Prazdroj v Reflexu a pivní speciály

Reklama na Prazdroj v časopisu Reflex.
Hned na úvod je třeba upřesnit, že se nejedná o reklamu v pravém slova smyslu. Ale nejedná se ani o článek takové kvality, na jakou jsem v tomto časopise zvyklý. Pětistránkový chvalozpěv na Pilsner Urquell z pera Milana Tesaře v posledním loňském čísle se totiž standardu Reflexu dost vymyká. Nevzpomínám si, že bych tam někdy četl tak dlouhou oslavnou ódu na jeden konkrétní výrobek.

Autor velmi poetickým jazykem opěvuje jedinečnost Prazdroje. Jako třeba tady:
"Točím se kolem dokola ve sterilní varně, pozoruju se v nablýskaných cylindrech a dokola se mi honí hlavou to, co návštěvníkovi dobrého iluzionistického kusu: „V čem vězí to kouzlo?“ Samota, ticho a vůně mě svádí k meditaci, odkud bych mohl vstoupit do kapky plzeňského piva a skončit ve vlastních ústech, protože kdo jiný ho umí tak poválet a říkat po něm ty nádherné nesmysly?

Takže mohl bych být hanáckým ječmenem plným sladu, mohl bych být vodou ze stometrové artéské studně z Rudné za řekou, mohl bych být mědí v pánvi, kde se sladina natřikrát vaří, mohl bych být plamenem přímým, který se s pánví miluje a nepravidelně ji olizuje, čímž tvoří jednu z mnoha výrobních asymetrií, umí připéct, karamelizovat. Mohl bych být červeným žateckým chmelem výjimečné hořkosti, který se do sladiny přisype, mohl bych být kvasinkou záhadného kmene a narodit se do piva buďto jako alkohol, anebo jako kysličník uhličitý, mohl bych být měnící se teplotou v Africe, nejteplejší části sklepa i na Sibiři, kde je hlouběji a chladněji. Ovšem, mohl bych být i drobounkou ulitou pravěkého měkkýše, jejíž úlomky filtrují pivo těsně před stáčením. Celé tohle dobrodružství trvá na běžné poměry věky, skoro padesát dnů, o třetinku déle, než je u ležáků obvyklé. Jihoafričané, když chtěli pivovar koupit, zeptali se upřímně: „Vy tam vyrábíte koňak?“"

Je to napsané hezky, všechna čest. Ptát se autora, jaké měkkýše měl na mysli může působit snad poněkud malicherně. Ale dozvíme se, že Prazdroj zraje výrazně déle, než je u ležáků obvyklé. Tedy že ostatní pivovary používají výrazně kratší dobu zrání. Není tohle trochu nefér? Nebo snad z článku něco vypadlo a v původní verzi byla řeč o ostatních ležácích SABMilleru?

"V poloprůsvitném zeleném opláštění je schované potrubí, jímž uvařené pivo putuje do stáčírny a do celého světa. A bude to závod s časem, protože jenom než doputuje do Atén, vyčerpá celou třetinu z doby své zákonné trvanlivosti. " Kontrolní otázka – kamión do Řecka jede 4 měsíce, nebo má exportní Pilsner Urquell patnáctidenní garanci?

"Pivovar má první rozbory svého piva z roku 1916, jeho hodnoty co do obsahu alkoholu, hořkosti a mnoha dalších kritérií jsou identické s pivem, které já piju každé pondělí u Rudolfina. "

Smutné.

================

Pivní speciály
Po delší době jsem se vypravil na rockový- no, říkejme tomu koncert. V místním klubu je na čepu Bernard a to dokonce ve třech formách – výčepní, ležák a tmavý speciál. Nádhera. Podobnou nabídku bych na takovém místě ve své skepsi neočekával.

Ač bych měl ale být teoreticky zcela zaneprázdněn milou společností a zážitkem, nazvěme jej pro zjednodušení kulturním, byl můj pohled přesto opakovaně přitahován tabulí nadepsanou „Pivní speciály“. Nabídka lahvových „speciálů“ byla totiž úctyhodná, posuďte sami:
10% Gambrinus 25,-
12% Heineken 35,-
12% Prazdroj 35,-
12% Stella Artois 35,-

Věru zajímavé označení, naznačující snad masovou oblibu speciálů. Nejžádanějším speciálem byl Gambrinus. Nemůžu si odpustit drobný osobní přípodotek – představoval jsem si před tou tabulí Tomáše Semráda, známého „milovníka“ těchto speciálů. Spolknul by nějaký komentář směrem k personálu?

Abych nebyl nespravedlivý, ve spodní části nabídky se nakonec nějaké speciály či speciality objevily. Třeba Hoegaarden, 14% Bernard „Ox“ nebo kvasnicový Bernard v patentní lahvi (za 29,-).

Proč se o tom vůbec zmiňuji? Snad jen proto, abych připomněl slabé povědomí o pivních speciálech a již poněkolikáté poukázal na některé absurdní cenové relace.