Pivovarský dvůr Dražíč

Tradiční zastávku v Sedlici u Blatné se strakonickou Měšťanskou desítkou, jsem tak vyměnil za nevšední minipivovarský provoz, skoro již 10 let vařící pivo, nesoucí název Lipan. Nutno dodat, že zcela unikátní, krajně úzkoprofilové, po zásluze pravidelně od roku 2002 Pivními pečetěmi za kvalitu z nedalekého Tábora ověnčené…Jeho ochutnávka však vyžaduje výhradně osobní návštěvu malebné vesničky Dražíč, popřípadě jejího nejbližšího okolí. Dál od něj už ho totiž neseženete!

Můj první a zároveň poslední kontakt s jeho světlým ležákem byl udělán úplnou náhodou. Před šesti roky v Bechyni, v restauraci penzionu U Pichlů (mimochodem, dnes tu stejnou pípu „okupuje“ kroužkovaný Budvar). Učaroval mi na první doušek. Do té doby jsem o něm neslyšel. O to víc zapůsobil. Pamatuji si ohromení z fascinující až uhrančivé, příjemně svíravé hořkosti. Při každém napití si liboval a předl jako mlsný kocour.

Po velmi dlouhé době se naskytla jedinečná příležitost ho opětovně pořádně vychutnat. A přímo ze sklepa! Silná pivní vábnička. Tomu absolutně nešlo odolat. Nakonec proč taky. Světle zelené stavení je v maličké jihočeské vísce nepřehlédnutelné především mohutným cihlovým komínem, při výrobě piva však už nekouřícím… Naposledy dýmil někdy v 18. století. Díky panu Papulovi byla po téměř dvou stoletích zkušební várkou v říjnu 1997 obnovena ve vesnici dávná pivovarská tradice. Oficiálně začali pivo Lipan vařit následující červen. Technologii dodaly Pacovské strojírny, základní recepturu sestavili odborníci z VÚPaS Praha. Nejen na výrobu tekutého zlata úspěšně navázali. Dříve sloužila budova jako lihovar, v současnosti tady funguje i pěstitelská pálenice. Její produkty nebyly mnou koštovány, zato služeb penzionu (nad restaurací s pivovarem) využito.

Do Dražíče jsem dorazil večer okolo osmé. S velkou žízní a pořádným hladem. Vyzmrzán a ošlehán studeným větrem po celodenním pobytu venku (paní zima se jakoby na poslední chvíli šprajcla a rozhodla přibrzdit přicházející jaro pořádně roztrženou sněhovou peřinou). Unaven a fyzicky vyčerpán z odpoledního vytahování auta (i přes zimní obutí a náhon 4×4), zapadlého do závěje. Potěšen však z krátkého setkání s Jirkou Kaňou v Českých Budějovicích, kde jsem mu úspěšně předal pivní náklad z Vyškova (pomalu se to stává tradicí…). Za celý namáhavý den mně vyschlo v krku. Hodně! Alarm signalizoval hladinu životodárné tekutiny povážlivě nízko. Pod ryskou, znamenající minimum. Co nejdřív musím doplnit. Nejlepší bude něčím kvalitním, plným vitamínů, příznivě ovlivňujícím metabolismus lidského těla. Něco na způsob pivního V-Poweru. Nabízí se jediná pomoc. Vysokojakostní a přitom rychle působící směs značky Lipan!

Jsem na místě. Konečně stojím před objektem mého velkého zájmu. Zůstává už pouze otázkou času, kdy vytoužená „pohonná látka“ začne do mě téct. Kol dokola line se nádherná vůně. Být u toho pivní Montijack, vous by se mu začal stoprocentně topořit…

Než vezmu za kliku dveří, nostalgicky zavzpomínám na „památný“ rok 2001. Tehdy brzy ráno jsem se tu ocitl, když Dražíčem projížděl kamsi za povinnostmi. Měli zavřeno, já pokukoval přes okno dělaje si plané chutě. V duchu meditoval, jaká že to musí bejt romantika sedět tam uvnitř, držet se s Lipanem za ruku, ústy k němu pěkně přilnut …Vize skončila záhy, dost to pak bolelo...

Od té doby stále mistr sládek vaří ročně něco málo přes 250 hl, vesměs pro vlastní restauraci (uváděná kapacita činí 750 hl) úžasně hořkého, chmelem intenzivně vonícího, lahodného piva, které osobně považuji za jedno z nejcharismatičtějších ve své kategorii. Opravdový, nejen jihočeský skvost. Pozoruhodná chuťová souhra, dosahující téměř absolutní dokonalosti, atakující pivní mety nejvyšší. Vzácnost hodna výhradně vytříbené chuti pivního fajnšmekra, tuctový pivař neocení...I Prazdroj ve své nejlepší kondici, kdy byl považován za skutečného krále české pivní scény, by měl co dělat, aby v boji s ním uhájil letitý primát…

V Dražíči vyznávají (a důkladně) krédo „ševče, drž se svého kopyta“. Proto vaří (víc než dobře) de facto stabilně pouze dva druhy ležáků. Světlý, deklarovaným obsahem alkoholu 5 % klasická dvanáctka, tmavý, obsahujíc téhož, avšak v množství 4,3 %, spíš jedenáctka. Oba spodně kvašené. V 0,5 l natočené za jednotnou cenu 24,- Kč. Na experimenty s ochucenými či jinými speciály netrpí. Proč taky? Stávající sortiment je již po léta zaveden, ustálen, žádan. Nejen štamgasty. Pivovárek leží na malé vesnici. Prostředí samo o sobě mnohem konzervativnější, s řadou specifik oproti třeba městu. Tady se jisté novum přijímá mnohem obtížněji. Navíc v miniaturním objemu výroby se ekonomicky moc nevyplatí „přepřahovat koně“. Místní šéfkuchař i to ale umí, což dokázal nedávno. Navařil várku tmavé čtrnáctky. Veleúspěšně! V soutěži „O jarní cenu českých sládků“, určené minipivovarům, obsadila druhé místo. Možná v něm dosažený úspěch na Zvíkově probudí inovátorské choutky…Alespoň k významným událostem roku, prosím!

