jaký to má vlastně smysl. Sami autoři nápadu přiznávají, že ze zlata pochopitelně do chuti piva nepřejde ani zbla. Na mysl mi tak přichází stále dokola jediné slovo: snobismus.

Přiznám se, že o aktivitách firmy Pivo Franc jsem dodnes netušil, severní Morava je pro mě z Prahy přece jen trochu z dohledu. Zabrousil jsem proto na jejich webové stránky a nelitoval, ve vzácné kombinaci mi totiž poskytly poučení i pobavení, byť možná jinak, než autor zamýšlel. Uvádí tam řadu podivuhodných informací, které často nejdou příliš dohromady jedna s druhou. Tak třeba láká spotřebitele na malou pivní revoluci, přestože všechna ochucená piva v jejich nabídce (pomerančové, zázvorové, švestkové a višňové) vaří i jiné české a moravské pivovary, často i dlouhá léta. Díky technologii membránové filtrace se prý několikanásobně (!) prodlužuje jejich trvanlivost, garantovaná je ovšem čtrnáctidenní :-) Často je skloňován pojem exkluzivita, i řadový kvasnicový ležák nese přídomek „exclusive“ a navrch „výběrový“. Dokonce je zajištěno, že piva Franc budou dodávána vždy jen do jediné hospody dané spádové oblasti (netuším, jak se taková oblast určuje), ovšem s výjimkou „velkých měst“. Aha.

Ani u Fausta se autor textů nevyhnul úsměvným nesmyslům. Na jednom místě bájí o tom, jak se jim podařilo „vyrobit zlato v pivu“, aby o pár řádků níž přiznal prozaičtější, i když logičtější výrobní postup: do lahve je nasypáno plátkové zlato a pak je naplněna pivem. Vyvozuje z toho poněkud těžko pochopitelné ujištění, že díky tomu má obsah každé lahve jedinečný charakter a neexistují dvě piva se stejným rozdrobením. Panečku! V závěru už text získává nádech nechtěné komiky, když autor namísto objasnění, jestli náplní lahve je klasický hlučínský Avar nebo jiné pivo, rozehrává reklamní formulace o nutnosti osobního přístupu k plnění obsahu každé lahve. Evokuje mi to šplechty velkých kávových firem, které spotřebiteli sugerují, že věnují pečlivou pozornost opravdu každému zrnku… Doporučuji na tomto místě přestat číst, aby člověku zůstal zachován ten milý pocit absurdního humoru a haškovsko-cimrmanovské komiky. Poslední pasáž o ceně v řádu několika stovek korun za láhev (navýšenou o další stovku v případě nákupu se sběratelskými předměty) by ho mohla zkazit.

„Každý zboží má svýho kupce“, zpívá skupina Visací zámek ve svém letitém hitu. I pivo Faust se zlatými šupinkami si své kupce jistě najde. Lidé, kteří mají potřebu chlubit se švýcarskými hodinkami, arabským závodním koněm a ruským samopalem jistě k tomuto nápadu lhostejní nezůstanou. Najde se patrně i několik takových, kteří si tuto kuriozitu pořídí, aby obratem na aukčních serverech trýznili sběratele pivního skla do nesmyslných výšin vyšroubovanými cenami exkluzivních faustovských skleniček. Za sebe se ovšem v hodnocení tohoto počinu přikláním k výroku Jiřího Jobánka z internetové diskuse, který celou záležitost označil za pitominu roku.