MMX – pivo z Let (po)zná celý svět (... ?)

Když se v Čechách či na Moravě otevírá nový restaurační pivovar, což je naštěstí v posledních letech velmi často a pomalu se tak začíná naplňovat ideál, podle kterého by se pivo vařilo v každém větším městě i leckde jinde, bývá to událost radostná. Komunita pivamilců zpravidla takový počin oceňuje a těší se na nové chutě a nové místo, které přispěje k ještě větší pivní bohatosti a rozmanitosti. Otevření pivovaru MMX v Letech u Dobřichovic na sklonku loňského roku ovšem provázela atmosféra poněkud jiná. Od samého počátku zaznívalo nemálo kritických hlasů, které si, často poměrně emotivně, braly na paškál především fakt, že pivovar sídlí v novostavbě svým moderním vzhledem nehovící jejich vkusu. Mezi takovými se zvláštně vyjímaly názory těch, kteří Lety vlastně ani nenavštívili a pivovar hodnotili jen na základě fotografií a referencí svým známých. Kupodivu ani po několika měsících provozu podobné disputace neustaly a v internetových debatách se objevují pořád dokola. Tak trochu to přispělo k mojí zvědavosti, a tak po několika měsících, během kterých mohli v Letech odladit a vychytat případné úvodní mušky, jsem se s chutí vydal přesvědčit se na vlastní oči a na vlastní jazýček.

Dobřichovický zámek

Příměstská linka S7 spojuje Prahu s Berounem každou půlhodinku a během cesty moderním „elefanťákem“ jsem si vychutnával fakt, že České dráhy aspoň tady nabízejí standard, za který se netřeba stydět. Od železniční stanice v Dobřichovicích jsem vyrazil nejdřív po části Cesty císařovny Elišky, připomínající manželku Karla IV., která namísto poslušného nocování na hrádku Karlík drze pronikla na nedaleký Karlštejn, pro ženy do té doby zapovězený. Na lávce přes Berounku, postavené po posledních velkých povodních, mi neunikla zdařilá, sprejem nastříkaná kresbička a s vtipnými a nápaditými příklady místního street artu jsem se setkával po cestě opakovaně. Společně se sluníčkem a slunícími se slečnami na jezu Berounky mi zpříjemnily cestu podél řeky k dobřichovickému zámku a dál vilkami okolo starého mlýna, kde vůně kvetoucích keřů a polední sluníčko vyvolávaly atmosféru skoro středomořskou. Po půl hodině příjemné procházky jsem u silnice zahlédl poprvé siluetu pivovaru, předmět tolika vzrušených debat a rozjitřených emocí.

Pivotel MMX

Je pravda, že budova pivovaru MMX je zásadně odlišná od většiny podobných objektů. Novostavba, obložená šedým kamenem se zvenčí vyznačuje strohým minimalismem, a přestože se mi vzdělání v oboru architektonických stylů vyhnulo obloukem, nějak takhle si představuji funkcionalismus. Pravé úhly a ostré hrany na mě čekaly i uvnitř. Kombinace holého betonu, jednoduchého dřevěného nábytku a elegantního kovového výčepu je podtržená odhalenou vzduchotechnikou pod stropem. Rozhodně to není obvyklý interiér podobných podniků u nás a člověk, uvyklý na všemožné vzývání pivovarských i jiných tradic chvilku lapá po dechu a marně se rozhlíží po obvyklých rekvizitách, „dobových“ fotografiích, snopcích plastového chmele nebo aspoň starém šicím stroji či jiném harampádí. Nic takového tu ale k vidění není. Nezbylo, než usednout, objednat si pivo a dál si lámat hlavu nad naprosto osobitým a originálním přístupem autorů k vybudování restauračního pivovaru.

Varné zařízení firmy Kaspar Schulz

Milovníci starých tradic mají velmi přesnou představu o tom, jak má vypadat pivovar, od vstupní brány až po klobouk pana starého na vršku komína. Někdy jako by přitom zapomínali na časovou perspektivu; co dnes vypadá jako echtovní klasika, bylo ve své době zpravidla ne-li třeskutou modernou, pak aspoň tehdejším standardem. Pominu-li několik historizujících staveb (např. původní Schultheiss Brauerei v Berlíně, postavený do podoby středověkého hrádku), stavěly se pivovary většinou v trendu doby svého vzniku. Restaurační pivovary u nás dnes jen zřídka vznikají jako nové objekty na zelené louce. Daleko častěji se nastěhují do už existujících prostor, nezřídka s bohatou a dlouhou historií. Pokud je v místě tradice vaření piva, je jen logické, že majitelé minipivovaru se snaží všemožně na ni navázat. Na co ale navazovat v Letech, kde nikdy žádný pivovar nestál a pivo se nevařilo? Stavět falešný skanzen na okraji vilkové čtvrti a průmyslové zóny, na pomezí mezi rodinnými domky a benzinkou? Hrát si na tradici tam, kde žádná není a kašírovat historické kulisy v místě, které žádnou pamětihodnou historii nemá?

