Návštěva Nymburka a místního pivovaru

Kousek od náměstí jsem se optal muže, u něhož jsem předpokládal znalost místních hospůdek, na cestu. Avšak s hrůzou jsem si vyslechl, že nikde Postřižiny netočí a odkazoval mě na opodál stojící slunečník s nápisem Krušovice. Naštěstí se za chvíli rozpomněl rozpomněl a poslal mě do jedné z uliček. Tam jsem zanedlouho objevil nápis, který jsem hledal. Byla to starší hospoda nádražního typu, což mi vůbec nevadilo. Poručil jsem si dvanáctku – Francinův ležák, za krásných 15 kč. Bohužel pivo nebylo úplně podle mých představ a hospodský stejně zavíral. Odebral jsem se tedy přes lávku na druhý břeh Labe, abych ve svém pátrání pokračoval. Štěstí se na mě usmálo hned na druhé straně, kde stála velká imitace lodě, ve která bylo několik stolů s hosty a na budově byl nápis "Pivnice na Žofíně".

S radostí jsem vešel a obhlédl prostor, kterému vévodil adekvátně oděný pan výčepní. I zde jsem zůstal věrný ležáku. Vrchní ihned přiklusal a donesl jemně orosenou sklenici s na pohled tmavším pivem. Musím říct, že po napití jsem byl docela příjemně překvapen, pivo mělo výraznou chuť a drsnější hořkost, kterou mám rád. Pěna držela až do posledního loku, přičemž už mi na stole stálo další tak, jak to má ve správné pivnicí být. Udělal čárku na lístku hned za cenou piva (16 kč) a byl jsem naprosto spokojen.

Vnitřní prostory jsou stylově zařízené až na člověka dýchne domácí atmosféra, podotýkám, že vše je přirozené a vytvořené přibývajícím časem. U vchodu se nachází výčepní pult a hned naproti je stůl pro štamgasty, kteří mají svá místa řádně označená a člověk vcházející do zadní časti nazvané „sál č.1“, musí projít okolo očí všech domácích.

V „sálu č.1“ je místo asi pro 25-35 lidí u 5 větších stolů, olemovaných plakáty ze známého filmu podle knihy B. Hrabala. Paralelně se „sálem č.1“ je i „sál č.2“, který slouží jako pomocný, nebo pro mladší návštěvníky hrající stolní fotbálek. V lokále bylo několik horlivě debatujících starších pánů a študáků oslavujících maturitu. Po pár kouscích si přisedl Radek. Člověk, s kterým jsem už dříve potkal, aniž bych si to pamatoval. Vše se ale záhy vyřešilo a došlo na debatu o místním pivu. Dozvěděl jsem se příjemnou skutečnost - Radek pracoval v pivovaru. Neuběhlo dlouho a exkurze byla na světě. Dohodli jsme se na další večer na noční, soukromou, ale oficiální prohlídku pivovaru a ochutnávku piva přímo ze sklepa.

Čas nastal a vydali jsme se z výchozího bodu „na Žofině“ do pivovaru. Cestou mi ukázal dům rodiny Hrabalů a podal několik zajímavostí o Nymburku.

Dorazili jsme k vrátnici, kde nás přivítal zmatený vrátný a už se šlo dovnitř za omamné vůně vařícího se piva. Dominantou pivovaru je žlutá budova o několika patrech, která slouží jako sklad, kotelna i jako sladovna (vyrábí si vlastní slad, přičemž ještě příležitostně dokupují z opodál stojící Japonské sladovny)

První zastávkou byla varna. Tam se nás hned ujal Radkův kamarád na noční směně. Právě probíhala příprava na nymburský speciál „Bogan“, do kterého se jako poslední fáze při chmelovaru dodává speciální tajná směs bylinek. Tento speciál se vyrábí pouze nárazově, výroba soukromého pivovaru se totiž zaměřuje převážně na „Pepinovu desítku“ a „Francinův ležák“, které najdete na výčepech nejčastěji..

Pivovar s výstavem okolo 120 tis. hl má kapacitu na 150tis. hl. Jeho produkce jde zhruba z 20% na export a větší část do sítí hypermarketů v podobě „osmiček“ a „devítek“. Varna je po rekonstrukci v roce 1996 a honosí se nerezovými kotli, ve kterých se pozvolna rodil „Bogan“. Pokec ve varně dlouho netrval a vedro nás vyhnalo do studené spilky, kde kvasil veškerý sortiment pivovaru.

Prohodili jsme pár názorů na dnešní problematiku velkých pivovarů, jejich kladech a záporech, prostě vše, co nás trápilo nebo těšilo v dnešním pivním světě. Ochotně s námi procházeli i dělníci, kteří k tomu taky měli co říct, ale to už jsme byli ve sklepech plných, ve dvou patrech stojících, tanků a ochutnávali 2 měsíce ležící dvanáctku ze stylového džbánku.

O kus dál byly kádě, ve kterých se proplachovaly kvasnice (ty pivovar odebírá z Budvaru).

Naše cesta pokračovala do, již zmiňované, žluté budovy. Dýchla na nás historie, staré stroje, některé ještě starší něž pivovar sám, které byly v plném provozu, přehlušovaly veškerou komunikaci a všudypřítomný prach ucpával netrénované plíce. Dřevěné podlahy i podpěry stropů splňovaly svou úlohu stále stejně dobře, jako v dávných dobách Hrabalova mládí.

Prošli jsme místa, kam se normální návštěvník nedostane, ochutnávali slad a popíjeli pivo, nacházeli stoleté předměty a nasávali dávnou atmosféru, zkrátka výborný zážitek umocňovaný panující nocí. Na cestu jsme si nechali natočit řezané, poděkovali za krásně strávený večer a odkráčeli zpět do startovního bodu „na Žofině“, kde jsme odevzdali kus naší výslužky nedočkavému výčepnímu a ukončili náš výlet.

Vřele vám návštěvu pivovaru doporučuji. Pivovar mne nadchnul a nefiltrované pivo jakbysmet. Příležitost k návštěvě je již za dveřmi, jelikož se 17.6.2006 od 9h otevírají dveře pivovaru s mnoha soutěžemi, atrakcemi a vším, co k tomu patří. Více informací najdete na www.postriziny.cz

Tímto článkem bych také rád poděkoval Radkovi (mimochodem, vlastní v Nymburce příjemnou čajovnu) za parádní zážitky.