Starci na chmelu 2007

Co v dnešní době mladé lidi láká k cestě na chmel? Ač se tomu nechce věřit, rozhodně to nejsou jen peníze. Chmelová brigáda není na zbohatnutí; v přepočtu na hodinovou mzdu patří mezi nejhůře placené práce vůbec. A přitom je to často pořádná dřina. Kdo si jede na chmel pouze vydělat, bývá zklamán. Takových je ovšem naštěstí menšina.

Na chmel se jezdí z jiných důvodů – zpestřit si prázdniny pobytem mimo domov, poznat nové lidi, získat neobvyklé zkušenosti a zážitky. Nad tím vším pak tvoří záštitu láska k pivu, které by se bez chmelu neobešlo. Takže motivací je i dobrý pocit z toho, že vlastníma rukama pomáháme tomu, co nám zpříjemňuje život po celý rok. A za to všechno dobrodružství, které na chmelu zažijete, vás nakonec ještě zaplatí. Slovy klasika - sice špatně, ale zaplatí.

Dnešní chmelové brigády se od těch povinných „socialistických“ hodně liší. Zmizela tehdejší masovost a ztratilo se bohužel i hodně z romantiky známé z filmu Starci na chmelu. Do každého chmelového střediska nyní každý rok přijede jen několik málo desítek brigádníků převážně ze severní Moravy, kde sídlí personální agentura zabývající sklizní chmele. Například mnou navštívená farma v Kolešovicích na Rakovnicku má 146 hektarů chmelnic (2,8 % celorepublikové výměry) a k celé sklizni stačilo jen 45 pracovníků – z nich pak obyčejných brigádníků bylo 27, zbytek tvořili traktoristé, strojníci a sušiči.

Cesta chmelové šišky z pole, kde zraje na chmelové révě, až do půllitru pěnivého moku není jednoduchá. Sklizeň chmele je proti jiným plodinám stále velmi náročná na pracovní sílu i technologie a tím pádem i peníze. Chmel je drahý a navíc jeho cena díky špatných úrodám a rostoucí poptávce ve světě v posledních letech citelně roste. Zásoby chmele ve skladech se tenčí. Pro zemědělce dobrá zpráva. Snad už končí trend zmenšování plochy chmelnic v naší zemi. Česko produkuje zhruba desetinu světového chmele, ten navíc patří mezi nejkvalitnější. Bohužel, letošní výnosy byly slabé. Žatecký poloraný červeňák, naše hlavní odrůda, špatně snášel suché počasí a chmelové révy ani nedorostly vrcholů chmelových konstrukcí. Lepší výnosy letos přinesly novější a odolnější odrůdy, ty jsou ale v Česku zatím jen málo pěstované. Navíc nové odrůdy nejsou chráněny značkou „žatecký chmel“.

A jak tedy sklizeň probíhá? Ruční sbírání chmelových šišek do košíčků je už opravdu nenávratnou minulostí. Dnešní sklizni vládnou stroje a brigádníci se z chmelnic přesunuli k nim. Na poli už mnoho lidské práce není a ta, co zbyla, rozhodně není pro křehké povahy a postavy. Zhruba pět metrů vysoké chmelové štoky strhává z konstrukcí speciálně upravený traktor. Štoky po stržení padají samovolně do vlečky tažené traktorem. Na vlečce jedou dva brigádníci, kteří musí ručně strhnout ty chmelové štoky, které nezvládl stroj. Brigádník v ochranné kukle a brýlích vypadá vcelku komicky, takže o přezdívky má hned postaráno. Chmel škrábe a řeže, takže pokud člověk nechce skončit směnu se zkrvaveným obličejem, musí ochranou masku použít.

Když je vlečka plná štoků, traktor odveze dodávku do blízké česačky. Česačka je mohutný stroj, v Česku se zatím nejvíce používá model LČCH2. Jedná se o starší typ, ale spolehlivý a výkonný. Za dvanáctihodinovou směnu na něj brigádníci při efektivní práci navěsí asi 6000 štoků a z nich se načeše kolem 100 žoků chmele (2,5 tuny chmele). Uvedená česačka dokáže zpracovat asi 3 ha chmelnic denně. Záleží samozřejmě na kvalitě úrody- ta letos nebyla dobrá.

Právě tady je pro brigádníky nejvíc práce. Nejprve se kupa chmele stáhne z vlečky na zem k takzvané fajfce. U ní pracují většinou tři brigádníci a ti z přivezených kup vytahují jednotlivé chmelové štoky a navěšují je na pojízdný řetěz se záchytnými kameny. Navěšené štoky čeká cesta do česací stěny, která ze štoku oškube listy a chmelové šišky až zbude jen stonek s drátkem, který se rozřeže a putuje do odpadu. Směs listů a chmelových šišek pak stroj vytřídí, aby nakonec samotné šišky chmele padaly do připravených pytlů na druhém konci česačky. Zde je práce pro další brigádníky – jejich úkolem je plnit a svazovat pytle chmelových šišek o váze 25 kg, kterým se říká malé žoky.

