Když dva sousedé dělají totéž, avšak s jiným výsledkem…

Zatímco větší z nich ho chrlí v masovém měřítku na všechny světové strany, ten menší dělá malé pozvolné krůčky pod komínem a snaží se dostat především k bývalým štamgastům, dnes ponejvíce pijícím právě produkt jeho největšího soka.

Na mysli mám Krušovice a Rakovník. Odjakživa velké pivní rivaly, ležící příliš blízko sebe (vzdušnou čarou něco málo přes 10 km), aby nepodlehli pokušení pivařů (včetně mě) je porovnávat. Historie obou se začala psát před mnoha lety. V jistém slova smyslu mají královskou pečeť. Jeden se honosí přívlastkem královský s odkazem na dávnou minulost (…kdy císař Rudolf II. získal v roce 1583 Krušovice pro českou korunu a pozvedl je na svůj královský pivovar…) a zároveň ho využívá z komerčního hlediska jako součást zavedené obchodní značky. Druhý v královském městě vaří od loňska po sedmileté přestávce pivo pod původním názvem Bakalář.

Není to ještě tak dávno, co se oba soustředily výhradně na domovský region a nejbližší okolí. Postupem času u nich došlo ke zcela zásadním až převratným změnám. Ty se podepsaly na jejich dalším vývoji. K oběma chovám na základě určitých pivních prožitků jistý vztah. V případě Krušovic jeho intenzita v souvislosti s níže popsanými dojmy ochladla (zbyla jen vzpomínka na něco, co dříve stálo za něco). U Bakaláře naopak zjišťuji, že díky v poslední době častým kontaktům s ním, se dostávám do pořádných otáček a cítím jakési pivní vzplanutí...

Je paradoxní, že v době, kdy rakovnický pivovar prožíval nejhorší období své existence, jež se dočasně uzavřela v roce 1997, jeho soused zakončil uvedený rok s historicky nejvyšší produkcí a ocitl se v klubu „milionarios“. S podporou německého vlastníka Bindingu (ze skupiny Radeberger) v zádech odhodil regionální slupku a vydal se dobývat svět. Tak jak se nezapomíná na první lásku, já nezapomenu na první pivečko, které mě uvedlo do neskutečně zajímavého světa. Tím byla krušovická černá desítka. A navěky už to tak zůstane. Amen. Vzpomínám jak jsem ji kupoval v lahváčích domů nebo na ni zaskočil do hospůdky kousek od baráku. Tam ji čepovali do tehdy u nás málo vídaných čtvrtinek, z nichž jsem ji „královsky“ vychutnával. Shodou okolností jsem krátce poté Krušovicemi vůbec poprvé projížděl a pivovar i na vlastní oči uviděl. Vzniklé pouto bylo upevněno. Za to, že dnes čtete tento článek a já mám velmi zajímavé hobby, jim děkuji.

Od té doby se toho hodně událo. Nejen v Krušovicích a Rakovníku, ale hlavně v mém pivním vnímání, vidění a preferencích.

Pivovar, nacházející se v malé dědince na trase mezi Prahou a Karlovými Vary, se po letech naprosto vizuálně změnil. Tenkrát mně připadal mnohem pivovarštější než dnes, kdy je pořádně zbytnělý a nakynutý. Obrovská pivní továrna, kamióny čekající na naložení, parkoviště pro autobusy s turisty, kteří mají shlédnout při exkurzích nejmodernější „varní počítač“ u nás. Celý ten děsně rozlehlý areál, zabírající podstatnou část malebné vesničky a táhnoucí se podél silnice, v němž vlastní budova pivovaru s unikátním komínem je zastrčena kdesi za „hangáry“, postrádá jakékoliv pivní kouzlo. Kdybych nevěděl, že se jedná o pivovar, myslel bych si, že to je moderní montovna nějakých komponent. Bohužel je to smutné, ale takový z něj mám současný pocit.

Krušovice se proměnily nejen zvenčí, ale hlavně uvnitř. Za jedenáctileté vlády Němců z Frankfurtu prošel pivovar zásadní technologickou obměnou, která se dle mého názoru až na výjimky projevila negativně na charakteru jím vyráběných piv. Z dříve velmi chutného regionálního produktu se stal všední, místy vodnatý, ničím výjimečný nápoj. Rozhodně ne klenot, jak praví reklama. Jakoby se postupnými zásahy do výroby měnilo postupně i původní fortelné krušovické pivo za „lehčí“, méně výrazné.

