Proč nechodím na pivo na Stodolní

Dnes je Stodolní s přilehlými uličkami poseta zhruba pěti desítkami restaurací, náleven a barů. Přesto tam co by rodilý Ostravák na pivo nechodím a ani jiným pivařům takovouto exkurzi nemohu doporučit. Proč?

Pomineme-li zakořeněnou snobárnu, vysoké ceny a rostoucí kriminalitu, rozhodujícím argumentem proti návštěvě legendární Stodolní je naprostá šeď a uniformita pivních značek. Posuďte sami. Hned naproti nové železniční stanici Ostrava – Stodolní (která byla nesmyslně vybudována asi 300 metrů od zrekonstruovaného nádraží Ostrava Střed) stojí oblíbený hudební klub E 99 (někdejší Nošovická pivnice). Nevím jakou hudbu tam hrají, od posezení mne vždy odradí velké logo PU a Gambrinusu. Stejné patoky čepují i v některých sousedních podnicích.

V kvazimexickém klubu Desperado snad můžete vedle 50 druhů tequil okusit i mexického žluťáska Coronu. PU a Radegast mají i v majestátném Steak House, na budově hudebního klubu Templ, kde se dá občas, asi jako na jediném místě na Stodolní, poslechnout poctivý živý bigbít, visí dokonce cedule s vlezle zelenočerveným nápisem Heineken. Na rohu Stodolní a Masné byla kdysi pivnice u Piráta s litovelským pivem, dnes je to však Koxovna s obvyklou nabídkou značek chemického koncernu SAB Miller. Protější hostinec Sherlock´s zase prezentuje výrobky dalšího monopolu – Anheuser Busch – InBev. Klasický Staropramen dnes již nepolknu, stejně tak se úspěšně vyhýbám belgické nahořklé vodě Stella Artois. Pamatuji si však, jak jsem před časem potkal v prostorách oné restaurace mou bývalou spolužačku z Konzervatoře – typické děvče s pestrou minulostí a špatnou pověstí, která jako obchodní zástupkyně Pivovarů Staropramen a.s. učila místní personál předpisově točit Stellu. Holka si našla konečně užitečné povolání, holt však u toho nepravého zaměstnavatele.

Kousek dále se asi před 8 lety nacházel dřevěný srub Klondike s uspokojivým sortimentem Černé Hory. Bohužel majitel onoho stánku, bývalý ostravský vekslák, provozoval svůj podnik pouze omezenou dobu, nejspíš jako pračku na peníze. Vlevo na ulici Musorgského můžeme zahlédnout poněkud izolované logo Budvaru – našeho prozatím téměř jediného dochovaného českého státního pivovaru, jinak je výběr piv omezen na Radegast, Ostravar, Plzeň, případně Kozla. Své místo zde mají sice i některé zahraniční značky, avšak ani ty nemohou soudného pivaře nikterak nadchnout.

V Bernie´s Irish Pubu stejně jako v nedalekém Dublin Pubu čepují Guinness, snad také i Murphy´s, které však bývalo podáváno v jiné, raději nejmenované stodolní hospodě zásadně kyselé. Trochu osvěžením může být francouzská restaurace Au Pere Tranquille, kde se čepuje mimo jiné i belgické Leffe.

Jak už jsem podotkl, ceny na Stodolní jsou značně vysoké. Z této zavedené praxe v žádném případě nevybočuje ani místní Potrefená Husa, kde zaplatíte za půllitr Hoegaardenu celých 58 Kč (!). V hotelu Brioni ještě předloni měli Bernarda, o prázdninách však mají zavřeno takže nevím... Vedle mívali Avara, avšak logo PU svědčí o tom, že již to nějakou dobu nebude pravda. Nehodlám dobýt ani Bastillu, neboť lokální nabídka piv mne k tomu nikterak nemotivuje. Jsme na konci Stodolní na křižovatce s Nádražní třídou. Doporučuji přejít ulici a nakrátko zakotvit v baru Šatlava vedle pasáže kina Vesmír na osvěžující Hoegaarden za 32 Kč. Pak již to není daleko do Hobitu, kde u několika půllitrů Qásku můžeme alespoň částečně vytěsnit traumatické zážitky z mediálně protřelé ulice Stodolní.