Originální receptura – klamání spotřebitele, nebo pravda?

Spíš se přikloním k tomu druhému. Ona historie a tradice by se spíše titulovala pojmem „tradiční receptura“.

Proč se nad tímto zamýšlím? Na dovolené u našich sousedů na Slovensku jsem si mimo jiné koupil i láhev Zlatého (dříve Černého) Bažanta – Tmavé. Značeno dle norem: Tmavé pivo výčapné a s titulkem na zadní etiketě „Originální receptura“.

Vzpomínám na doby, kdy se jednalo o velmi povedený (dle dnešních norem) tmavý speciál se 13% EPM. V roce 1997 byl již tmavý Bažant Zlatý (dle názvu), ale pořád si zachovával svou plnost. Ta se snížila a okolo roku 2000 se za vlády Heinekenu (od r. 1995) už jednalo jen o tmavý výčapný ležiak, neboli o 11% EPM. Letos jsem pro sebe tudíž ochutnal „nové“ pivo s 10% EPM (tmavé pivo výčapné). A aby barva nepokulhávala, tak ve složení přibylo i barvivo kulér E150c.

Nyní tedy – TO SAMÉ PIVO (v očích spotřební veřejnosti) je již jen desítka.

Nejde v tomto případě o „jisté“ klamání spotřebitele? Nevím, nepostřehl jsem reklamní kampaň, či jiné sdělení pivovaru, že v rámci nové doby, nových preferencí veřejnosti k lehčím výrobkům, došlo k inovaci.

Nebo jde jen o úspory s tím, že pivaři (pivařky) stejně houby poznají, když už není na etiketě napsáno procento EPM, ale jen % alkoholu? Navíc oproti minulosti se alkohol neoznačuje ve váhovém množství, ale v objemovém. A tak současná desítka s 3,8% obj. alkoholu si moc nezadá se starou 13-tkou s 3,2% váhového alkoholu. (když se dá zkreslovat i hloubkou prokvašení).

Co vy na to, znáte ještě i jiný podobný příklad? Sám uvedu ještě jeden slovenský. Palatín – dříve 16%, dnes 12%. Dříve skvělý speciál, dnes jen slušný tmavý ležák.

Tož tak ....