Tak nám zabili Kelta, paní Millerová

Tu zprávu uvedl náš nejčtenější deník příznačně v příloze Ekonomika a o peníze tu skutečně jde. Jak uvedla Alena Váchová z tiskového oddělení pivovaru, Kelt svou si svou specifickou chutí získal řadu příznivců, na druhou stranu ho však odlišnost limitovala v dlouhodobém růstu. To vyjádření možná víc, než bylo zamýšleno, poukazuje na ten podivný a pro mě stále dost nepochopitelný rys podnikání: nutnost neustálého růstu.

Nikde jsem se nedočetl, že by spotřeba Kelta klesala. Je to možné, ale výrobce to neuvádí. Celkový výstav piva z Pivovarů Staropramen neklesá rozhodně, naopak rekordně roste, stejně jako zisk. I když tu máme krizi, nedá se čekat, že by společnost výrobu Kelta neutáhla, i kdyby byla mírně ztrátová. Jenže ouha, ta mrška spotřeba neroste, není tu ten neustálý (a podle mě nesmyslný a z logiky věci donekonečna prostě neudržitelný) růst. Růst pro růst. Růst Růstu.

Kelt představoval v době svého vzniku zajímavou a málo vídanou novinku, jakýsi „Guinness pro chudé“. I když zasvěcení pochopitelně věděli, že se nejedná o v pravém slova smyslu stout. Přesto v mém okolí naboural zažité představy o tom, že černé pivo je jakási tekutá karamela, vhodná leda pro ženy, aby jim rostla...však víme. Typické bývalo, že když si ho u nás v hospodské společnosti někdo dal, záhy ho pili u stolu skoro všichni. Zvědavost zafungovala, ale ta samotná by nestačila k tomu, aby u Kelta někteří strávili celý večer. To pivo zkrátka spoustě lidí skutečně chutnalo. Mísilo v sobě ten přjemný chuťový zážitek a zároveň pocit určité výlučnosti, zpočátku podpořený i celkem nevtíravými a oku lahodícími marketingovými prvky „keltského dědictví“. Do dřeva vypalované logo Kelta dělalo parádu leckterému jinak celkem fádnímu výčepu a brand manažeři si mohli mnout ruce. Aspoň myslím.

Teď je tedy Keltovi zřejmě definitivně konec. Zatímco nové pivo bývá mohutně propagováno, Kelt opouští scénu bez fanfár. Tiše se vytratil i z oficiálního webu pivovaru. „Vidíme potenciál v jiných našich značkách“, komentuje to opět tisková mluvčí a já dumám, které že to značky jsou. Tradiční Staropramen, zbavený svého charakteru a tlačený všude tam, kde se dá procpat přes stejně bezpohlavní „géčko“? Domova zbavený Braník, vyštvaný spolu s obdobně osyřelým Vratislavem a Měšťanem na okraj spotřebitelské společnosti? Přísně lokání Ostravar, zbavený před nedávnem své silné verze Strong? Nebo snad k uzoufání nudná a cizí Stella Artois? Kromě hrstky belgických „speciálů“ pro exkluzivní provozovny zbývá už jen Velvet, starší bráška Kelta a jeho druh v „pivní jinakosti“. Jsem zvědav, jak dlouho nám vydrží.