Ukrajinské pivní postřehy

Už před pár týdny mě v diskusi pořádně navnadil Petr Žalio svou zmínkou o údajně skvělém lvovském porteru. Těšil jsem se tedy o to víc. Díky zkušenostem nabytým před čtyřmi lety jsem tak došel ke dvěma závěrům, a sice: 1) Je třeba vyhnout se pivu značky Oboloň, a 2) je třeba sehnat „Lvivske Porter“. Prvního cíle se mi bohužel dosáhnout nepodařilo, toho druhého naštěstí ano.

Pivo Oboloň je zřejmě tou největší masovkou. V oblasti, kde jsme se pohybovali, viselo jeho logo téměř na všech podnicích s pivem. Je pravda, že se oproti roku 2005 podle mých subjektivních dojmů výrazně zlepšil. Tehdy měl odpuzující tvrdě hořké doznívání spojené s mdlostí. Dnes se již zpitelnil, takže na osvěžení a zahnání žízně se půllitr bez problémů vypít dal. Ale pouze na zahnání žízně. Představte si pivo, ve kterém se snoubí to nejhorší z výčepního Gambrinusu a Staropramene – a máte Oboloň. Cena točeného 9 – 10 Kč (3,50 – 4 UAH) by v našich podmínkách byla asi tak odpovídající kvalitě.

Kromě dominantního Oboloně byly vidět hlavně v lahvové podobě produkty InBevu a Carlsbergu. InBev se i na Ukrajině chová jako InBev, čili nabízí lacině vyrobené a přitom značkově se tvářící pivo. Pokud tmavé, tak s kulérem, pokud pivo jménem „Červánky“, tak s kulérem a pomerančovým aromatem. Pšeničné „Černihivske Bile“ s koriandrem chutná stejně limonádobídně jako dnešní Hoegaarden, jen je asi tak pětkrát levnější. Silná světlá sedmnáctka (Micne) rovněž z Černigova je alespoň pro mě typickým zástupcem tzv. dřezového piva. Prázdnota jejich běžného světlého piva je totiž v silné verzi tou silou paradoxně ještě umocněna. Ble!

Na plechovce i etiketě piva značky Staropramen je česky psáno: „vyrobeno v Praze“. Že by? Ale jděte… Podle kódu u data spotřeby buď v Černigově nebo v Charkově. Lhát se tedy na Ukrajině zjevně smí, alespoň pokud je to česky. A pokud byste to nevěděli, „prémiové české pivo“ lze vyrobit i z rýže. Na druhou stranu, napodobit pivo typu výčepního Staropramene by neměl být problém snad ani při použití bramborového škrobu. Když už jsme u těch licencí – jsem zvědav na ochutnání doněckého (pardon, velkopopovického) Kozla. Ten se alespoň drží tradičních surovin, však je podle etikety vyroben v licenci společnosti Plzeňský Prasdroj (sic!).

Zmiňoval jsem ještě Carlsberg. Ten je vidět zejména prostřednictvím piva „Lvivske“.Vypít se dá, i když nenadchne. To ovšem neplatí o verzi „Porter“. Lvovský porter je totiž skutečnou lahůdkou, která třeba i mého oblíbeného portera z Pardubic strčí do kapsy. EPM 20%, alkohol 8%. Barva překvapivě spíš tmavě granátová, žádná očekávaná temná čerň. Chuťově je báječně komplikované a přitom sladěné. Popisy chutí mi moc nejdou, našel jsem si tam složku hořkou, sladkou i praženou. Skvělé, pro mě zatím objev roku. Za směšnou cenu v přepočtu necelých 10 Kč…

Protože jsme se pohybovali spíš po venkově, kde je nabídka značně omezená, bylo mi umožněno k ukrajinskému světu piva spíš jen přičichnout. I tak jsem vystoupal na samý pivní vrchol (lvovský porter), zaplaval si ve fádnosti a hrábnul jsem si i na samé pivní dno (mikulinecké pšeničné, snad ještě strašlivější než žitné pivo z nejmenovaného českého pivovaru).

Pokud budu mít zas příležitost vyrazit na Ukrajinu, nezaváhám a popadnu příležitost za pačesy. Limit pro bezcelní dovoz piva z Ukrajiny je 16 litrů, taková zásobička portera by mi mohla nějaký čas vydržet.

P.S. Všem citlivým lingvistům se omlouvám za smíšené používání ruských a ukrajinských verzí přepisů názvů a jmen.