Jsme národ pivařů?

V našem městě byl pivovar založen v r. 1897. Konstrukce na střeše to připomínala celá léta, než se v 70. létech, tedy v dobách socialismu,,opravila střecha. Kdo si dnes ještě vzpomene na útulnou pivovarskou restauraci, s její reklamou uvnitř – Prostějovské pivo posílí. Dnes se tam klene most dálnice. Prostějovákům ale jeho výrobky chutnaly. Jenže přišla privatizace a zájmy majitelů z Prahy byly jiné a jinde. Po válce byl zrušen „Binkův pivovar“ v rohu Floriánského náměstí jenž vařil vynikající Březňák (vícestupňové pivo), které se, podobně jako v tvrdém alkoholu Absint, znovu objevuje. Také existoval pivovar v Kralicích. Z obou jsou dnes bytovky. Spotřeba piva ovšem neklesá, a tak jako jinde v Čechách a na Moravě mnoho zrušených starých pivovarů nahrazují minipivovary.

Dříve nebyl takový výstav pivovarů, životní úroveň nedovolovala většině obyvatel každodenní konzumaci. V pivovarech bylo málo strojního chlazení a tak, když začala zima, se z Prostějovských rybníků se sekal led a ten sedláci svými povozy dováželi do pivovarů.

Pivo se také vařilo doma. Technologie byla většinou jednoduchá: Ječmen se nechal naklíčit, potom vysušit, na šrotovníku se pomlel, poté povařil. Následovalo přefiltrování přes plachetku, a zkvašení pivovarskými kvasinkami. Po týdnu či dvou se stáčelo do lahví, a již jen nestarší pamětníci pamatují typické bouchání zátek tohoto piva. Dnes je již těžko představitelné, že by se někdo doma zabýval takovouto výrobou. Ve velkých pivovarech je výroba vysoce průmyslová, zautomatizovaná, a hodnoty při výrobě jsou kontrolovány vlastní laboratoří.

Po dobrém zvláště mastném jídlu, třeba nedělním, je pro zdravého člověka pivo vhodný nápoj. I když jsou někteří jedinci z mužské populace, nechci říci lidový výraz chlapi, již pijí jen čaje či minerálky, v zarputilé víře dožití se vysokého věku, či šetření na dovolenou. Také nutno rozlišovat mezi duševní prací a prací fyzickou. Znám jednoho staršího člověka, jenž se učil ovládat PC tak, že si před zasednutím otevřel pivo. Což mu možná udělalo lepší náladu, ale boj se znalostí trvá dodnes. V případě manuální práce nejsou limity spotřeby dány, a doba používání např. lopaty na chalupě obvykle navozuje harmonický vztah - přibývání potu s ubýváním lahváčů v bedně. Pravidlem je, že jakmile dojde pivo, skončí i chuť do práce. Jsou také konzumenti piva, kteří zajdou do hospody jednou za čas, kde celý večer zápasí s jedním či dvěma půllitry, aby se celý měsíc chlubili, že byli na pivě. Jejich mnohdy kulatější postava je označována s přídavkem – pivní bříško.To ovšem nemají z piva, je známo, že ti, co se bez piva žádný den neobejdou, jsou postavy hubené. Sám jsem vypil několik desítek tisíc piv, celý život zápasím s podváhou a za těch více jak 40 let je dodnes moje nejmilejší jídlo většinou večeře, uzený špek a pár piv. Alkohol rozpouští tuky. Vžitý názor, že se po pivě tloustne je nepodložený a lze jej pokládat za nesmysl. Skutečností je, že na rozdíl od nealkoholických nápojů pivo vždy vyvolá chuť k jídlu. Poslední skupinu konzumentů tohoto nápoje jsou jedinci, jež nepijí pivo aby jej vychutnali a pozvedli se, ale z důvodů opačných.

