14. Zpráva z cesty za prací JAK JSEM ZÚRODŇOVAL CELINY

Přemístil jsem se tudíž na severní okraj pouště Kyzylkum, do hlavního města Kazachstánu, Astany (v poválečné éře SSSR Celinograd). Vykonat tuto misi jsem slíbil už před delším časem a teď nadešlo období, kdy bylo vhodné svůj slib dodržet.

Kdo si ještě stále myslí, že Kazachstán znamená život ve stepi a v jurtě, stáda ovcí a k jídlu pouze něco nestravitelného z pečeného berana, krutě se mýlí. Výškové mnohapatrové obytné bloky, obrovská nákupní megacentra (otevřená jako u nás od nevidím do nevidím) a široké ulice, po kterých se místo houževnatých pasteveckých koníků prohánějí moderní vozítka těch nejznámějších světových automobilových značek. Všude čisto, chodníky bez papírů, odpadků a cigaretových nedopalků. Neustále někdo v oranžové vestě zametá a uklízí, po ulicích jezdí nepřetržitě metací vozy.

Minipivovar, ve kterém působím, je součástí areálu mezinárodního hotelu RADISSON, který mimo ubytovací kapacity nabízí i služby bussines centra a služby pro diplomaty a zřejmě proto zde sídlí i naše velvyslanectví a konzulát. V přízemí tohoto rozsáhlého komplexu se pak nachází velká restaurace, denní bar, noční restaurace a zatím nefunkční pivnice s již zmíněným minipivovarem. Pivnice koncipovaná jako hospoda středověké Prahy je již nějakou dobu mimo provoz a mým úkolem je zprovoznit devět měsíců stojící pivovar, oživit i výčepní techniku a obnovit výrobu českého piva.

Technologii pivovaru dodala česká firma B-KONTAKT a jedná se o dvounádobovou varnu s varem 1000 litrů a ručním ovládáním, nerezové nádoby jsou opláštěny mědí. Spilku tvoří jeden kvasný tank na dvě várky a ležácký sklep sestává ze tří CKT, každý rovněž o objemu čítajícím dvě várky. Musím podotknout, že celá technologie je poctivě a dobře sestavená, bez zbytečných potrubí, odboček a klapek, což práci nejen usnadňuje, ale hlavně nebrání snahám udržet v provozu čistotu a odpovídající mikrobiální úroveň. Ta tady bude potřeba obzvlášť. Při první obhlídce pivovaru jsme zjistili, že sice varní soupravu někdo při opuštění provozu vysanitoval a tedy byla v relativně přijatelném stavu, v pořádku byla i vířivá káď a chladič, ale všechny tanky včetně kvasného v sobě skrývaly poklady typu „acido balsamico“říznutý kvasničným autolyzátem a úžasný nepopsatelný odér. Prostě se tehdy asi dopilo, zhaslo, zamklo a šlo se domů.

Následovala tedy několikafázová horká sanitace celého provozu a po deseti hodinách jsme mohli konstatovat, že zařízení opět připomíná pivovar. Podařilo se zprovoznit i parogenerátor, který byl zakamenovaný a zalepený tak, že vodním čerpadlem nebylo lze možno otočit, teď zbývá jen dořešit dodávku glykolu do chladící nádrže a můžeme začít vařit. Jenže je několikadenní státní svátek a je proto ve hvězdách, kdy se kýžené dodávky dočkáme.

Ale i kdyby se zatím nevařilo, nebudu zahálet. Mám připravený náhradní program, na který se docela těším. V prvé řadě to bude povinná degustace hlavních kazašských značek piva, včetně licenčních. Abych nemusel běhat po marketech a shánět vše, co se sehnat dá, pověřil ředitel telefonicky někoho z kanceláře, aby toto obratem splnil, nakoupil a dodal k degustaci. Samozřejmě, že o výsledku této akce podám zprávu.

U první služební večeře s ředitelem společnosti jsem byl dotázán, která piva z nabídky všech tří fungujících restaurantů firemního komplexu bych si vybral. K mání byl průřez portfoliem skupiny HEINEKEN, včetně světlého ležáku z Krušovic, dále Hoegaarden a Leffe a belgické pšeničné pivo BLANCHE. Piva z Heinekenu jsem odmítnul, ty mohu ochutnat kdekoliv na světě a všude budou (ne)chutnat stejně, a proto po nich vůbec netoužím. Hoegaarden a Leffe jsou značky, na kterých si pochutnávám moc rád, když jsem doma v Mostě a zaběhneme v rámci procházky s mojí ženou do restaurace GATE, ale bohužel opět nic nového, ale ta pšenice z Bruselu mě silně zaujala. Kdo mě zná, dobře, ví, že nejsem žádným příznivcem, natož vyznavačem, pšeničných piv, ale toto byl balzám na jazyk i duši. Něco neskutečně lahodného a chuťově vyváženého s mírně citrusovou příchutí a jen maličkou drsností pšeničného sladu, to vše dovršené správně namraženou sklenicí. Prostě pohádka (můj kamarád MUDr. Pelikán by takový stav smyslů nazval organoleptickým orgasmem).

A v nejbližších dnech mě čeká návštěva konkurenčního minipivovaru přímo tady v Astaně. Měl jsem možnost ochutnat vzorek tohoto piva, ale nebuďte nedočkaví, to si nechám až na další článek po návštěvě tohoto provozu.