Na skok v pivním pekle

No dobrá, tak ohledně piva nic moc. Ale proč tomu hned říkat pivní peklo? Skutečně, samotná absence dobrého piva ještě peklo nedělá. Pekelná muka totiž musí být rafinovaná. Rafinovanost v zakarpatském případě spočívá ve zdánlivé možnosti výběru.

Modelová situace: Pivař okouzleně pozoruje prosklené chladicí skříně plné nejrůznějších lahví piva. Na první pohled desítky značek, tady si přece musí vybrat každý. Oboloň Světlé, Oboloň Živé, Oboloň Premium, Oboloň Strong, Oboloň Aksamitové… „To je krása, to je druhů!“ Jen škoda, že je to všechno tak velmi nedobré, jak se poměrně záhy ukáže. Nevadí, lednička je plná dalších zajímavých lahviček: Zibert (prý německá kvalita), Magnát, Desant, Hike, Hike Premium… Srdce milovníka pestrosti plesá, ale pusa se během dalších a dalších pokusů o nalezení toho pravého piva hnusem kroutí. Všechno chutná natrpkle jako Oboloň, bez ohledu na cenu. Nepomáhá ani licenční Bitburger Pils. „Uf, to se skoro nedá… Ale nevadí! Ještě to můžu zkoušet příště a příště,“ utěšuje se pivař. Ještě tu přece všude jsou další ledničky, s pivy lvovskými, s pivy Slavutyč, je tu spousta verzí černigovského piva včetně Staropramene… Jenže i příště se ukáže to samé. První na žízeň se tak nějak vypít dá, ale nejpozději po dvou třetinách první sklenice se už pivař ošívá. Zas ta natrpklá prázdnota, a to ještě v tom lepším případě. Smutné pivo vyloženě žaluje – „vidíte, co se mnou v pivovaru provedli?“ Informace o masivním nasazení HGB a až 60% surogaci jeho stesky jen potvrzují. Pivař poražen odchází. Poražen velkopivovarnickým průmyslem.

Sluší se ovšem dodat, že je-li nějaká země pivním peklem, neznamená to, že je peklem i v ostatních ohledech. Vždyť kdybychom svět vnímali jen pohledem vyhraněného pivaře, pohybovali bychom se na pomezí pekla a očistce až nepříjemně často. Ani bychom k tomu nepotřebovali cestovní doklad.