Listy moravskoslezské proti nadnárodním pivovarským gigantům

Jelikož pobývám na opačném konci republiky, měly by být Listy moravskoslezské někde na samém okraji mého zájmu. Byl jsem však upozorněn, že se na jejich stránkách poslední dobou vyskytují zajímavé články o pivu. A skutečně. Málokdy se vidí tak přímočaré vypořádání se s jednou konkrétní společností („Život je hořký, bohužel“) a tak otevřené vyjádření nevraživosti vůči EU a velkým pivovarům. Zdá se, že Martinu Jaroškovi zkrátka došla trpělivost.

4.9. vyšel v Listech moravskoslezských článek Martina Jaroška nazvaný Kam se podělo poctivé pivo. V něm pomocí (pravděpodobně imaginární) osoby pivaře–pamětníka jménem Kvasnica autor líčí údajný úpadek piva značky Radegast, který má být způsoben zejména jihoafrickými vlastníky pivovaru:

„...Něco se ale stát muselo, protože to, na co máme ty nejlepší vzpomínky, a to, co pijeme teď, nemůže být jedna a ta samá značka. Ale může, pane Kvasnico. Pro vysvětlení je však třeba se vrátit kus do minulosti, ještě před jihoafrickou invazi v Nošovicích, před fúzi s Plzeňskými pivovary, dokonce ještě více než rok před dobu naší protikomunistické revoluce, kdy v roce 1988 byl pivovar Radegast jako prvý v republice vybaven moderní technologií, tzv. CK tanky. Toto zařízení pod Prašivou, ale i v jiných provozovnách odstartovalo proces, kdy je poctivé řemeslo nahrazeno velkokapacitní výrobou a honbou za kvantitou a ziskem. Cylindrokónické tanky prakticky urychlují produkci, zejména fázi zrání a ležení, takže zatímco při klasické pivovarské spilce a sklepu pivo dozrávalo dle svého druhu i několik týdnů, při moderní výrobě je hotové v řádu dnů. Jejich počet je výrobním tajemstvím, v zasvěcených kruzích se však říká, že při zvýšené poptávce, například zásluhou letních veder, jaké panovaly letos, je tato doba ještě zkracována. Takové nedozrálé pivo nelze v žádném případě přirovnat k nedokončené symfonii, ale spíše k nedovařenému guláši, nedopečenému chlebu, neuspokojené milence nebo k nedostudovanému politikovi...“

„...Kdysi se vařívalo každé pivo zvlášť. To je dnes již rovněž přežitek. Metoda HGB počítá s přípravou jednotného, příkladně čtrnáctiprocentního roztoku, z něhož počítač dle programu naředí obyčejnou vodou (H₂O) dvanáctku, desítku, osmičku..."

„...Rekordně rychle vyprodukované, vodou pokřtěné pivo podstoupí důkladný filtrační a pasterizační proces, který mu sice sebere veškeré zbylé zárodky života a přírodní chuti, prodlouží však jeho trvanlivost tak, aby mohlo zhruba šest měsíců čekat na svůj prodej v regálu některého z potravinových řetězců. Konzervativci sice tvrdí, že pivo je určeno ke konzumaci, nikoliv pro sklad, pokrok se však zastavit nedá. Takto upravený nápoj je pak již připraven k expedici, aby si na něm mohl pochutnat bezbranný konzument. Že se jedná o skutečnou pochoutku, mu tlumočí prostřednictvím chytlavé reklamy ukoptěný regionální horník nebo obrozenec Jungmann či Dobrovský. Do dotažení orwellovské vize společnosti, která je násilně nucena pít to, co Velký Bratr nebo Největší Výrobce označí za nejlepší a jediné, chybí naštěstí eliminace prvku výběru. I když nám búrský manažer Van der Beer či třetí vrchní núbijský nadsládek Dlu-Dlu v souladu s výsledky laboratorních testů dokáže, že kvalita výrobku je stabilně vysoká, stále máme možnost jít na pivo do blízkých Hukvald či Příbora, jejichž minipivovárky sice laboratoří nedisponují, jejich pivo je však chutné. Proti gustu žádný deputát (vím, že je to dišputát). Chce-li se někdo po zbytek života napájet Radegastem, Gambrinusem či Kozlem (všechny tyto druhy se vaří mj. i v Nošovicích), je to jen jeho věc...“

