Za dobřanským andělem - silákem

Městečko Dobřany, ležící jen pár kilometrů za Plzní na železniční trati do Klatov, má úctihodnou pivovarskou tradici. Právo várečné udělil místním měšťanům probošť Udarlich už roku 1378, pozdější měšťanský pivovar ukončil svou činnost až pod křídly Západočeských pivovarů v roce 1950. Jak ale většina poučených pivařů ví, na tradici navázali v roce 1998 v restauračním pivovaru Modrá hvězda a pivo vaří dodnes. A jaké asi, přemítal jsem cestou z mírného kopečka od nádraží směrem k historickému náměstí, kde se pivovárek nachází. Dous jsem ho totiž neměl nikde možnost ochutnat. Vzpomněl jsem si na rodinný autovýlet před několika lety, který jsem šikovně cestou na Šumavu navedl právě do Dobřan. Jenže na kraji městečka auto vypovědělo službu, namísto půllitru jsem se musel zabývat startérem a v lehce dusné atmosféře, při níž padla i logická otázka, proč jsme museli sakra odbočit právě sem, jsem už o pivní zajímavosti ani nepípnul...

Tentokrát mi už v zdárném dosažení vytyčeného cíle nebránilo nic. Přirozenou dominantou náměstí T.G. Masaryka, nad kterým malebně kroužil párek čápů, je jistě kostel sv. Mikuláše a novorenesanční radnice, já ale neochvějně zamířil k domu č. 159, který už svou šmolkově modrou barvou a hvězdami ve vitrážových oknech prozrazoval, že právě tady sídlí cíl mé cesty. Chutě jsem zasednul v útulném, dřevem obloženém a se smyslem pro detail vyzdobeném výčepu hned naproti varně a začal studovat bohaté pivní menu. Hned mě upoutala i možnost prohlídky pivovaru. Po letmém dotazu u obsluhy stačilo pár minut a už se mě ujala osoba z nejpovolanějších, „pan starý“, sládek pivovaru Petr Petružálek. Ochotně mi ukázal celý provoz, ukrývající se v místnosti za výčepem a povykládal o radostech i starostech sládka v restauračním pivovaru. Řeč se nevyhnutelně stočila i na poslední přírůstek do pivního menu, „dvacettrojku“ Anděla. Exkluzivní várka 350 litrů byla uvařena u příležitosti dobřanské pouti a silný speciál s 9% alkoholu si poležel 90 dní, než ho mohli dychtiví zvědavci ochutnat. Údajně se na něj ale poptávali místní už několik týdnů dopředu. A jak se pije? Velmi, díky čemuž zbývalo v době mé návštěvy posledních zhruba 50 litrů. Kromě přespolních, kteří sem přijedou přímo kvůli této specialitě, si ho prý rádi dávají i místní, často jako bonbónek na závěr běžné konzumace. I proto pan sládek plánuje podobně silného tmavého bratříčka pro podzimní nebo zimní dny.

Po krátké, ale příjemné exkurzi jsem už pana sládka nezdržoval (snad neprozradím moc, když napíšu, že měl právě spoustu práce se sháněním surovin na pšeničné pivo...), rozloučili jsme se pivovarským „Dej Bůh štěstí!“ a já zasednul zpátky do výčepu. Rázná servírka se mě hned ujala a když jsem svěřil, že bych rád ochutnal od každého, nemusel jsem se o nic dalšího už starat. S železnou pravidelností přistávaly na mém stole třetinky, jejichž obsah stoupal dobřanským pivním lístkem vzhůru. Od příjemně pitelné desítky, přes dvanáctku s hořkým ocáskem a tmavou čtrnáctku hezky spáleně karamelové chuti, s mírným oddechem na řezaném (z desítky a čtrnáctky), až k polotmavému šestnáctistupňovému speciálu Dobřanský Dragoun. Jak stoupal počet čárek na účtu, klesala zákonitě moje rozlišovací schopnost a zatímco na začátku jsem si vedl celkem podrobné obvyklé poznámky o barvě, vůni a chuti jednotlivých piv, když jsem degustaci završoval sedmnáctistupňovým Dobřanským Sekáčem, zmohl jsem se už jen na dvouslovné „dobré, silné“. Ochutnávka tak bohatého sortimentu dá člověku pořádně zabrat.

I proto jsem se rozhodnul nechat si zlatý hřeb až na domácí pochutnání. Dobřanského Anděla bylo totiž možno zakoupit s sebou ve speciální lahvi s keramickým uzávěrem, opatřené pěknou etiketou. To jsem i udělal (a pro jistotu přibral i půlitrovou lahev Dragouna, který mi chutnal nejvíc), takže jeho delikátní, táhle jemnou chuť, jsem si vychutnal v klidu domova. Je to rozhodně pití sváteční, ale zážitek to byl velmi zajímavý. Docela se těším, jaké další dobroty spatří světlo světa v dobřanského pivovárku.