13. Zpráva z cesty za prací JAK JSEM ODPOČÍVAL

Po nějaké době jsem už začal pozorovat, že každý můj den je stejný jako ten minulý a následující a v podstatě sestává ze snídaně, odchodu do práce, oběda, dokončení práce, večeře (nejraději v sushi restauraci ve městě), někdy doplnění zásob v některém z místních marketů, pak nevyhnutelná administrativa a nakonec světlá chvilka – díky internetu komunikace s rodinou přes program SKYPE a zasloužený spánek.

Denně jsem potkával ve stejnou dobu stejné lidi, denně jsem jim odpovídal v podstatě na stejné otázky (asi zbytečně, protože jsem je dostával pořád), den jsem měl rozdělený do předem známých a už nacvičených časových úseků.

Proto jsem dovařil dohodnutou sadu stanovených druhů piv a absolutisticky vyhlásil několik dnů nečinnosti, kupodivu za podpory pana generálního ředitele, který se sám vyjádřil, že teď nastal čas na odpočinek.

Jako první se o mě postaral Viktor Nikolajevič, člen vedení firmy, příjemný starší pán, kterého jsem potkal na jedné povinné firemní večeři a nějak mu padl do oka. Oznámil mi, že pojedeme spolu na ryby. Já, který v životě neulovil ani čudlu, protože netuším jak, jsem měl vyrazit na zamrzlé moře a chytat vše, co v té zimě nestačilo zmrznout a ještě má snahu se hýbat. Na něco podobného jsem nebyl vybaven nejen zkušenostmi, ale hlavně oblečením, ale to Viktor zvládnul bez mrknutí oka. Do chaloupky mi hned ten večer dovezl maskovací prošívané kalhoty, bundu a pravé ruské filcové válenky. A mohlo se jet.

Ráno před šestou jsme vyrazili směr přístav Korsakov a z něj dál podél zasněženého pobřeží až téměř na špičku jihovýchodního cípu ostrova, po cestě necestě neuvěřitelným terénem, kudy mohl projet někdy s potížemi opravdu jen náš firemní offroad, až do velikánské mělké mořské laguny pokryté dvaceticentimetrovým ledem. V Korsakovu jsme učinili pokus koupit po ránu lahvinku kvalitní vodky na ředění krve, abychom během dne nezamrzli, ale to jsme narazili – prodej alkoholu je podle vládního výnosu možný až od 8:00 hodin ráno a my přijeli deset minut před tímto limitem. Museli jsme tedy počkat stejně, jako pár dalších žíznivých a po úspěšném splnění zadaného úkolu pokračovali dál.

Naivně jsem se domníval, že takových bláznů, kteří budou sedět na mrazivém větru nad dírou vyvrtanou do ledu a chytat rybky o velikosti od deseti do pětadvaceti centimetrů bude jen pár, ale krutě jsem se mýlil. Na místě se to hemžilo jako na předvolebním mítinku zatím ještě populární politické strany. Několik set evidentně zkušených rybářů sedělo na obrovské ledové ploše a jejich výbava byla neskutečná. Stany proti studenému vichru, některé s plynovým vytápěním, speciální rybářské sáňky na odvoz úlovku, šnekové vrtáky na led, plynové vařiče, pánve, samovary a samozřejmě nezbytná vodka (v těchto povětrnostních podmínkách skutečně nezbytná, ať si pan MUDr. Nešpor vyzývá plameny pekelné, co hrdlo ráčí). Některé skupinky rybářů si za mohutného připíjení smažily ulovené ryby přímo na ledě a pořádaly tak piknik pro sebe i okolí při průvanu, který by urval z větrné elektrárny vrtuli a teplotě mínus dvacet, ale lovci se tvářili, jako by kolem byla středomořská pláž, palmy a teplota hodně vysoko nad reálnou hodnotou. Jediný, kdo mrznul jsem byl evidentně já, necítil jsem ruce, o konečcích prstů ani nemluvě, jak jsem se pořád ráchal v ledové vodě ve snaze sundat uloveného „šprota“ z háčku, což v rukavicích nebylo možné. Po čtyřech hodinách jsem měl „naloveno“ (nutno přiznat, že těm rybkám se mě asi zželelo a tak mi na háček raději naskákaly samy, abych neutrpěl trauma z neúspěchu) celkem asi třicet kousků, což jsem vzhledem ke svým dosavadním zkušenostem a znalostem považoval za nebetyčný úspěch téměř olympijského rozměru. Musím popravdě dodat, že jednou jsem vlasec utrhnul úplně a dvakrát zacuckoval tak, že Viktor s útrpným výrazem musel udělat návazce nové, ale činil tak s úsměvem a pochopením (alespoň se tak snažil tvářit). Kolegové se „pyšnili“ každý svými šedesáti kousky a žehrali, že „ty mrchy dnes zase vůbec neberou“. Bylo mi to úplně jedno, mým jediným přáním bylo sedět už v sauně a nahřívat prochladlý hřbet , ruce a kolena.

