Nové pivo u Hobita – Stojický Klid

Tentokrát nápaditý sládek Jiří Štverka sáhl do arzenálu lehčích a alkoholicky slabších piv. Inspirací byl historický mok z východočeských Stojic.

Pivovarnictví ve středočeské obci Stojice nemělo signifikantnějšího významu až do roku 1740, kdy se zde nakrátko usadil potulný mnich obecně známý jako Pelegrín Baziliš. Tento zneuznaný světec se kolem roku 1734 rozešel s františkánským žebravým řádem a vydal se na stará léta na pouť po Zemích Českých. Vyzbrojen pouze žebráckou mošnou, kamenným džbánkem a celoživotní moudrostí načerpanou zejména v obsažných klášterních knihovnách zavítal roku 1738 do Heřmanova Městce, kde se pohyboval v okolí místního kostela.

Po jeho úplném vyhoření roku 1740 se přestěhoval do nedaleké lénní obce Stojice. Již po několika týdnech se velice spřátelil se stojickým sládkem Matoušem Pitulníkem, který v onom čase vařil pivo v místním pivovarském domě U Dvou tchořů. Matouš Pitulník nebyl v obci čítající tenkráte kolem 230 obyvatel nikterak oblíbený. Byl to starý mládenec velice výbušné povahy a nevybíravých mravů. Pivo vaříval údajně čpící, hrdlo drásající a veskrze nedobré. O tom svědčily i trefné názvy jeho nepovedených truňků jako např.Kruťas, Šťovík, Scheisenthal nebo Fujteibel.

Po několikaměsíčním přátelství s mnichem Bazilišem se však počal nerudný sládek měnit. Laskavý a moudrý duchovní učil trpělivě Pitulníka klidu a rozvaze. Nejvíce svému samozvanému učedníkovi přednášel o filozofii stoiků v antickém Řecku, což bylo jeho oblíbené téma. Sládek dychtivě naslouchal tezím Cleanthese a Chryssipa o starém pojetí fyziky, logiky a etiky či o všemocném souladu s přírodou a nově nabytý klid promítal i do svých čím dál chutnějších várek.

Pelegrín Baziliš byl krom vzdělaného knihomola též milovníkem dobrého truňku, který sám pomáhal vařit ve františkánských klášterech. Tehdejší klášterní piva však bývala velice výživná a těžká a jelikož při modlitbách se mnoho kalorií neztratí a ani žebrota nepřináší dostatek pohybu, počal Baziliš, k jisté nelibosti svých řádových bratří připravovat piva lehčí, hořčí a pitelnější. Osud však osvícenci nepřál. Na podzim l.p. 1741 onemocněl a dva dny před Štědrým dnem téhož roku zemřel na akutní souchotiny.

Těsně před smrtí však svému příteli sdělil do té doby tajný recept svého lehkého speciálu. Již o Třech králích 1742 uvařil Pitulník se svým tovaryšem Kryštofem Schusspeitelem pivo takřka převratného typu, které na počest předčasně zesnulého přítele nazval Stojický Klid.

Tento pozoruhodný mok, kterému obyvatelé Stojic a okolí přezdívali pro jeho snadnou pitelnost „lechták“, upoutal i po smrti svého tvůrce mnoho dobových pivovarnických odborníků. Legendární český sládek F.O.Poupě se po náhodné degustaci Klidu roku 1791 vyjádřil o tomto pivu pochvalně ve vědecké stati časopisu Das Heilige Reinheitsgebot s názvem „Gott sei Dank für Ruhe“ (Pámbůh zaplať za Klid). Důležitým faktorem zajímavosti tohoto piva byl fakt, že běžné kvasinky tenkrát při kvašení klesaly ke dnu, pročež mohl být onen mok právem považován za zárodečnou formu spodně kvašeného piva zhruba 100 let před legendárním objevem Ch. Jacobsena.

Roku 1849 naměřil K.N.Balling svou revoluční metodou u Klidu pouhých 9° extraktu původní mladiny, což byla v dobách plnotučných a tělnatých piv takřka rekordně nízká hodnota. Přesto o více než půlstoletí později švýcarský biolog H.K.Ibu (společně s profesorem A.D.Prophenem založil roku 1906 v Basileji továrnu na výrobu anestetických léčiv) stanovil u Klidu počet jednotek hořkosti na neuvěřitelných 42 IBU. Od roku 1862 se Klid vyráběl v akciovém pivovaru v Heřmanově Městci a po 1. světové válce byla jeho výroba definitivně zastavena a recept zapomenut.

Po 260 letech od vzniku tohoto průkopnického piva přišel minipivovar Biovar a klub Hobit s pokusem o jeho zaslouženou renesanci. Pivo je vyrobeno ze tří druhů sladu (plzeňský, karamel a nakuřovaný) jednormurovou metodou. Má esteticky dokonalou tmavě zlatou barvu, příjemnou hořkost a jak již bývá zvykem u jiných, silnějších hobitovských Rauchů, nakuřovaný slad v něm neevokuje chuť vyvařené uzené kýty, nýbrž poskytuje mu jiné chuťové kvality – ušlechtilou zemitost, které já s oblibou říkám „hlína“.

Další zajímavostí Klidu je, že vedle netradiční stupňovitosti 9°se jedná též o pivo značně mladé. Prokvašenost dosahuje pouhých 50%. Alkoholicky je toto pivo někde na hranici 3%. Jelikož se jedná o poměrně odvážný experiment (ovšem chutný – pozn. Autora), prozatím se názory na jeho kvalitu různí. Prakticky se v případě Stojického Klidu lidé dělí na tři tábory. Jedni jej milují, druzí jím opovrhují, zatímco příslušníkům třetího tábora je to jedno, protože jej třeba nikdy ani neochutnali.

A to je určitě škoda, neboť výčepní experiment Stojický Klid určitě stojí jak za sofistikovanou degustaci, tak, díky své snadné pitelnosti i za kvantitativnější konzumaci. Vždyť to říkal i dobrý voják Švejk (ačkoliv Haškovo autorství je u této věty sporné): „To chce Klid!“