Istanbulský minipivovar a turecké pivní novinky

Letošní léto bylo už třetí v řadě, kdy jsem absolvoval tradiční turecký trojúhelník Istanbul – Ankara – pobřeží. Po první služební cestě před dvěma lety, o jejíchž pivních zážitcích jsem na Světě piva referoval, přerostly profesní vztahy s tureckými kolegy v přátelství, které nás v dobrém slova smyslu „nutí“ vyrážet každé léto znovu na návštěvu do země sultánů, dobré kávy a krásných koberců. A také několika pivních dojmů, o které bych se s vámi rád podělil.

Tím prvním dojmem letos, a vlastně už vloni, bylo, že značka Efes nade vší pochybnost ještě víc posílila svoji dominantní pozici na trhu. A to v situaci, kdy počet velkých hráčů se smrsknul na dva. Ten třetí vyklidil pole. Bohužel, už vloni jsem se po klasických hnědých lahvích piva Tekel sháněl marně a letos mi turečtí přátelé potvrdili tu smutnou zprávu: Tekel se už nevaří. Netvrdím, že ztráta tohoto piva je chuťově nějakou katastrofou, ale nejstarší turecká značka je podobnou ikonou, jako třeba u nás Kozel. Sice už vyprázdněný obsah, ale stále symbol. Turečtí pivaři se už bohužel díky neúprosným zákonům trhu musí obejít bez něho.

Turecký pivovarský gigant a národní jednička Efes se konzumentům snaží v poslední době vlichotit hned několika novinkami. První z nich asi pravověrné pivaře nechá klidnými, „citronové pivo“ Mariachi coby variace na oblíbenou mexickou Coronu cílí na jinou skupinu spotřebitelů. Daří se mu to patrně úspěšně a v chuti ani „mexické“ image za svým vzorem nijak nezaostává. Vyrábí se dokonce ve dvou verzích, které se však chuťově prakticky neliší. Když jsem uviděl poprvé lahev s druhou novinkou, Efes Dark Brown, na chvíli jsem zaváhal, s jakým pivním stylem budu mít vlastně tu čest. Až drobný popisek „Kahve aromali“ na etiketě mě připravil na chuť, která je sice pro Turecko typická, s pivem je ale spojována jen zřídka. Kávové pivo se občas objevuje v nabídce některých našich minipivovarů a bývá přijímáno různě. Těžko říct, jak by se vám zamlouval nápoj, který po kávě nejen intenzivně voní, ale neméně intenzivně i chutná a jeho pivní základ se hledá jen těžko.Já se přistihnul při tom, že mi vlastně docela zachutnal, ale pocit, že piju pivo, jsem při jeho konzumaci neměl, a to navzdory obsahu alkoholu přes 6%. Třetí novinka z produkce Efesu by se mohla českým pivařům zamlouvat asi přece jen nejlépe. Pšeničné pivo se sympaticky familiérním jménem Gusta je první svého druhu v Turecku a jak se zdá, od svého loňského uvedení si získalo fanoušků dost. Dá se sehnat prakticky všude, ve velkých supermarketech dokonce v atraktivním balení s hezkou a tvarově odpovídající sklenicí. Chuťově svoji kategorii reprezentuje velmi dobře a v horkém tureckém létě je to opravdu ideální osvěžení.

Izmirský pivovar Turk Tuborg, turecká dvojka, uvedl v poslední době „lahvové točené“ pivo Tuborg Fici v lahvi tvarem připomínající půllitr, ale chutově zcela identické s Tuborg Special, tudíž nikterak zajímavé. Druhá novinka zaujme Čechy přinejmenším jménem, protože Vole vyvolává úsměvné asociace na neformální oslovení mezi kumpány. Byl jsem ale poučen, že tento výraz v turečtině znamená totéž co v češtině hovorové „volej“, tedy trefa míče rovnou ze vzduchu. Nová značka má silnou marketingovou podporu a její červená loga jsou vidět na spoustě restaurací, běžně dostupné je pivo i v obchodech. Těžo říct, co si přesně představují v izmirském pivovaru pod podivuhodnou formulkou „Double Lagering“, která zdobí jeho etikety. Já jsem v chuti naopak cítil všechny myslitelné nešvary zkráceného ležení a jak jsem se přesvědčil, ani mí turečtí přátelé, kteří mají na pivo podstatně mírnější nároky, téhle novince právě neholdují.

