Noc a den slezských mikropivovarů

První na řadě byl Leskovec. Vesnička ležící někde napůl cesty mezi Opavou a Fulnekem, v bývalých kasárnách v prostorách tehdejší Army vybudovaný mikropivovar. Sládek p.Binar nás s pýchou provedl svým královstvím a poskytl podrobný výklad o výrobě svých produktů. Příjemné posezení venku pod stromy s vynikajícím nefiltrovaným světlým ležákem "Slezan" podtrhovala svým výkonem půvabná servírka, která ke každému svému příchodu přidala několik milých úsměvů, případně otázku, jestli máme všechno, jak nám chutná pivko a podobně. Prostě všichni se mohli přetrhnout, aby udělali svým hostům radost.

Příjemně naladěni těšili jsme se na druhý hlavní cíl SCT, hlučínský pivovar Avar. A skutečně, hezky vypadající budova nedaleko náměstí, zezadu doplněná útulnou zahrádkou, dávala tušit mnohé radosti tím spíše, že teplota už šplhala notně přes 30 a puklinky na jazycích začínaly nabírat povážlivých rozměrů. Trochu nás sice zarazilo, že soukromý pivovar kromě svých produktů nabízí také plzeňské pivo, ale budiž, lidé mají různou motivaci, proč jít do hospody. Čiperná servírka přiletěla jako vítr už za 15 minut, přestože v celé hospodě bylo i s námi 8 hostů.

A na naši žádost, že bychom rádi ochutnali jejich pivo, odpověděla zcela bez rozpaků: "Ale ono to moc pění,nechcete radši Plzeň?" Nevěřili jsme uším. Tohle může říct zaměstnanec soukromého pivovaru? Nicméně jsme slečnu ujistili, že si rádi počkáme, a taky jsme si počkali, i když neradi, přesně 30 minut! To už pukliny na jazyku dosáhly rozměrů randkaňonu, takže o nějaké degustaci světlé 12(s naprosto normální, naopak spíše spadlou pěnou)nemohla být řeč. Prostě to tam zasyčelo. A situace se opakovala. Slečna přišla za dalších 15minut a dalších 30 minut jsme čekali na vzorek. Takže sečteno, druhé pivo jsme dostali po hodině a půl sezení v hospodě! Na cigarety jsem přes urgenci čekal 45 minut-zřejmě pěnily víc než pivo. Matějovi tak pěnil kečup, že si pro něj radši došel sám. Na stole stále zůstavalo nedopité pivo po předchozí návštěvě.

Slečna nebyla ani schopna říct, co vlastně pijem(asi dvanáctka..?). Že jde o světlý, kvasnicový a tmavý ležák, jsme poznali také, přičemž posledně jmenovaný získal nejvíce bodů, těsně sledován kvasnicemi. Absolvovat druhé kolo degustací za neustálých potyček s tou nerudnou osobou se nám už prostě nechtělo. Proč to dělá, když ji to tak strašně s...? Nechápal nikdo.

Náladu jsme si spravili až v Dolním Benešově. Hospoda na pěkně upraveném náměstí, zcela klasická i s předzahrádkou, obsazená asi 50 žíznivci. Od objednávky do přinesení pivka uběhlo asi 96 sekund. Že Ostravar strčí do kapsy leckteré masivně propagované značky, jsme věděli dávno. A skutečně:plnému říznému ležáku, navíc dobře vychlazewnému a natočenému, se nadalo nic vytknout, natož hostinskému, který se o své zákazníky staral skutečně vzorně.

A tak podobně tomu bylo na všech štacích, které jsme během SCT navštívili. Všude už pochopili, že úsměv a ochotné jednání je základ úspěchu v tomto podnikání. Až na tu jednu výjimku, která byla o to bolestnější, že to měl být zlatý hřeb programu. Nezbývá než doufat, že ta výjimka byla výjimkou i na místě samém a že jindy je i v pivovaru Avar vše v nejlepším pořádku. Bylo by to jen dobře.