Pojďme do lokálu. Po okraj narvaného (cca 50 míst), volného místa nevidím. Co se proboha děje? Žádná mimořádka. Každou druhou středu v měsíci pořádájí pro lázeňské hosty z nedaleké Bechyně zájezd. Od 14 do 21 hodin jim hraje živá muzika. Nevědomky trefuji tuto velkou merendu. Vesměs důchodci, výrazně podporovaní peckami diskžokeje (ve skotské sukni) roztáčejí na place neuvěřitelné kreace, křepčí, seč jim síly stačí. Prý pacienti. K tomu sužovaní problémy s pohybovým aparátem. Kdybych neviděl, nevěřím. Sem s berlema, zpět bez nich…Zřejmě i díky Lipanovi, jehož se při tanci a zábavě pilo (i řezaného) víc než dost. Doslova prýštil proudem. Chytrý marketingový tah. Vida, stačí obyčejný selský rozum…

Sympatická „prťavá“ paní hostinská mě uklidňuje, že za hodinu bude po všem. Úž? Škoda. Má to správné grády, pořádný drive. V šalandě panuje uvolněná atmosféra. Objevuji poslední volné místečko u stolu vedle stylových krbových kamen. Z nich sálajícím příjemným teplem pomalu jihnu. Po krátké chvíli a šenkýřčinu mistrném slalomu mezi tancechtivým davem, se i já mohu konečně pořádně „zakousnout“ do tolik očekávaného nahořklého pokladu… Cítím příjemný výrazný kvásek. Při prvním hltu řičím neskrývaným pocitem blaha. Světlý ležák klouže do krku jedna báseň, dostatečně vyzrálý, na správnou teplotu vychlazený, řízný jako čerstvý křen, chlebovitý. Taju podstatně rychleji, mé pivní srdce plesá. Chci na plac, chci tancovat, prodloužit už tak dlouhého hada. Nejde to. Čím častěji ho polykám, tím silněji mě poutá k sobě. Odtrhnout od něj se nemohu. Poznávám pivní magnetické pole.

Není divu, nápoj je to čistě přírodní, nefiltrovaný (světlé doprovází jemný opárek, v černém je tento dokonale maskován), ničím tepelně ani chemicky neupravovaný, prostý jakýchkoli konzervantů, barviv a podobně ohavných přísad a postupů, dnes již bohužel více běžných než zřídkakdy užívaných…Zákonem je skutečná příroda, vládnoucí nejen v okolí! Ještě než stačím vyprázdnit první, stojí přede mnou automaticky další. Jeden z naproti sedících štamgastů při pohledu na něj uznale pokyvuje hlavou a dodává: „to je lék, po něm žáha nikdy nepálí (jakoby věděl, že mě pálí a často), hlava nebolí!“. Přitakávám. Chlapík souhlasně zamručí, polkne, upije a započne pivní referát. „Vážený pane, to já už všechno dávno vím“…

K samotnému produktu nemám sebemenších výhrad. Rezervy shlédávám v absenci originálních pivních tácků. Jak dlouho budu ještě čekat na ten od Lipana, krucinál fagot? Je jediným, jehož se mi od piv po všech hospodách (i v zahraničí) vypitých, nepodařilo dosud získat (a jak rád bych chtěl!)…Estetický dojem by byl jistě mnohem vyšperkovanější, kdyby báječné místní pivo servírovali do jiného skla. Úplně obyčejné bez loga ubírá na lesku. Hodně mně rovněž chyběl pohled na zařízení pivovarsky nejcennější. Minivarničku. Zraku běžného návštěvníka ukrytou v salonku vedle hlavní místnosti. Ten večer zamčené, ráno při odjezdu alespoň přes okénko „zmerknuté“. Musí bejt nádhera, když bublá, hřeje...

Nad výčepem visí 8 zarámovaných pečetí. 3 zlaté, 2 stříbrné, 3 bronzové. S jedinou výjimkou (za rok 2004) všechny pro tmavý ležák (a já piju ten světlý, určitě neméně božský…). Kousek od nich stojí na polici vystavené jako další památka „na Tábory“, tentýž počet nádherně fortelných, do ruky dobře úchopných, masivních korbelů. Výmluvné uznání kontinuální kvality. Ne takové, kterou se chlubí velkovýrobci na základě certifikátu ISO (vzhledem k pokleslosti drtivé většiny jejich vodnatých, unifikovaných břeček, pro ně dost potřebný, aby se aspoň bylo na co odvolat…). Při odchodu do hajan mě zaujalo pod schody velké množství prázdných KEGů od různých pivovarů (namátkou pamatuji Strakonice, Regent, Prazdroj, Budvar, „mrtvé“ Svitavy nebo až německý zámecký Schlossbrauerei Dessow), čekající na znovunaplnění, ale Lipanem.

Jižní Čechy krásné, Jižní Čechy pivně mé! Lipan toho živým (doslova a do písmene) důkazem jest! Na počátku avizovaná „výhybka“ ze zajetých strakonických kolejí se zasekla. Opravit ji přijdu až pořádně ochutnám a dosytosti popiju i dražíčské černé. Do té doby zastavuji tam…