Jak vyplývá z výše napsaného, není toho zase tolik, co by zvědavého pivaře mohlo v Turecku potěšit, a tak se zastávka v Istanbulu, který jako jediné město v zemi nabízí hned dva restaurační pivovary, jevila jako příjemné rozptýlení určité pivní monotónnosti. Jenže ouha. Když jsem se zajímal o možnost návštěvy Taps Brewery, nejstaršího istanbulského a vůbec tureckého restauračního pivovaru (založen v roce 2001), zjistil jsem celkem náhodou nemilou věc. Před několika měsíci byla restaurace pivovaru uzavřena. Samotný provoz byl už před několika lety přesunut mimo Istanbul. Podle dostupných informací od kamaráda amerického majitele s vařením piva nekončí, hodlá naopak svou kapacitu navýšit a nadále prodávat především lahvové pivo ve velkých městech a přímořských letoviscích. Nebyla tudíž náhoda, že jsem na jeho Taps Kölsch narazil vloni jako na zjevení na Smaragdovém pobřeží. Je ovšem pravda, že letos jsem přes pečlivé šmějdění v lednicích krámků celého Istanbulu podobné štěstí neměl, a tak nezbývá než doufat, že se majiteli nové plány budou dařit a značka Taps z trhu nezmizí podobně, jako Tekel. Byla by to škoda, protože kromě zmíněného kölsch vařívali i vienna lager, několik druhů svrchně kvašených ale a dokonce se chystali na IPA!

Nezbylo tedy než vsadit na druhý istanbulský pivovárek, Balans Bräu. I tady to byl trochu výstřel do tmy, protože pokud Taps Brewery se na internetu prezentuje stránkami důsledně v turečtině, Balans Bräu pro jistotu v Síti sítí nefiguruje vůbec. Bylo pro nás tedy milým překvapením (a pro mě, který jsem tradičně svou přítelkyni kvůli „ňákýmu pivovaru“ táhnul přes půl Istanbulu, i velkou úlevou), když jsme na předpokládané adrese podnik skutečně našli, i když nás původně zmátly reklamy na Carlsberg. Pivovárek se nachází ve čtvrti Galata, v malé uličce Balo Sokak, která vybíhá z pěší zóny Istiklal Cadessi. Tato čtvrť patřila ve středověku janovským kupcům, později se stala sídlem evropských diplomatů a také trochu uvolněnějších mravů a určité prostopášnosti. Je tedy příznačné, že v současnosti jediný istanbulský restaurační pivovar sídlí právě zde a je také typické, že kromě piva nabízí i diskotéku. Těžko říct, jak v praxi takové propojení vypadá, protože my dorazili v pravé poledne a tudíž hodinu před otevírací dobou. V potemnělé restauraci číšníci ležérně zametali a utírali stoly a o nějakém natočení piva nechtěli ani slyšet. Nezbylo, než počkat do jedné hodiny odpolední, i tak jsme byli suverénně prvními a na dlouhou dobu asi jedinými zákazníky. Bylo zjevné, že tak jako v Turecku obecně, i tady se život rozproudí až večer. My díky tomu měli aspoň dost klidu na vychutnání interiéru pivovárku i piva, které nabízí. Co se týká prvého, interiér je velmi klasický, se spoustou krásného dřevěného obložení, starých plechových reklam a roztodivných pivovarských rekvizit, takže člověk má pocit, že sedí nikoliv uprostřed Istanbulu, ale někde v Bavorsku. Však také varna a ostatní zařízení z Německa pochází a slad k vaření dodává slavná bavorská sladovna Weyermann. Tím se dostávám i k tomu, co pivovárek Balans Bräu vlastně produkuje. Na nápojovém lístku se skvěly tři položky domácí provenience, ale jak se ukázalo, pšeničné pivo momentálně k mání nebylo. Vzali jsme tedy za vděk dvojicí Balans Bräu Special (s přídomkem pilsener v závorce) a Balans Bräu Caramel. Jak se záhy ukázalo, hodina čekání se bohatě vyplatila. Obě piva, nefiltrovaná, s krásnou pěnou a velmi příjemně vonící, jsou tím nejlepším, co jsem doposud v Turecku ochutnal a oproti produkci velkovýrobců působí trochu jako z jiného světa. Myslím, že by se ale neztratila ani v konkurenci výrobků ze zemí s dalek větší pivovarskou tradicí. U krásně oříškově hnědého Caramel jsme ocenili především absenci lepivé sladkosti, jakou vykazuje například Efes Dark. Je znát, že barvy a chuti se dosahuje příslušnými slady a nikoliv barvením. U Special jsem pravda trochu postrádal dostatečnou hořkost, ale celkový dojem vyzníval opět vyloženě příznivě, zvlášť v porovnání s pivy z tureckých průmyslových pivovarů. Oběma pivům by sice prospělo menší sycení, ale i tak jsme nad nimi strávili velmi příjemnou hodinku, než bylo nutné se s pivovárkem Balans Bräu rozloučit a pokračovat dál. Doufám, že jeho majitelé budou úspěšně čelit všem nástrahám a Istanbul se třeba do budoucna dočká i dalších podobných podniků.