Prostor k vyjádření dostala v Listech i druhá strana. Neřekl bych, že se manažerovi Radegastu, panu Kaňákovi, podařilo zrovna důvěryhodně vyvrátit obavy pana Jaroška, posuďte sami:

Jaká je doba ležení a zrání ležáku v sezoně a mimo ni?
"Plzeňský Prazdroj a. s. nerozeznává ve svých technologiích a postupech odlišnosti v průběhu roku. Přísnost výrobních standardů vyráběných značek je základním pilířem systému řízení kvality ve firmě. Dodržování výrobních norem a receptur je totiž předpokladem standardního finálního produktu. Systém plánování v naší firmě je na špičkové světové úrovni. Je nastaven tak, že požadavky zákazníků jsou základním podkladem pro expertizy obchodníků, ke kterým se přidají definované kapacity pivovarů, marketingové aktivity značek a samozřejmě, kvalitativní standardy pro výrobu piva. Výsledkem je vyvážený produkt, uváděný na trh v letní sezoně i v ostatních měsících roku. Nejinak tomu je i letos. Nejkvalitnější distribuční síť, která skýtá třináct obchodně distribučních center, nám pomáhá být co nejblíže zákazníkům a zvládat skokové změny v odbytu. Pivovar Radegast má optimálně vyváženou kapacitu jednotlivých provozů, která je projektována na sezonnost, se kterou musí počítat všechny pivovary v České republice."

Kolik je jednotek hořkosti v Radegastu Premium, konkrétně jaký je rozdíl mezi současností a zhruba rokem 1988?
"Pokud jde o popisy technologických postupů a receptury, tak ty jsou předmětem chráněného know-how každé společnosti a náš pivovar není výjimkou. Na druhé straně kdykoliv vyhovíme každému zájemci prohlédnout si naše provozy a seznámit ho se základními informacemi o výrobě piva v Nošovicích. Jednou z aktivit je i Radegast Den, který letos pořádáme 16. září a jehož součástí je samozřejmě i prohlídka pivovaru. Radegast je značka, jejíž chuťový profil (hořkost, plnost, sladkost, říz atp.) je dlouhodobě stejný a pod pečlivou, několikanásobnou kontrolou. Změna profilu je velmi složitá věc a nikdy jsme neměli důvod, abychom k ní přistoupili, protože zákazníci jej chtějí mít právě takový, jaký je.“(zvýraznil J.K.)

V poslední zvýrazněné větě pana Kaňáka je ale hodně pravdy, ať už se to někomu líbí, nebo nelíbí, a ať už je důvod tohoto stavu jakýkoliv. Mimochodem to tak trochu potvrzují i zkušenosti jednoho nejmenovaného severomoravského minipivovarníka, který zaznamenal reakce na své pivo typu „Máte na mne moc nasládlé pivo, to víte, já piju Radka" či „Vaše desítka je taková řídká, já piju Radka 10 a vaše je oproti tomu voda". Ale vraťme se zpátky k Listům moravskoslezským, tohle ještě zdaleka není všechno. 11.9. totiž vychází Martinu Jaroškovi další podobně laděný článek, nazvaný Evropská unie chce řídit české pivo. V něm dojde i na kritiku ostatních našich gigantů.

„...A vzpomínáte, pane Kvasnico, jak jste začátkem osmdesátých let řadil frontu v pražské Široké ulici na dávku krušovické dvanáctky? Dnes je nejlepší dát se před onou žlutavou denaturovanou močkou na panický útěk a v nejbližší lékárně si preventivně vypláchnout ohrožený trávicí trakt litrem Šaratice..."

