Heinekena unesli i v Kostelci

Během téměř 400 km dlouhé cesty autem jsem opětovně zjistil, jak je výhodné být pánem (majitelem) osobního vozu a přitom sám neřídit. O to více jsem se mohl věnovat naplánování trasy.

Naše pětičlenná posádka vyrazila již v 9.20 ráno a prvou zastávkou byl již zhruba o hodinu a něco později sličný minipivovar U krále Ječmínka v Prostějově. Světlá dvanáctka dobrá, pšeničné ještě lepší, 13°Černý anděl vařená ze čtyř různých sladů skutečná pochoutka. Jen ještě zajíst chlebem s tvarůžky a je nutno jet zas dál.

Strategicky míjíme Velké Meziříčí s chutným Harrachem. Pil jsem jej nedávno v Táboře a tak ušetříme čas na návštěvu další provozovny. Blízko Pelhřimova váhám, neboť místní Poutník je má slabost, ale nakonec stavíme až v historickém pivovárku v Kácově. Pivo výborné a ceny se nám zdají rovněž takřka historické - 10° za 12 Kč, 12° za 14 Kč. Ve vedlejším hostinci ochutnáváme kutnohorskou dvanáctku. V našem voze s námi cestuje i představitel divadelního Heinekena Jirka Neduha. Společně mu lajeme a nadáváme kvůli jeho nenasytnosti a postupnému zkurvování českého piva. Kupodivu Dačický se dá ještě stále při troše dobré vůle vypít. Zdiskreditovat tradiční značku, která uvádí jako letopočet svého založení rok 1573 zřejmě vyžaduje čas.

Naše představení začíná až ve 21.30. Jako 100% autor a zhruba 50% režisér tohoto svěžího dílka mám trochu obavy – za prvé aby v areálu půvabného černokosteleckého pivovaru zůstalo do pozdní večerní doby dostatečné množství diváků a za druhé, aby se uvědomělá konzumace členů mého souboru nezvrhla v bohapustou pitku. Pivovar, jehož pozvolná rekonstrukce začala zhruba před 7 lety, ještě vlastní pivo nevyrábí, na čepu je však široká škála Berounského Medvěda. Po krátkodobém poklesu kvality, který byl nejpravděpodobněji způsoben výměnou sládků, se chuť Medvědů vrací opět k vysokému standardu. Ačkoliv na 14° je nutno si trochu přivyknout, 11° klouže do krku doslova sama. Výborná je i černá 13° a překvapivou lahodností disponuje i tmavá chuťově vyrovnaná sladová melasa s celými 18 stupni.

Představení probíhá úspěšně, obecenstvo reaguje spontánně a bouřlivě. Baví se opilou postavou korpulentní bufeťačky, oceňuje profesionální práci výčepního, nadšeně tleská černošskému dealerovi (z kmene Zulu) koncernu SAB Miller když si zamiluje poctivé české pivo, a po návratu z WC (počáteční nepřivyklost na zdravé pivní kvasinky) složí dosavadní funkci.

Přestože jsem přestávku mezi dvěmi dějstvími nechtěl, byl jsem přehlasován a vzniklé asi 10 minutové vakuum umožnilo hercům rychlou nezřízenou konzumaci. V druhém jednání se již některým aktérům pletly texty, přesto představení dopadlo relativně dobře. Zpočátku se některým ortodoxním divákům možná nelíbilo osvobození uneseného Heinekena agentem interpolu komisařem Calistou, který vešel do děje jako rytíř smutné postavy a velké žízně Don Quijote de la Cerveza. Dokonce by snad byli i raději, kdyby jej v závěru gangster Meier zlikvidoval. Když ale Zběsilá pípa skončí happyendem při kterém osvobozený Henri Heineken mimo jiné přísahá zničit pasterizační linku a navrátit ukořistěné české i slovenské pivovary, jsou uspokojeni i ti největší reptalové.

Po úspěšném představení následovala volná zábava svlažovaná půllitry Medvěda i ostravského Qásku, která se protáhla do brzkých ranních hodin. Pivovary naplánované na zpáteční cestě se však na druhý den musí obejít bez naší milé návštěvy. Objevuje se závada na autě a časový harmonogram utrpí vážné trhliny. Nakonec zjišťuji, že být velitelem a majitelem vozu nemusí být vždy taková jednoznačná výhoda.