Po příjezdu domů vzal můj spolupracovník Roman, který bydlel o tři domky vedle, můj úlovek do firemní restaurace s tím, že než vylezeme ze sauny, službukonající kuchař rybky osmahne a dnešní lov bude završen lukulskými hody z vlastních zásob. Chutnalo mi náramně, protože přesvědčení, že bych v liduprázdné divočině nezahynul hlady, mne naplňovalo pocitem obdivu k sobě samotnému. Ten večer jsem usnul spánkem spravedlivým.

Asi za dva dny přišel Roman se zprávou, že v místním nákupním megacentru CITY MOLL právě otevřeli pivnici s mikropivovarem a tudíž by bylo záhodno konkurenci trochu obhlédnout a poškádlit. To ovšem v těchto krajích není záležitost vůbec jednoduchá, už jsem to zažil v Charkově, kdy jsem pouze oznámil nejvyššímu veliteli můj jednoznačný úmysl podívat se na konkurenční pivovar a nepožádal jej předtím o povolení. Takový výtěr krku od šéfa jsem v životě nedostal. Bylo mi vyčteno, že při takových podmínkách, které tam mám (ty podmínky nebyly ani z poloviny takové, jako mám teď na Sachalinu) si nesmím dovolit paktovat se s konkurencí, protože moje návštěva je jimi vítána jen proto, aby ze mě tahali rozumy a zadarmo získávali konkurenční technické a technologické informace. A následoval přísný zákaz přiblížení se na vzdálenost jednoho kilometru.

Tudíž jsme zvolili postup obrácený a pokorně oslovili napřed našeho současného nejvyššího velitele s tím, že by bylo vhodné vyzkoušet, jestli konkurence, vařící údajně podle receptur dodaných rakouským sládkem, dosahuje alespoň kvalit našeho piva, o čemž pochybujeme, ale co kdyby….na což ředitel slyšel vcelku ochotně a udělil nejen požehnání, ale dokonce i nějaký obolus ze svého reprefondu na útratu.

Tak jsme tedy dorazili před obrovskou budovu čtyřpatrového nákupního a zábavního centra, kde se na třetím podlaží nacházela pivnice BUCHARIN s malým pivovárkem na cca 250 litrů horké mladiny na várku. Jméno podle oddaného strůjce začátků socialismu a blízkého Leninova spolupracovníka si zřejmě tento podnik dal z recese, protože i když se tento člověk na rozdíl od jiných jeho současníků nezapsal nijak pronikavě negativním způsobem do dějin, není jej na druhou stranu za co oslavovat. Nicméně pivnice BUCHARIN byla zde a už vstup dovnitř naznačil, že se někde vloudila chybička. V sále pro zhruba 350 návštěvníků seděla jedna japonská rodina a asi tři či čtyři další návštěvníci, dohromady s námi slabá desítka hostů. Na stěnách budovatelské plakáty a transparenty, nabádající vesměs k poctivé práci a odmítání alkoholu v jednom, bytelný dřevěný nábytek, jen zbytečně vysoké stropy měnící restaurační sál v nádražní halu a bohužel prázdno. Důvod jsme pochopili záhy, ihned po nahlédnutí do jídelního a nápojového lístku, kde se ceny svou výší limitně blížily cenám v restaurantu sedmihvězdičkového hotelu Burj al-Arab Dubai. V nabídce byly tři druhy piva – světlé, „červené“ a tmavé (bez další bližší specifikace), 0,3 litru za lidových 90,- Kč a půllitr za pouhopouhých 140,- Kč. Obsluhující personál nepodal stran piva informace vůbec žádné, ne, že by nechtěl, ale prostě nevěděl, tedy jsem vyrazil za obsluhou varny, dvěma mlaďoučkými hošíky, kteří se právě lopotili s várkou na novém zařízení, které mě svou konstrukcí vyvedlo drobátko z rovnováhy. Páry z vařící mladiny nebyly odváděny z kotle párníkem mimo místnost, či do kondenzačního zařízení, ale volně odcházely do sálu, aby navodili tu správnou atmosféru, navíc když vařič potřeboval nahlédnout do některé z nádob, zvednul celé víko nádoby jako kapotu u auta. Scezovací káď neměla kopačku a mláto se prokopávalo velkou dřevěnou vařečkou a výstřelková voda se lila kbelíkem přímo pod zvednuté víko kádě. Na technologii dovezenou údajně z Rakouska dost primitivní.