Výčep

Po krátkém uvažování jsem došel k názoru, že se mi vlastně zdejší přístup líbí. Jen to logo považuju za designérskou sebevraždu. Ať jsem koukal, jak koukal, z nelahodící kombinace červené a zelené jsem soulad nevykoukal. I název samotný je důvodem k přemýšlení a přiznám se rovnou, že jsem se nakonec dal poddat a celou záležitost si nechal od číšníka vyložit. Že se jedná o latinský zápis roku založení mi sdělil s úsměvem, který naznačoval, že podobné otázky zodpovídá asi hodně často. Pak už bylo na čase věnovat se tomu nejpodstatnějšímu, tedy pivu. V Letech se netají tím, že mají velké ambice a kladou si vysoké cíle. „Chceme vařit to nejlepší pivo!“, hlásá sebevědomě webová stránka. Předpoklady jistě nechybí. Kvalitní varné zařízení firmy Kaspar Schulz (vloni oslavila 333 let v oboru) i osoba sládka Josefa Korbela (roky vedl pokusný pivovárek Plzeňského Prazdroje) dávají dobrou naději, že se s trochou nadsázky a v rámci možností naplní heslo, které jsem si do titulku tohoto článku vypůjčil z reklamní cedule před letským pivovarem. Inspiraci pro zdejší piva hledal sládek s majiteli kupodivu hlavně v Bavorsku. Jedenáctku i dvanáctku jsem shledal výborné, plné a hezky pitelné. Dnes tolik populární piva s ovocnými příchutěmi jsou v Letech pojata z trochu jiného konce: jelikož se vesměs jedná o běžné pivo s ovocnou trestí, je na baru k dispozici několik příchutí, které v případě zájmu výčepní do piva doleje. Poněkud svérázné, ale možná vlastně docela fér. K sezónnímu pšeničnému pivu, které bylo na čepu jako třetí bych měl určité výhrady, za takhle výrazně hořké doznívání by asi v Bavorech mnoho pochvaly nesklidilo. K jídlu se ovšem hodilo velmi dobře.

Cena a kvalita jídel je dalším evergreenem všemožných kritik pivovaru MMX a je pravdou, že ceny minutek upomínají spíš na restaurace vyšší cenové skupiny v centru Prahy. Podobným směrem jde ovšem zřejmě i kvalita, aspoň tak soudím ze čtení v poměrně stručném jídelním lístku. Netřeba se probírat desítkami podobných jídel, která se liší jen použitím různých kečupů a omáček, místo toho několik nápaditých pokrmů možná s gastronomickými postupy o fous náročnějšími, než bohužel stále častý styl „smíchej, osmaž, hojně ochuť“. Osobní zkušenost nicméně nemám, protože jsem si pohodlně vybral z poledního menu a za cenu lidovou si pochutnal k naprosté spokojenosti.

Během jídla jsem byl svědkem jedné lehce bizarní události. Do výčepu totiž dorazil cyklista, usedl k vedlejšímu stolu a dal si ... minerálku! I když jsem člověk založením spíš plachý a cizí lidi jen tak neoslovuji, připomněl jsem si své nekonečné disputace s jistým pánem na téma „pivo a jízda na bicyklu“, překonal ostych a zeptal se cyklisty, proč si v pivovaru nedá aspoň jedno pivo. Usmál se neméně plaše a odvětil, že je velké horko, pojede po hlavní silnici a má strach z nehody a policajtů. A že tady se stavil hlavně proto, že tu prý dobře vaří a taky byl zvědavý, jak to tu vypadá. Nedělám si velké naděje, že mi dotyčný pán tuhle historku uvěří, ostatně, je mi to v podstatě fuk, ale přimělo mě to vychutnávat si další sklenici místní dvanáctky, která mě oslovila nejvíc, s úsměvem pod fousy. A to jsem se ráno holil... :-)

Na zdraví

MMX je v mnoha ohledech rébus, hádanka, téma k přemýšlení a nadhozená otázka, na kterou si každý návštěvník musí odpovědět sám. Není nic lepšího, než se místo planého mudrování pro odpověď vypravit přímo do Letů.