Vzpomínky na letní pivní Slovensko

Začnu jedním pivním tipem. Jestli chcete popít dobrého točeného slovenského piva v zajímavém prostředí pojízdné hospody, nemusíte vůbec překračovat naši východní hranici. Pokud budete mít v ten pravý čas cestu z Prahy třeba do Pardubic nebo Brna (případně opačným směrem), můžete si ve vlaku pochutnat na výborném točeném 12% Topvaru. Je jen potřeba počkat si na vlak EuroCity „Slovenská strela“ (Praha – Bratislava a zpět). Je příjemné strávit cestu v restauračním voze, popíjet velmi slušný 12% Topvar ze skla a sledovat krajinu. Nevím, jak letos, ale loni byla cena přibližně 20 Kč za půllitr.

Abych nezůstal dlužen odpověď na otázku položenou v úvodu. Ano, přijde si na své, ale dá to trochu víc práce. Koncentrace pivovarnictví na Slovensku totiž ve srovnání s našimi končinami přece jen pokročila. Takže je to povětšinou trochu nuda – SABMiller (a jeho české licence Kozel a Gambrinus) + Heineken (a jeho česká licence Starobrno). InBev rovněž viditelně přítomen dovezeným Staropramenem. Mezi tím lze ale občas narazit i na něco zajímavého.

První náraz na pivní globalizaci přichází v nočním vlaku Bratislava – Košice. Jak já miluji tuto pivovarskou koncentraci, která mi umožní koupit si v Bratislavě šarišské pivo vařené v Budapešti! S trochou mrzutosti nejprve zjišťuji, že plechovkový Šariš, zakoupený na bratislavském nádraží (marně jsem si večer dělal chutě na Stein), je pouze výčepní. Po ochutnávce ale musím s překvapením konstatovat, že Maďaři umí, když chtějí, vyrobit i dobrou pitelnou desítku. Po předloňské ochutnávce piv na budapešťském Východním nádraží bych tomu skoro nevěřil. Ale Šariš, vařený v Dreher Breweries Ltd., Budapest, Jászberényi útca, pod dohľadom sladovníckych majstrov Pivovaru Šariš, mě vyvádí z omylu. Ještě jednu poznámku ke složení piva- skalní vyznavač Reinheitsgebot musí při spatření položky „cukorná náhrada sladu“ uznale pokývat hlavou nad tím „přiznáním barvy“.

Další a další polaskání pivní globalizace nás pak čekají ve východoslovenských městech. Na první pohled se zdá, jako by nejrozšířenějším slovenským pivem byl „velkopopovický“ Kozel. Znalejší samozřejmě vědí, že přesnější termín je „veľkošarišský“. Případně i „budapešťský Kozel“, to když dostanete chuť na plechovkové, ať již na výčepní či ležák. Ten je opět z pivovaru Dreher, plechovka je ale, až na povinné údaje ve Slovenštině, popsána česky.

Ještě se vrátím k zmiňované dominanci Kozla. Jeho vývěsní štíty se alespoň mně zdály být nejčastěji k vidění. Nejhorší situace mi v tomto směru připadala v Michalovcích. Kozel, Kozel, Prazdroj, Gambrinus, Kozel… Při občasném spatření vývěsního štítu Šariše jsme se zaradovali, abychom v lokále obdrželi informaci, že na čepu je Kozel. Nakonec jsme uspěli v jednom lidovém výčepu, kde měli alespoň 10% Šariš. Mimochodem, jednalo se o jednu z nejsvérázněji vyzdobených hospod, co jsem navštívil. Pestrou směsici různých dekoračních prvků od portrétu Ludvíka Svobody přes akty a krajinky po obrázky Beatles završovala bizarní dvojice plaket na zdi. Na první byl T. G. Masaryk, hned pod ním visela plaketa s Jozefem Tisem a nápisem „verní sebe – svorne napred“.

Nicméně i když se nám Kozel vytrvale pletl pod nohy, nechal nás občas pochutnat si i na jeho zajímavějším koncernovém kolegovi a souvařenci ze stejného pivovaru, Šariši. Šariš chutnal, ať již v nádražce v Humenném nebo v hospodě v Kalinově, první slovenské obci osvobozené Rudou armádou.

