13. Den Postřižinského piva

Vzhledem k tomu, že to mám pod komín 10 kilometrů a nemusím jet na druhý konec republiky, to není ani o nějakém zdlouhavém rozhodování. Ještě ke všemu jede z nádraží stylová historická parní lokomotiva Postřižinský expres, která slavností chtivé cestující zaveze až přímo pod komín – na nádvoří pivovaru. Tentokrát jsme ale expres nevyužili a jeli dříve, jinak by byl velký risk, že nestihneme dopolední exkurzi provozem a ochudím vás, milé čtenářstvo, o spoustu pěkných foteček. To by byla škoda. Mám sice spoustu fotek z minulých akcí, ale aktuální fotky jsou aktuální fotky. Také jsem byl zvědavý na poslední modernizaci řízení hlavního kvašení.




Postavili jsme se do fronty jiných po exkurzi lačnících návštěvníků a čekali, až nás vpustí do pivovaru. Netrvalo to dlouho a rázem jsme se octli ve sladovně. Ta pokryje většinu potřeb pivovaru. Pokud se stane, že přeci jen není co do kotle, tak si zaskočí naproti přes ulici (a koleje) do velké sladovny Soufflet, jejíž přítomnost je bezpochyby pro blízký pivovar výhodou.

Ze sladovny se hrneme rovnou do srdce pivovaru – varny, kde jsme seznámeni s výrobou sladiny a mladiny.

Končí pobyt v teple a vzhůru do zimy. Čím blíže jsme spilce, tím více je cítit úporná práce kvasnic, které připravují pivo pro ležácký sklep. Zvědavě pokukuji po poslední modernizaci. Nijak výrazně vizuálně se neprojevila – na spilku přibyl počítač a do každé kádě je zavedeno čidlo. Takže se „jen“ hlídají teploty, žádné popostrkování a domlouvání kvasnicím se nekoná, ani nad nimi nikdo nestojí s bičem. Stabilní teplota kvašení zvýší kvalitu piva. Postřižinské pivo piji léta a na chuti je to opravdu znát. Tak takovéto modernizace – to tedy ano!

Již jsme se aklimatizovali a tak můžeme s teplotou ještě o pár stupínků níže – vzhůru do sklepa! Je nám umožněno nahlédnout do jednoho dvojpatrového oddělení s tanky, kde tiše odpočívá a zraje osmička, desítka a dvanáctka. Pivo zde zraje 21 – 90 dní, což je třeba pro takové manažery Gambrinusu jistě nepředstavitelný luxus. Doba zrání není samozřejmě dána tím, kdy si sládek (či pracovník stáčírny) udělá čas zaskočit si do sklepa otočit kohoutem, ale stupňovitostí piva. To ale jistě všichni dobře víme.

Exkurze končí, řada účastníků se už nemůže dočkat, až se ohřeje na sluníčku a my se zase nemůžeme dočkat, až odegustujeme Pepinovu desítku, Zlatovar či třeba Bogana. A nebo jinak stěží dostupné kvasnicové pivo, které se tradičně točí z cisterny. Lidí sice přibývalo, ale bylo mi jasné, že cisternu rozhodně nepokoříme. Tradičně zde bylo k dostání pivo s esencí. Letos to bylo pivo jahodové a medové.

Počasí nám přálo, obvyklá každoroční přeháňka se nekonala, i když párkrát bylo na mále.
Ani tradiční soutěže nechyběly – od hodu prázdným sudem do dálky přes pití piva na čas až po již méně tradiční zájezd na Mallorku. Tradičně jsem nic nevyhrál. S nadsázkou jsem se jen pokusil o účast v soutěži o zájezd.

Na pódiu (umístěném na rozsáhlé nakládací rampě) se střídali různé kapely a interpreti – od dechovky přes Laufera až po Kollera.

Den příjemně uběhl a nám nezbylo než dáti pro letošek pivovaru valem a těšit se na příští rok…