Na rozdíl od novějších pásových sušáren navazujících přímo na česačky byla v našem středisku tradiční komorová sušárna. Malé žoky se proto odvážely několik desítek metrů do výtahu sušárny, kde převzali štafetu sušiči. Ti vyvezou chmel do nejvyššího patra budovy a z malých žoků jej vysypou do komor. Do každé komory se dává 16 žoků chmele (400kg), čímž vznikne vrstva silná asi 20 cm. Pod každou komorou jsou tři vrstvy sklápěcích roštů. Chmel se v průběhu sušení postupně spouští shora dolů a na horní rošt se opět nasype chmel nový. K sušení se používá horký vzduch o teplotě 52 - 56 stupňů, který je ohříván olejovými agregáty.

Při vyšší teplotě již hrozí spálení a tím znehodnocení lupulinu, tedy látky obsahující pivařům známé alfa kyseliny, kvůli nimž se chmel pěstuje. Pokud naopak chmel není dostatečně usušený, obvykle se zapaří nebo jej napadne plíseň. Po 6 - 8 hodinách je sušení u konce - lístky hlávek snadno opadávají a vřeténko se láme. Během sušení se vlhkost chmelových hlávek sníží z původních cca 78 % na 5 - 6 %. Aby usušený chmel nebyl příliš křehký a při manipulaci se neplevil, je třeba jej opět zvlhčit na 10 - 11 %. Na starších komorových sušárnách se chmel rozvážel na lískách po patrech a shazoval otvory v podlaze. Tak se postupně zaplnila všechna patra sušárny asi 50 cm vrstvou chmele, který pak několik měsíců postupně přijímal vlhkost ze vzduchu. Teprve potom se lisoval a odvážel k výkupu.

Na naší komorové sušárně byla dodatečně namontována klimatizační linka, takže se chmel po usušení zvlhčoval rovnou, podobně jako na sušárnách pásových. Po dvou dalších hodinách pobytu ve vlhkém vzduchu se tedy již hotový chmel mohl lisovat. Chmel suší obvykle odborníci s mnohaletou praxí, protože je to zodpovědná práce. Sušiči jsou částečně zodpovědni za konečnou kvalitu chmele, který odchází ze střediska. Nedodržení správného postupu při sušení nebo klimatizaci může způsobit škody za desítky i stovky tisíc korun.

U lisu zase pracují obyčejní brigádníci. Zde se chmel stlačuje do válcových nebo dnes již obvykle hranatých pytlů, které mají kolem 50 kg. Tyto velké žoky jsou následně opatřeny známkou - štítkem, kde je uvedeno pořadové číslo žoku, ročník sklizně, chmelová odrůda, oblast a obec, odkud chmel pochází. Lupulin, žlutý pylový prášek uvnitř hlávek, při sušení krásně voní a návštěva sušárny se tak stává balzámem pro čichové buňky každého pivaře. Vůně tu už začíná být trochu pivní.

Bohužel, hlávkový chmel v čisté formě už z velkých pivovarů používá pouze Budvar, dále pak několik menších pivovarů. Ostatní už používají při vaření piva jen chmelové granule nebo extrakt.

Chmel je kořením velice drahým, na druhou stranu ho ale k výrobě piva stačí málo. Na výrobu půllitru desítky si vystačíte s pouhými třemi chmelovými šiškami. Jeden chmelový štok vysoký standardních 5 metrů obsahuje takových šišek stovky, takže stačí pro jediného průměrného pivaře. Představte si, že každý máme na chmenicích jeden jakoby svůj štok, který produkuje chmel tak akorát pro nás.

Sklízet chmel je pro milovníka piva nejen obyčejnou brigádou, ale také trochu posláním. Dodnes platí, že na chmelové brigádě vznikají velká přátelství i lásky. I u strojů a v menším počtu lidí než kdysi zažijete mnoho veselých příhod, na které stojí za to si vzpomenout i dlouho po brigádě. A pivo si pak po celý rok vychutnáváme s vědomím, že se v něm skrývá trocha naší práce.

Paradoxně právě pivo bylo na celé brigádě tím pro mě nejhorším. V místní vesnické hospodě točená krušovická produkce nejen mé pivní obzory moc neobohatila. Kolegové z Ostravska marně volali svého Radka, já naopak Bakaláře z nedalekého Rakovníka. Aspoň, že cestou domů jsme si udělali zastávku v Berouně. Coby Pražák znalý středních Čech jsem nalákal Ostraváky na návštěvu místného Medvěda. Jaká byla má radost, když všem kratkym zobakum náramně zachutnalo místní kvasnicové pivo, jež mnozí pili poprvé v životě. Věřím, že až pojedou někdy příště přes Beroun beze mě, rádi se zase staví.

Brigádníci už jsou z chmele doma a pohltily je zase starosti všedního dne. Na dva týdny v roce jedeme na vesnici do skromných podmínek a 12 hodin denně poctivě sklízíme, abychom pak dalších 50 týdnů spotřebovávali a žili běžným životem studentů. A už se začínáme těšit na další sklizeň chmele. Snad nás ještě v nejbližších pár letech stroje úplně nenahradí a zůstane trocha práce i pro nás. Vždyť na chmelové brigádě je tak krásně, i když to někdy bývá dřina. Takže už za necelý rok jedeme znova!