Jaké chuťovky mi přichystal Heineken? S jeho pivy se mé chuťové preference bohužel spíše míjí. Bažant neurazí, zejména ve 12% verzi. Ale Martiner, Corgoň a Gemer, souvařenci z Rimavské Soboty, svorně nabízeli velmi podobné, mně ne zrovna příjemné podivné hořkosuché doznívání. Když jsem si z těch tří mohl vybrat, jednoznačně jsem sahal po Martineru. Chutnal mi nejvíc a navíc jsem si u něj zavzpomínal na někdejší martinské pivo, stáčené tehdy ještě do eurolahví. Nejméně mě oslovil Gemer. Vzpomínku na velmi hutné pivo popíjené kdysi v Plešivci se mu tak dobře vyvolat nepodařilo.

Jak jsem již zmiňoval, InBev byl přítomen hlavně Staropramenem. Ale co ostatní pivovary?

Docela mi zachutnalo pivo Steiger z Vyhní, zejména 12% ležák. Po koupi pivovaru Topvar společností SABMiller zůstává Steiger třetím největším slovenským pivovarem (byť ve skutečnosti nijak zvlášť velký není). Těm, kdo se chtějí o pivovaru Steiger, ale třeba i o pohledu na české pivo ze slovenské strany dovědět víc, doporučuji loňský rozhovor deníku Pravda s majitelem pivovaru, panem Eduardem Radou.

Na 10% Steigeru jsme si pochutnávali v jedné nejmenované pivnici. Při naší první návštěvě tohoto podniku jsme ale zjistili, že některé nešvary jsou zkrátka „mezinárodní“. To když nás zasvěcený známý upozornil, že nepijeme Steiger, nýbrž „kalamitné“. Tak totiž (s odkazem na nedávnou ničivou tatranskou vichřici) místní přezdívali Tatranu.

Nad pivem Tatran se tu nedávno rozplýval Tomáš Semrád. Proto jen zmíním, že jsem provedl „inspekci“ Tomášem zmiňované Goralské karčmy ve Ždiaru. Zde točené pivo chválil právem, hospoda ovšem, alespoň mimo sezónu, nestojí za moc. Jinak pivo Tatran dnes přeskočím. Ne tak popradský pivovar, který si dnes říká Pilsberg. Ten kromě Tatranu nabízí pivo značky 1715 , na etiketě je nápis „Bier aus dem Bayerischen Braumalz“. Není to ale tak dávno, co nápis na etiketě v němčině tvrdil, že se jedná o „echt bavorské pivo“. Jak je vidět, omyl pivovarníkům buď došel, nebo jim ho někdo důrazně připomněl. Měl jsem tu čest jen s lahvovým, dojem byl spíš rozpačitý.

Pilsberg vaří ještě pivo poněkud obskurní značky Staročesko. Když jsem nápis „StaroČesko“ viděl na ceduli výčepu poprvé, měl jsem nejprve dojem, že jde o import z nějaké ex-jugoslávské země. Pak mi to ale připomnělo ještě něco. Skutečně se tvůrci názvu a loga neinspirovali úspěchem piva Starobrno na Slovensku? Není to ale až tak okaté, jako někdejší Starý prameň z Michalovců. Co se týče piva, 10% „Premium lager“ vyzdobený medailí s nápisem „Gesundsheitfreundlich Produkt“ nenadchne, ale ani neurazí.

Blížíme se k závěru, a proto se konečně dostávám ke svému dlouhodobě nejoblíbenějšímu slovenskému pivu. Tím je bytčanský Popper. Pokud cestujete autem po hlavním tahu Valašské Meziříčí – Žilina (přes Makov), vřele doporučuji stavit se pro pivo v Bytči. Zde se nachází jeden z posledních malých slovenských pivovarů. Z jeho produkce jsem si oblíbil 12% ležák Popper a hlavně 16% tmavý speciál Palatín. V této souvislosti bych se rád zeptal našich slovenských čtenářů – jaká další speciální piva se ještě na Slovensku, kromě šestnáctky Tatran a čtrnáctky Stein, vyrábí?