Pivo má ze všech nápojů nejpříznivější zažívací účinky. Neobsahuje tuky ani cholesterol, či přespříliš minerálů, za to však obsahuje vitamíny skupiny B, stopové prvky, vápník, sodík, draslík a jiné organismu prospěšné látky. Mírné pití snižuje riziko infarktu a do určité míry chrání před srdečními onemocněními, snižuje tvorbu žlučových kamenů, mírní pijáci jak se všeobecně udává jsou méně postiženi žaludečními chorobami, a ještě bychom mohli blahodárného působení látek v tomto nápoji obsažených vyjmenovat podstatně více. Nelze se nezmínit o chmelu. Ten podporuje sekreci žluči. Do piva se ovšem dává hlavně z důvodů konzervačních. Lékaři při slabých žlučníkových potížích, doporučují Prazdroj. Někteří ovšem pijí levnější pivo z Plzně –Gambrinus. Na Moravě se ovšem Gambrinus vaří v pivovaru Nošovice, který je součástí a.s. Plzeňský Prazdroj. Zda je to stejný produkt, nechť si odpoví každý sám.

Dnešní velké pivovary používají při výrobě běžných piv podobné technologické postupy, mají dosti podobné strojní vybavení, a je evidentní, jak běžný návštěvník restaurace je na rozpacích při čepování více druhů piv, bezradný z dle něj podobných chutí všech, a zcela dezorientován vlivem té či oné reklamy. Samozřejmě dvanáctistupňový ležák má lepší chuť než desítka, ale i když spotřeba vícestupňových piv, stoupá, ležák určitě není na běžné popíjení.

Nejlépe je konzumovat jeden druh, který později bezpečně pozná a zvykne si na něj. Potom už může labužnicky srovnávat. Zde, aniž bych dělal reklamu, mají nezastupitelnou úlohu místní minipivovary. I ten, kdo se v pivu nevyzná, najde odlišnou nezaměnitelnou chuť. Obvykle ovšem musí sáhnout hlouběji do kapsy. Cenu může také ovlivňovat přidávání např. ovoce do takových piv. Pro pivaře je ovšem takové směšování stejné, jako pro znalce čajů pití tohoto nápoje několikrát ohřívaného. Stoupá také poptávka po nepasterizovaných pivech, která se neupravují ohříváním na vyšší teplotu pro dosažení delší trvanlivosti. Stoupá také poptávka po pivech kvasnicových

Tak jako v Evropské unii se i u nás zavádělo používání speciálních plynů inertních (které se s ničím neslučují) jako tlakového média. Jsou to směsi oxidu uhličitého a dusíku. Obchodní názvy Dinax, nebo dnes více užívaný Biogon. K zklamání všech kteří si prostě jen zajdou na točené pivo, jež má obvykle správnější teplotu a výraznější chuť než „lahváč“, tato novinka byla přijata jen hrstkou nejvyspělejších konzumentů – skutečných pivařů. Objasněme si důvody, pro které se tento druh hnacího media zaváděl: Uvedu dva příklady: Hadice na zdi od nasávání kompresoru který při zvuku staré Škodovky před vyřazením dodával do sudu kromě vzduchu i nejjemnější částečky oleje. Žalostný pohled byl na zlomenou plastikovou hadici, která směřovala dolů k flekům na rohu zdi. Nebo hadice, jejíž konec byl vyústěn u frekventované křižovatky. Ale i v takových případech je vidět ony místní, permanentně spokojené štamgasty se svým půllitrem piva s kombinací tvrdého alkoholu. Nevím kolik této kombinace vypijí, obvykle po několika dávkách tito rozumí všemu na světě, je ale zajímavé, že žádný z výše uvedených obrázků je nevyvede z míry při cestě do hospůdky, natož zpět.

