Na kus řeči se strakonickým sládkem a ředitelem (část III.)

Všechno, co v loňském roce ve Strakonicích navařili, prodali v tuzemsku. Přes hranice tak nešel ani jeden jediný „půllitr“. I to je možná příčina, proč výstav pivovaru několik let neustále klesá. Domácí spotřeba v současnosti stagnuje, trh je již rozdělen a plně saturován, takže jednou z příležitostí, jak navýšit výrobu, je začít vyvážet do zahraničí. A právě o to by se tady letos chtěli pokusit. Pivovar vstoupil v jednání se dvěma anglickými pivovary, jejichž zástupci byli pozváni do Strakonic. Přes ně by se mělo pivo distribuovat na „Ostrovy“. V žádném případě však nepůjde o levný sortiment. Export by se měl týkat především prémiového segmentu, tedy Dudáka, ale i nealkoholického piva. Pokud se vše podaří a jednání budou dotažena do úspěšného konce, k Angličanům by měla směřovat až jedna šestina z celkového výstavu. Vzato číslem loňské produkce (cca 73 000 hl) to znamená něco málo přes 12 000 hl. Na začátek dobré číslo, ne?

To, že se jedná o Anglii, není jistě náhoda. Britové jsou národem velmi konzervativním, vyznávajícím tradice (tím spíše pivní). Ty dokáží i patřičně ocenit. A strakonické pivo, to je tradice více než 350 let… Právě míra ocenění zdejších piv (vyráběných klasickou technologií) ze strany zahraničního partnera, je zatím jistou překážkou pro vývoz do Německa nebo Rakouska. Po mém dotazu, zda nevyvážet právě tam (vzhledem k blízkosti hranic), mně bylo panem ředitelem se správnou českou hrdostí v hlase sděleno, že obě výše zmíněné pivní země si nezaslouží kvalitní pivo, poněvadž ho ocenit (nemám na mysli jen hledisko finanční) vesměs neumějí. A vyrábět a následně vyvážet „levná piva“, prodávaná pod privátními a pro pivovar „no name“ značkami obchodních velkořetězců, to ve Strakonicích rozhodně nechtějí. Dělat něco za každou cenu není mottem místních pivovarníků. Příkladem zdravé sebedůvěry a přesvědčení v to své, pokud se zadaří, nechť je třeba český název vlajkové lodi na etiketách lahvových piv. Takže žádný „Piper from Strakonice“, ale pěkně česky znějící Dudák…

Pro letošní rok je počítáno se zastavením klesajícího trendu v množství vyrobeného piva a mírným navýšením oproti loňsku. Už je na čase pootočit kormidlem lodě vezoucí strakonická piva a nasměrovat ji tím správným směrem po řece Otavě. Optimem by v budoucnu mělo být dle slov ředitele dosažení roční produkce v rozmezí od 80 do 100 000 hl. I přesto, že současná kapacita pivovaru umožňuje vyrobit víc než 200 000 hl, není nezbytně nutné jí dosáhnout, aby se pivovaru slušně žilo. K tomu by měla být dostačující i polovina (pochopitelně za předpokladu převládajícího podílu prémiových piv). To nakonec nepřímo dokládá i hospodářský výsledek loňského roku (řeč o něm bude později), který i při výstavu jaký byl dosažen, lze považovat za víc než hodně dobrý.

Způsobů, jak navýšit výstav, existuje několik. Není však mezi nimi ten, který praktikují v nedalekém Protivíně v pivovaru Platan, kde si volné kapacity vytěžují výrobou levných piv Klasik a Primus pro Plzeňský Prazdroj. O této variantě tady neuvažují. Jednak z důvodu nedostačující kapacity, která je pro tak velkou spolupráci potřebná, a jednak by to vyžadovalo jisté a ne malé technologické zásahy do výroby, což by v tuto chvíli nebylo ani možné.

Na změně kursu by se měl zejména podílet prodej v domácím regionu, tj. na Strakonicku a Prácheňsku. To především. Moc dobře si tady uvědomují v čem je jejich síla. I když, prosadit se na „domácím trávníku“ není a nebude zrovna snadné. Z pohledu pivní mapy sem dosahují nebezpečně dlouhé a ostré drápy neustále lačných lvů a zároveň velkých rivalů Prazdroje a Budvaru, číhajících na svoji příležitost (pivovar je středobodem na cestě mezi Plzní a Českými Budějovicemi). Navíc i sousedé, protivínský Platan, českokrumlovský Eggenberg či druhý budějovický pivovar Samson, to sem nemají daleko a nejsou to žádní outsideři… Jak však zaznělo od stolu „z konkurence těžkou hlavu nemáme, chceme dělat jen to co umíme, tedy vařit typicky české pivo. Okolní regionální konkurenty tolerujeme, avšak žádné dohody o spolupráci mezi sebou proti gigantům nemáme. Hospody přeplácet nebudeme, na to jaksi není. Peníze se dají určitě zhodnotit lépe…“ Toť vše. Krátké, leč výstižné. Já jen podtrhuji, že poměr mezi kvalitou a cenou je víc než zajímavý.

