Pivo pod nejvyšší španělskou horou (IX.)

Předně. Pokud v kterékoliv zdejší pivnici vyslovíte při čekání na pivo příjmení našeho šéfredaktora Jirky Kani (psáno caňa), dostanete minipivíčko. S bídou dvouapůldeci. Holt Jiří, pro klasickou českou pivní míru máš ve Španělsku dosti špatné jméno. Proto je při objednávce zlatavého nápoje nutné říci slůvko jarra. V překladu znamenající džbán. Bohužel, do míry českého mu pořád něco chybí. Až na pár výjimek se většinou jedná o 0,4 l. Klasický půllitr je poměrně nedostupný. Na druhou stranu, v dosti našich hospodách (především rádoby lepších) už začíná být tento „nešvar“ taktéž hodně častý…

Ve většině místních osvěžoven je naprosto normální, že vám načepují pivo do skla bez cejchu (paradoxně na kelímcích byl). To může být výhoda za předpokladu většího množství. V opačném případě nemáte žádnou šanci si zkontrolovat, jestli jste náhodou neobdrželi podmírák a zjednat včas nápravu. Tady je to ale jedno. Jednou vám dají víc, podruhé míň, nikdy nedostanete stejně...Pivně „postižení“, evidující si svoji osobní statistiku vypitého piva (viz třeba já sám), pak mají jistý problém přesně určit správné množství. „Jarra“ totiž může být někde čtyři deci, jinde i půllitr, respektive caňa třetinka nebo dvě deci. Nabídkové menu tento údaj málokdy uvádí.

Doslova „divokým“ zážitkem se několikrát stalo vyplachování sklenic. Poté co jsem své pivíčko s chutí dopil a dal pokyn, že v této bohulibé činnosti hodlám pokračovat, aktivní barmanka nemeškala, skla se zmocnila a ihned, abych snad nečekal zbytečně dlouho, natočila novou dávku. Potud v pořádku. Pak ale následovalo něco, co mně dělalo jisté problémy tolerance (i přes její velkou ochotu a vstřícnost). Z domova zvyklý na určitou posloupnost, kdy předtím než se znovu spustí kohout pípy „k zakokrhání“ se použitá sklenice pořádné vymyje, jsem nevěřil svým očím. Nic takového, rovnou se roztočila další runda. Do té stejné, s ještě zaschlou pěnou…Jistě si dovedete představit co to udělalo s bílou čepicí nově natočeného. Pokud sklo vymývali, jedině pod tekoucí vodou v dřezu, nikdy však pomocí trysek s kartáčky, což je u nás běžné.

Na druhé straně jsem přihlížel něčemu, co u nás rozhodně běžným pravidlem není. Těsně před zavíračkou si dva Němci chtěli dát Carlsberg. Ten už se bohužel před chvílí dopil. U nás by s pravděpodobností rovnající se jistotě museli přijít až druhý den (přeci kvůli nim nebude nikdo před koncem načínat nový sud, už i vzhledem k tomu, že žízeň mohli zahnat dalšími 4 značkami). Ne tak tady. Obsluha neváhala ani na okamžik a znovu „pozvala Dána do výčepu“ (rozuměj narazila s ním nový KEG). Pak předpisově odpustila 3 napěněná piva, aby se 2 minuty po „pracovní době“ čepovalo naostro a přání zákazníků bylo splněno. Návdavkem dostali ještě grátis arašídy a velmi milý úsměv…Pane jo, klobouk dolů! To pak každé pivo musí chutnat, tím spíš i tento internacionální lager…

Tamní proces servírování piva je oproti tomu našemu neuvěřitelně rychlý. Od dopití po znovunatočení to většinou trvalo okamžik. A přitom žádné rychlovýčepy (jako v Sazka Areně, kde v rekordním čase čepují Staropramen) neměli.

na Tenerife pivovary mezi sebou tvrdě konkurují a berou si navzájem restaurace. Prakticky přes noc neustála kanárská jednička Dorada tlak španělského San Miguela.