Všechny nápoje při styku s kyslíkem, který jak známo se rád slučuje se vším, ztrácejí kvalitu. Tato oxidace se projevuje nakyslou příchutí dobře známou u prvních piv se sudu z předešlého dne, nebo starého piva. Navíc může dojít ke kontaminaci různými výpary. Proto by měl kompresor sloužit účelu, pro který byl zkonstruován - dohušťování pneu. Filtr nemůže zachytit absolutně vše, co vzduch obsahuje. Nic takového nepřichází v úvahu u těchto plynů. Chuť je stejná i když se pokračuje v čepování na druhý den (není přítomen kyslík). Nápoj má vždy stejnou chuť, správný říz, krásnou krémovou pěnu. Kdo nevěří, nechť si to sám ověří. Jenže výše uvedení štamgasti přišli na to, že po konzumaci piva hnaného těmito plyny jim prý - „to jde jaksi horem ven“. A to se rozšířilo papouškováním a rychlostí blesku, s neomylnou představou vlastní odbornosti. Těm je třeba navrhnout: Dejte si např. po bůčku místo piva vodu! Dá se zaručit, že „to nepůjde horem“. Nedá se ovšem zaručit, že to půjde jinudy. Onen zatracovaný oxid uhličitý vznikající hlavně při kvašení, bez kterého by nebyl tento nápoj vyrobený z obilí a chmelu pivem, ale hořkou vodou, povzbuzuje produkci žaludečních šťáv, zlepšuje trávení, a zároveň podporuje vylučování odpadních látek z těla.

Ale i výrobce začal přihlížet k názorům konzumentů, a dodává plyn v poměru od 20 do 50% oxidu uhličitého. Může si tedy hostinský, hospodský, výčepní, majitel, či i hosté vybrat. Udělá to někdo z nich? Mám obavy, že uvedení štamgasti nemají při konzumaci piva a jiného alkoholu čas na takové věci a zabývají se třeba vysokou politikou, či stářím sluneční soustavy. A uvědomění hostů, čím je pivo tlakováno, a v jakém poměru CO₂? Tak daleko jsme v našem národě pivařů ještě nedošli. U některých restaurací jsou venku na tabuli cenové hity, a vevnitř se točí ne do půllitrů, ale čtyřdecových sklenic. Vědí tito někteří majitelé, že existují také „tupláky“? Soudím, že by zde menší cena byla serióznější cestou k odbytu.

Před několika málo léty, byl v jedné restauraci v našem městě krásný fungující digitální teploměr točeného nápoje. Štamgasty naprosto nezajímalo jaká má být správná teplota, náhodné návštěvníky teprve ne, a tak bylo všem dobře: Těm na židlích, a teploměru později uloženému ve skladě. Nebo jiný příklad: V jedné pěkné restauraci se čepovalo 6 (!) druhů piva. Objednal jsem si kvasnicové. Těm kdo jej neznají: K těmto pivům se při plnění do sudů přidávají kvasinky, resp. čerstvě rozkvašené pivo. Kvasinky samy o sobě již jsou zárukou blahodárných vitamínů skupiny B. Pivo obsahuje více oxidu uhličitého a má lepší říz Není divu, že je po něm stále větší poptávka, i když je dražší.. Ovšem již se pochopitelně nefiltruje, a tak je v některých případech mírně zakalené. Slečna servírka je ze strachu netočila, a majitel, jehož povolání je jiné, pivo reklamoval…

Podstatně horší jsou ale případy individuálních, či sezónních výčepů. V Prostějovské sokolovně probíhalo sportovní utkání: Pivo se sudu na podlaze, vedle pumpička jako u myslivců v lesíku. Občas někdo pákou pumpičky zahýbal. Jeden okamžik dokonce páka zůstala v ruce.Tlak pochopitelně kolísavý, účelově téměř žádný. Pivo v tom případě natočeno naráz, fronta ubývala. Spokojen ten, co inkasuje, spokojen nečekající zákazník. Kámen úrazu je ovšem v tom, že po prvním napití zmizí pěna, a zůstává teplá voda s nahořklou příchutí. Nikdo cenu která je ještě vyšší než u profesionálního výčepního zařízení nereklamuje…

V dobách první republiky majitel mnohdy uveřejnil smyslové, chuťové hodnocení piva které se u něj točilo, či to uváděl od výrobce. Nevíme proč to majitelé či hostinští dnes nedělají.

A tak podle výše uvedených příkladů zůstává nezodpovězena otázka: V čem vlastně jsme národ pivařů, a koho se týká tento výraz? Ve znalostech a náročnosti ne, tak zůstává množství. V tom případě si nejsem jist, zda název „národ pivařů“, se neposouvá do jiného, horšího názvu.