Pozornost spotřebitelů chce pivovar přitáhnout i výrobou nového piva. O co půjde neprozradím, protože to taky nevím. Je to zatím zahaleno rouškou tajemství. Podařilo se mně alespoň vydolovat, že půjde o tmavý speciál (že by oprášili recepturu z dávné minulosti, kdy se vařila tmavá třináctka nebo později stejné barvy i čtrnáctka Dudák?). Uvidíme, nechme se překvapit. Každopádně, jak znám pana Vondřičku, bude to stát za to. Těšme se.

Co už se dá rozhodně považovat za vydařené dílo strakonických pivovarníků, je od loňska vyráběná nová desítka s názvem Měšťanská. Nápad na ni vzešel z hlavy „velitele“. „Když už nese pivovar v obchodním jménu odkaz na dávnou minulost, proč by tento nemohl být i součástí názvu pro jeho nosné pivo?“, napadlo ing. Sekničku na začátku roku 2005 a bylo. Ve Strakonicích není od nápadu k realizaci daleko, takže zdejší „šéfkuchař“ Vondřička uposlechl příkazu svého nadřízeného, zavřel se do své pivní laboratoře a jal se vařit. Var byl úspěšný a výsledkem jeho kulinářského umění je skvělá desítka. Setsakramentsky poctivá, jemně hořká se střední plností, středním prokvašením, čistou chutí a decentní kváskovou vůní. Takto ji charakterizuje sám autor. A pan ředitel dodává něco o „plnotučnosti“.

Ve Strakonicích velmi dobře funguje týmová práce. Táhnout za jeden provaz tady není prázdnou a otřepanou frází. To pak jde všechno snáz, rychleji, s radostí a elánem. Příkladem toho je právě Měšťanská…Zpětná vazba na ni ze strany štamgastů je prý ryze pozitivní.

O kvalitě obou strakonických ležáků není potřeba vůbec diskutovat. Za ně hovoří Pivní pečetě. Na památku od pana Vondřičky je mám schované doma mezi pro mě významnými pivními suvenýry. Tyto vysoce prestižní známky kvality by měly napomoci k cestě za novými zákazníky, potažmo k návratu za těmi bývalými. Dle vedení se dosažené úspěchy, podpořené regionální reklamou (ať již v rádiu či tisku), pomalu, ale jistě začínají zhodnocovat. Pro ty, kteří je ještě nekoštli, dodávám základní fakta, tak jak mně je opět poskytl jejich duchovní otec. Jsou charakterizována silnou plností, jemnou výraznou hořkostí, středním řízem a čistým chmelovým aroma. Chuťově vyvážená hořkost příjemně zaokrouhluje chuť.

No a kvasničák? Kapitola sama pro sebe. To je pivní klasa. Moje absolutní strakonická jednička. Prý se pomalu, ale jistě zvedá jeho výroba. Tomu se nedivím. Svěží, lehce zakalené, výborně pitelné pivo, mám ho moc rád.

Mladíkem ve strakonickém sortimentu je nealkoholické pivo Soft. Vyrábí se metodou tzv. limitovaného kvašení, kdy kvasnice neprokvasí celý extrakt, nýbrž se zastaví na velmi nízkém obsahu alkoholu (cca 0,45 %). Má minimální obsah cukru, bílkovin a využitelnou energii, takže se hodí nejen pro řidiče, ale i lidi, již udržují nízkokalorické hodnoty stravy. V horizontu cca 3 měsíců se uvažuje o jeho stáčení do třetinkových lahví, namísto zatím klasických půllitrů. Pro vaši zajímavost se ho měsíčně vyrobí cca 25 hl, takže se zatím jedná o okrajovou záležitost. Mít ho ale v nabídce je rozhodně konkurenční výhoda. Zákazníkům lze nabídnout ucelený sortiment. I ze své vlastní zkušenosti vím, že na svých cestách si raději dám nealko než limo. Čím větší pestrost nealko trhu, tím lépe (přeci jen „birellizace“ je na můj skromný vkus už hodně…). Jeho zařazení do portfolia také napomohla skutečnost, že okolní pivovary (Platan, Budvar, Samson) tento druh piva ve své nabídce mají, tudíž bylo nutno na tento fakt reagovat.

I když já už mám dopito, debata pokračuje vesele dál a blok se plní poznámkami. Pan ředitel se pěkně rozvykládal, „Pan starý“ ho doplňuje a já jen poslouchám a zapisuji si. Jen, aby tužka nepřestala psát, ještě chvíli musí vydržet…