A to nejlepší z loňska nakonec. Největší radost mi udělalo objevení jednoho minipivovaru, o jehož existenci jsem do té doby vůbec netušil. Objev přišel hned první den. To jsme skončili poměrně vyprahlí v Zádielské kotlině (Slovenský kras), takže rychle na pivo. V bufetu „Ranč“ mě ale přivítalo na pípě nějaké do té doby mi zcela neznámé logo. Kaltenecker, s letopočtem 1851. Bylo mi řečeno, že pivo pochází z Rožňavy. Dvanáctka měla lahodnou, velmi hořkou chuť a krásně kroužkovala. Není divu, že mi Rožňava začínala vrtat hlavou čím dál tím víc.

Další setkání s Kalteneckerem mě čekalo hned druhý den. Po více než 30 km pěším pochodu krásným slovenským krasem (od rozhodnutí přespat někde cestou nás odradila jen vidina cílového piva) jsme nekonečně dotrmáceli do Silice. Obec je to spíš maďarská, protože slovenštinu jsem slyšel jen tehdy, když se někdo bavil se mnou. Ale na tom nesejde. V jednom ze dvou místních hostinců totiž točili opět Kaltenecker. A to prosím pěkně dvanáctku za neuvěřitelných 14 Sk. Přepočítal jsem to na Kč a hned radostně odesílal Petru Sitařovi SMS, že jsem objevil nejlevnější točené pivo roku 2005. Bohužel, slovenský příspěvek do ankety mi neuznal… V hospodě jsem se dověděl, že rožňavský pivovar stáčí pivo jen do sudů a je to spíš minipivovar.

Třetí den jsme se pak shodou náhod (zejména díky menšímu bloudění po krásné, jalovcovými keři porostlé a měcháči poseté Silické planině) dostali do Rožňavy. Na radu místních jsme k cestě do pivovaru použili taxi (z centra necelých 50 Sk), pivovar je totiž zašitý na okrajovém sídlišti (ul. Zakarpatská 28) a napoprvé se špatně hledá.

Restaurace v minipivovaru nabízela točenou světlou jedenáctku za velmi příjemných 16 Sk a tmavý 12,5% ležák za 18 Sk. Pivo měli bohužel jen filtrované, ač v menu inzerovali i „kvasinkové“ (stav k 15.8.). Jedenáctka byla výborná, hodně hořká, pivo zanechávalo na skle pěkné kroužky. Tmavé pivo nebylo sladké a mělo trochu ostřejší chut.

Interiér mimo jiné zdobily zarámované staré pivní etikety (Gemer, Hradec Králové, Hostan, Svitavy, Klášter, Zlatovar...). Restaurace má vlastní originální nádobí, pivo však do půllitrů s logem (dva kytovci) točí jen sporadicky. Jídelní lístek byl vyvedený v maďarštině a slovenštině, podle důsledného rozlišování guláše od perkeltu soudím, že kuchyně bude spíš maďarská. Já si pochutnal na vynikajícím dršťkovém perkeltu za 66 Sk, porce byla velmi slušná.

Obsluha toho bohužel o pivovaru mnoho nevěděla, jen to, že funguje asi 7 let. Nepodařilo se mi zjistit ani roční výstav. Pivovar bohužel nemá žádnou webovou prezentaci.

O slovenském pivu by se toho dalo napsat ještě dost a dost, ale cítím, že už jsem se rozepsal až až. Po těch několika letech, co slovenskou pivní situaci příležitostně a nesystematicky sleduji, si dovolím tvrdit následující: Máme toho ohledně piva se Slováky hodně společného, ale jsme na tom přece jen o něco líp. Zejména co se týče pestrosti, dané jak počtem malých pivovarů a minipivovarů, tak množstvím speciálních piv na trhu. A téměř dokonalé rozdělení slovenského pivního trhu mezi Heineken a SABMiller mě trochu děsí.