To rakovnický Bakalář povstal loni na podzim jako bájný Fénix z pivního popela a s pomocí Kanaďanů z Toronta (v pivovaru však trochu paradoxně s rusky mluvícími lidmi) se vrátil triumfálně na českou pivovarskou scénu. Kdo si tehdá pomyslel, že se ještě někdy postaví na vlastní nohy Návrat tedy víc než famózní. Také ho drtivá většina z oslovených označila na našem webu za Pivní událost 2004 (upřímně jsem zvědav, která to bude letos). Navíc tradice vaření piva v Rakovníku sahá až do roku 1454. Pivovar je dnes v Česku jedním z vůbec nejstarších vařících….Není mnoho měst, kterým se něco podobného podařilo (napadají mě snad jen Vratislavice). Najít odvahu bojovat nejen s nadnárodním drakem číhajícím za humny, ale i s mnoha dalšími, vyžaduje po sedmileté odmlce (i s ohledem na již zaplněný trh) buď velké finanční možnosti nebo výbornou a stabilní kvalitu, popřípadě v ideálním případě kombinaci obou. Není těžké vydedukovat jaká cesta byla pro něj zvolena…

Doufám, že v Rakovníku bude hospod s Bakalářem na čepu přibývat a místní štamgasti se k němu neotočí zády. Přeci jen sedět v šalandě, vidět z okna komín vlastního pivovaru po tak dlouhé době zase foukat a pít konkurenční značku, povětšinou od nejbližšího souseda, je barbarství a zrada na něčem co se označuje jako patriotismus. Ještě k tomu, když domácí pivo je jako křen. Zatím se mně zdá, že pivních barbarů tam žije dost. Na rozdíl od Krušovic jsem štít (popřípadě jinou upoutávku) s mužíkem s bakalářskou mitrou na hlavě a v ruce držící napěněný pivní tuplák, zahlédl jen jeden...Přitom jsem projížděl poměrně frekventovanými místy (i okolo samotného místa činu), kde se nachází dost všelijakých restaurací. Bohužel s jinými značkami. Abych nikomu nekřivdil, třeba je v nich Bakalář na soutoči...Tam, kde si na něm pravidelně pošmakuji já (mimo Rakovník), je totiž zrovna hospoda „logována“ pouze humpoleckým Bernardem...

Protože můj bratr nedávno úspěsně složil bakalářské zkoušky, bylo jednoznačně rozhodnuto, kterým pivem se tato událost zapije. Bakalář přece pije opravdový bakalář. Při mé poslední návštěvě jsem se pro pár kousků stavil přímo v pivovaru.

Působí mnohem skromněji než jeho krušovický sok. Za těch sedm roků co byl uzavřen, poněkud zchátral. Nejmarkantněji je to vidět na zašlé fasádě. Jenže…i přes všechny ty útrapy, jimiž prošel, vypadá pořád jako pivovar v pravém slova smyslu. Dýchá z něho nefalšované pivní charisma. Beze zbytku naplňuje význam toho kouzelného slova. To se mi líbí, to oceňuji.

Atmosféru jsem nasál ihned při vstupu do pivovarské prodejny. Byl jsem zde poměrně brzy a měl obavu jestli už bude otevřeno. Naštěstí bylo. Mé plány na export místního produktu na Moravu se naplnily. Uvniř vzduch příjemně prosycen vůní piva, za pultem fundovaný pivovarnický nadšenec a profík každým coulem. V krásném dárkovém balení do ruky mně udělal pivní Bakalářský mix (se světlou a tmavou desítkou a prémiovými dvanáctkami, to vše za 62,- Kč). Kromě piva můžete zde zakoupit i sklenice, tričko či další propagační materiály (např. pivní tácky pro sběratele).

Z původně minutové záležitosti se stala půlhodina. Dobře jsme si popovídali. Dozvěděl jsem se např., že hlavní kvašení probíhá v otevřených spilkách 10 až 12 dnů, zrání pak v ležáckých tancích 21 až 60 dnů. Nebo, že po tmavém pivu, jenž je mnohem plnější a hutnější než to krušovické, roste poptávka. V plánu jsou i investice do marketingu a pokud dopadnou určitá jednání, Bakalář bude dělat v Rusku „konkurenci“ sousedům. Hlavně však byla slyšet samá chvála na pana sládka (mimochodem ten je uveden jak na podtácích svého současného chlebodárce, tak i toho předchozího z Havlíčkova Brodu. Asi na Vysočině ví proč).

Do nového roku mám několik pivních přání. Dvě prozradím teď. Jedno je naprosto šílené, prakticky nesplnitelné. Přát si ho ale mohu. „Krušovický pivovare, na okamžik ve svém vývoji zastav a ohlédni se zpět! Třeba uvidíš řadu pivních prosebníků (a v ní stojící i já), kteří by chtěli tvůj návrat do starých pořádků…“

To druhé zní: „Bakaláři, ustrň prosím tě tam, kde jsi teď! Rozhodně to za to stojí! Letos jsi mě pivně obohatil svými 15 dvanáctkami…“

„V roce 2006 budu mít dost příležitostí toto číslo zlepšit a zároveň i sledovat, zda se nestal pivní zázrak v případě tvého souseda…“ Nechť se přání vyplní!!!