V naší hotelové pivnici visel naproti výčepu povedený plakát všelijakých lahváčů z nejrůznějších koutů zeměkoule (z Nizozemska, Španělska, Mexika, Německa, Itálie, Brazílie, Austrálie, USA, Velké Británie, Belgie, Dánska, Thajska aj.) s názvem „Světová piva“. Mezi opravdovými pivními esy se vyskytovaly i naprosto tuctoví jedinci, nestojící za žádnou pozornost, načež tu světovou. Zástupce Země České, Moravské a Slezské však chyběl... Otázka na barmanku se zrodila sama, jak to? Odpověď? Krčení ramen. Možná jsem nevědomky ale svoji poznámkou zinicioval nápravu. Krátce před odjezdem totiž došlo k výměně stávajícího obrazu za nový, kde se už prezentovali Pilsner Urquell a Budějovický Budvar…

U piva jsem mnohokrát sledoval přenosy fotbalového mistrovství světa. A přitom i turisty z pořadatelské země. Mnozí z nich pili na rekordy. Proto moc nerozumím statistice, anoncující dlouhodobý pokles spotřeby zlatavého moku v Německu. Možná je to tím, že v hlavní pivní sezóně tráví rok od roku víc Němců v zahraničí. Jestli tam všichni pijí jako tito tady, pak sice krátkodobě, ale ve velkém, zvyšují odbyt v jiné zemi, aby se v přímé úměře snížil u nich doma…

Ve Španělsku, potažmo na Tenerife, si nedělají naprosto žádné problémy s pivními lahvemi. Ty se zde prodávají v různých velikostech a tvarech. Litrovky, sedmičky, půllitry, čtvrtlitrovky, třetinky, pidi rozměry, zelené, hnědé…Zkrátka všechny možné. Pro sběratele ráj. Některé jsou vratné, většina nevratných. Prostor dostanou všichni bez rozdílu a zákulisního boje. A jde to díky zrušení záloh na sklo. Pak si totiž může každý stáčet své pivo do čeho chce. Je jenom otázkou času, kdy k nám tento systém rovněž dorazí. Alespoň si to myslím.

U domácích piv nebo některých tady licenčně vyráběných jsem si všiml jedné zvláštnosti. Až na dvě výjimky (Dorada, San Miguel) nejsou vůbec plněny do 0,5 l obalů. Příčinu tohoto stavu neznám. Zřejmě nemají stáčecí linky na tento, pro pivo nejčastější rozměr. Moji teorii podporuje fakt, že např. Heineken nebo Budweiser pocházející odtud, se prodávají pouze v malých formátech, zatímco v těch velkých se importují odjinud...

Na etiketách piv, pocházejících především z největších pivovarnických společností (s několika výrobními závody) jsou vesměs uváděny pouze oficiální adresy jejich ústředí. Nikoli konkrétní pivovar, kde bylo dané pivo opravdu vyrobeno. Z běžných obalů se tuto informaci nedozvíte. Pokud to někoho zajímá, musí buď zatelefonovat nebo poslat email na patřičná místa. Tam vám však takový dotaz velmi rádi zodpoví a ještě poděkují za projevený zájem…

Nejen na pivo budu vzpomínat. Svědkem naprosto nezapomenutelných zážitků jsem byl při návštěvě zdejší atrakce Loro Park, světové rarity v péči o papoušky. Živá show s lachtany a kosatkami, pavilon tučňáků, kde padá sníh se simulovanou polární nocí i přesto, že venku dosahovala teplota víc než 30° C, příležitost vidět poprvé na vlastní oči bílého tygra či vodní tunel plný žraloků, mě fascinovaly. Stejně jako balkonové domy, úrodná nížina La Orotava, nekonečně dlouhé plantáže banánovníků nebo sousední, v mlze zahalený divoký ostrov La Gomera. A rovněž velkolepý ohňostroj. Po něm zůstalo na zemi tolik plechovek a lahví od piva (a zase jsme u něj), že se muselo jednat o světový rekord v jeho vypitém množství davem během 10 minut…

Z dovolenkového rozjímání, skokem do české (pivní) reality. Tak se dá nazvat chvíle krátce po startu letadla z ranveje tenerifského letiště. Na dotaz sličné letušky, co si dám k pití, zazněla zcela jednoznačná odpověď. Pivo. Geograficky stále ve vzdušném prostoru Španělska, pivně už v Čechách (vzhledem k domácí letecké společnosti, s níž se vracím domů). Proto bleskurychle přistála na můj občerstvovací stolík malá červená plechovka s jmenovkou Nedvěd alias originální plzeňský výčepní Gambrinus (cateringové služby pro Travel Servis zajišťuje firma Gastro Hroch, jejímž výhradním dodavatelem přes pivo je mateřský závod Prazdroje…). Po jeho vypití u mě rapidně na hodnotě stoupla kanárská Reina…

Viva Tenerife, viva cerveza!!!