Historie - Mezopotámské počátky

Pivo se vynořuje už na úsvitu civilizace, přibližně ve stejné době, jako nejstarší písemné památky. Počátky pijácké kultury se podle některých pramenů spojují s přechodem mezi matriarchátem a patriarchátem. Alkohol byl dáván do souvislosti s mužností, číše se pokládala za podobný symbol svého majitele, jako třeba zbraň. Společná konzumace alkoholu stvrzovala v Evropě od dávných dob uzavřené spojenectví (zejména vojenského typu - podobně, jako severoameričtí Indiáni kouřili svoji dýmku míru).

Mezopotámské počátky

Nejstarší zmínky o přípravě piva pocházejí z doby přes téměř pěti tisíci lety. Objeviteli pěnivého moku byli s největší pravděpodobností Sumerové žijící ve 4.-3. tisíciletí př. n. l. na území jižní Mezopotámie. Pivo, sumersky zvané kaš, připravovali z ječných chlebů a ze sladu ve veliké džbánovité nádobě z vodou. Chmel nebyl tehdy ještě znám. Nahořklá příchuť se tedy musela pivu dodat jinak, obvykle předběžným pražením chlebů v horkém popelu. Někdy se také ke sladu přidávala zelená hořčice či sezamová semínka. (O počátcích pité piva v Mezopotámii a Egyptě viz např. http://www.calbeerworks.com/Magazine/history.html či http://www.ganterbreweryusa.com/beer_history.html . Jinak lze ale jako pramen k dalšímu studiu doporučit spíše některou z tištěných knih, týkajících se příslušných kultur. Jsou zde k dispozici např. populární tituly Vojtěcha Zamarovského, jejichž několik vydání vyšlo ještě v desetitisícových socialistických nákladech).

Spolu s datlovým vínem bylo pivo zřejmě nejstarším alkoholickým nápojem (destiláty se objevily až mnohem později v arabském světě). Révová a ovocná vína se objevila teprve ve chvíli, kdy byly vyšlechtěné odrůdy dostatečně bohaté na cukr (kvašení planého ovoce je poměrně problematické).

O tisíciletí později, tedy koncem 3. tis. př. n. l., již bylo v Mezopotámii známo mnoho druhů piva lišících se od sebe obsahem alkoholu i barvou. Nápoj nebyl ovšem nikdy zcela čirý a obsahoval dokonce i mechanické příměsi; z tohoto důvodu se v Mezopotámii pivo obvykle pilo brčkem (obilným stéblem). Doba kvašení byla zpravidla kratší než dnes, a proto bylo pivo obecně slabší - existovaly ale samozřejmě i výjimky v podobě ležáků, navíc je třeba si uvědomit, že Sumerové pili pivo v mnohem teplejším klimatu (a také brčkem :-)), proto bychom jejich pijácké umění neměli dnes podceňovat.

Zmínky o pivu jsou obsaženy i v sumerské mytologii. Tak pivo bylo údajně na stolech bohů ještě dávno před stvořením člověka. Zmínka o něm je v eposu o Gilgamešovi ( http://www.wsu.edu/~dee/MESO/GILG.HTM , http://www.bomis.com/rings/gilgamesh/ ) i báji o stvoření světa zvané Enuma Eliš ( http://www.awi888.com/shem/enuma.html ) , kde se mj. praví:

Před Anšara předstoupili bozi plni radosti 
jedli chléb a pili pivo, 
sladkým nápojem svá hrdla prolévali 
a jak popíjeli, nálada stoupala, 
holedbali se a byli lehké mysli. 

Pivo zde vstupuje na scénu právě v okamžiku, kdy shromáždění bohové získávají naději, že nejmocnější mezi nimi, Marduk, dokáže přemoci nestvůru Tiamát.

V Mezopotámii se pivo ředěné s vodou dokonce považovalo za lék. Tehdejší medicína jej doporučovala podávat při bolestech žlučníku a ledvin. Smíchané s bylinkami se používalo i ve formě obkladů. Maloasijští Chettité dávali ředěné osolené pivo během cest svým unaveným koním.

Z 2. tisíciletí před naším letopočtem pak máme první zmínky o veřejných výčepech. V Chamurabbiho zákoníku ( http://leb.net/~farras/history/hammurabi.htm ) jsou zmíněny i tresty šidivým šenkýřkám a hospodským: vhození provinilce do vody. Trest to byl přísný, vzhledem k tomu, že v Mezopotámii zdaleka ne každý uměl plavat. Šenkýřka Kubaba měla ovšem mnohem větší štěstí a nakonec to dotáhla až na místo vládkyně města Kiš. Údajně je to nejstarší případ ženy na královském trůně. Číšníkem na dvoře kišského krále byl původně i Sargon Akkadský, zakladatel první velké mezopotámské říše (kolem r. 2350 př. n. l.).

Profese spojené s vařením piva požívaly poměrně vysokou společenskou prestiž. Dobrý sládek pobíral podle babylónských pramenů mzdu srovnatelnou s příjmem nižších královských hodnostářů. Pivo proniklo do četných rčení a přísloví (mimo jiné i české 'Kde se pivo vaří, tam se dobře daří', mělo v sumerštině svoji téměř doslovnou obdobu), dochovaly se i texty několika pijáckých písní. O vážnosti, jíž se pivo těšilo, svědčí i skutečnost, že v době plenění dobytých měst patřilo k nepsaným pravidlům ušetřit místní pivovar.

Opilci měli dokonce svoji patronku, bohyni Ninkasu, která měla takříkajíc v popisu práce dohlížet na ty, kdo přebrali (V této souvislosti je zajímavé, že staré národy uctívali nejenom obligátní a v učebnicích zmiňovaná božstva - slunce, měsíc, láska, válka, zemědělství - ale i patrony poměrně obskurních činností. Babyloňané měli bohyni opilců, staří Mayové např. patronku sebevrahů znázorňovanou v podobě oběšence se smyčkou na krku). Alkohol měla v oblibě i bohyně lásky Ištar, o níž se v mýtech praví, že co se pití týče, vyrovná se těm nejotrlejším mužům.