Varna byla umístěna v rohu sálu a navazovala na barový a výčepní pult a proti nechtěným návštěvám byla chráněna velikou skleněnou voliérou, která znemožňovala nejen pořízení kvalitní fotografie díky odrazu blesku, ale hlavně komunikaci s vařiči. Na moji snahu o rozhovor reagovali jednoznačným gestem, že v žádném případě. Ovšem já se jen tak lehce nevzdávám. Požádal jsem obsluhující dívenku, jestli by mohl přijít ředitel, či ředitelka. Dívenka umírajíc strachy, že mám nějakou stížnost, za kterou bude trestána, odcupitala a po chvíli přivedla fešnou tmavovlasou třicátnici – ředitelku restaurace a s tou už to šlo samo. Pochválil jsem nápad s restauračním pivovarem, celkovou koncepci restaurace, vyzvednul jsem kvalitu piva, které jsem mezitím ochutnal a když jsem viděl, že se už dá „mazat na chleba“, požádal jsem ji o exkurzi – a bylo to. Bez odmítání nás provedla zázemím pivovaru, jen s tím fotografováním to bylo slabší, na to se tvářila dost kysele a na varnu jsem vůbec nesměl, prý je dobře vidět za sklem v restauraci, ale budiž, co jsem potřeboval vidět, to jsem viděl.

Usadili jsme se proto zpět v sále a pozorujíce vařiče čekali na objednaný oběd. Předkrm byl vynikající - košíčky z lístkového těsta plněné zapečenými hříbky se sýrem a smetanou (210,- Kč) a hlavní chod pečené vepřové koleno se zelím. Prasátko bylo evidentně nějaké nedorostlé nedochůdče, protože nožička byla kojenecké velikosti a byla sice dobře propečená a měkká, ale na chuť mdlá a nevýrazná. Co bych taky chtěl za čtyři stovky. Zelí taky nic moc, kuchař evidentně talentem pro evropskou kuchyni neoplýval, no Bavorsko to opravdu nebylo. U jídla jsme konečně v klidu mohli ochutnat a posoudit předložená piva:

Světlé pivo – nefiltrované světlé pivo nemělo na nápojovém lístku udanou stupňovitost, ale tipoval bych, že se jednalo o 12% klasiku. Pěnivost vcelku slušná, barva ukazovala na použití vícero druhů sladu, nejen na světlý plzeňský, chuťově slušné pivo, bez cizích vůní a příchutí, s dobrou úrovní hořkosti. Nebylo to sice to pravé a typické české pivo, ale nemohl jsem mu nic podstatnějšího vytknout. V rámci školního hodnocení bych zvolil stupeň 2 – vcelku chutné a pitelné pivo.

Červené pivo – během exkurze v zázemí pivovaru jsem si povšimnul, že na jednom z malých ležáckých tančíků je tabulka s nápisem RED ALE. Pokud toto pivo mělo být tím ALEm, mělo do něj hodně daleko. Bylo to takové trochu nepovedené polotmavé pivo (opět mi nezbývá, než tipovat stupňovitost, tedy někde okolo 13%), které se nějakým zásahem vyšší moci obarvilo drobátko dočervena. Chuťově nebylo špatné, přemíra barvících sladů působila sice trochu rušivě a v chuti vyznívala až trpce, ale jako běžné pivo bych jej vzal na milost už jen kvůli tomu, že opět nemělo žádné cizí esterové vůně a chutě, ale ALE to nebyl.

Tmavé pivo – vysloveně dobré a chutné hodně temné pivo o odhadnuté stupňovitosti 12% s vyváženým poměrem barvících sladů, příjemně karamelově nasládlé a k tomu lahodně nahořklé chmelem. Toto pivo si zasloužilo jedničku a možná i s malou hvězdičkou za dobrý výsledek ihned na počátku zprovoznění pivovaru.

Můj čas odpočinku bohužel pomalu skončil, čeká mě opět další blok várek, ale po něm už cesta domů a opravdový odpočinek se svými blízkými. Přestože mořské ryby a ostatní potvory (kalamáry, chobotnice, obří krevety….) jsou neskutečně dobré, těším se, jak si dám pravou českou svíčkovou s knedlíkem a řízek s bramborovým salátem a kachničku se zelím a to vše pořádně ochucené a připravené „počesku“ a hlavně bez kopru, který už od malička bytostně nesnáším a který je v místní kuchyni základní bylinou a kořením, chybějícím snad jen ve zmrzlině. A všechno to zaliju dobrým českým pivem (už přesně vím kterým, ale reklamu dělat nechci) a přitom si budu říkat: „Všude dobře, doma nejlíp“.