„...Již Karel Marx se zmiňuje o přechodu kapitalismu volné soutěže k jeho vyšším a zhoubnějším formám. Když k prostému dělníkovi po osmihodinové šichtě promlouvá z televizní obrazovky mezi SuperStar a Trosečníkem Rudolf II. či bojově naladěný trenér z pivního výcvikového tábora, kteří vysvětlují, jaké pivo je nejlepší, pak brainwashingová reklama narazí na úrodnou půdu. Samozřejmě to stojí peníze, avšak nadnárodní monopoly jejich nedostatkem, na rozdíl od tuzemských malovýrobců, nikterak netrpí. A kdyby se přece drobný český milovník piva reklamou oblbnout nenechal, má víceméně smůlu, neboť devadesát procent všech hospod v regionu jsou vazaly oněch koncernů a čepují takřka výhradně jejich výrobky..."

„…Evropské unii se zdá, že je naše pivo příliš výživné, že plýtváme surovinami a hodlá nám nařídit jejich snížení o 20 procent. A teď přišla ještě s další novinkou a tlačí na Českou republiku a dalších šest členských států, aby v letech 2008 až 2010 zvýšily spotřební daň z piva o celých 31 procent. Předseda Českého svazu malých nezávislých pivovarů Jiří Fusek si sice myslí, že bychom si pivo měli chránit stejně jako Francouzi pivo, ale to nám nejspíše bude houby platné. A kdy to již praskne ve státním podniku Budějovický Budvar? Chystá se bouřka a pan Kvasnica jde spát. Avšak my, kterým osud našeho piva není lhostejný, bychom spát neměli!” ”

Smršť hněvu na EU a pivovarské giganty pak prozatím vyvrcholila ve fejetonu z 11.9.:

„...Svaz českých sládků a pivovarníků podal poníženou supliku vrchnosti sídlící v belgickém Bruselu, ve které snažně prosil, aby byla Českým zemím udělena milostivá výjimka při vaření typicky národního nápoje, jehož příprava normálně podléhá dle zvláštních stanov v celé Evropě přísným předpisům. Poctiví čeští pivovarníci při pečlivé přípravě svého produktu překračují spotřebu surovin a energie v průměru o celou pětinu, čímž tato svatá dogmata svévolně porušují, a stávají se tak nebezpečnými protievropskými elementy. Tak museli Němci již roku 1987 zelastičnit svůj Zákon Nejvyšší Čistoty (Reinheitsgebot), který u našich sousedů platil již od roku 1516…”

„... Tak co, vlastenečtí čeští pivaři? Vzpomínáte na vítězné všelidové referendum o vstupu do Evropské unie? V současnosti jediným řešením vzniklého sporu by bylo přiznání ochranné známky „České pivo“, které by české gubernii zajistilo alespoň drobné privilegium v tomto tradičním potravinářském odvětví….”

„...Představil jsem si, kterak se titulem „české pivo“ pyšní cizinci s trvalým pracovním pobytem na našem území, kteří ještě před pár lety, než přijeli prznit naše odvěké pivovarnické tradice, měli pouze vágní představy, kde se Česká republika nalézá. Pod ochranné perutě patriotského zaklínadla se pohodlně schová pygmejský dealer Radegastu Oskar Dlu-dlu, gambrinusový ochutnávač Frederick van der Boer nebo bývalý mluvčí Plzeňských pivovarů Alexej Bechtin. Na vzletném označení budou drze parazitovat inferiorní polotovary s nechutně prodlouženou trvanlivostí. Toto je jen další chemický plivanec do bezúhonného oka českého milovníka piva…”

Je Martin Jarošek odsouzen k nepochopení? Nebo dokáže přesvědčit část moravských čtenářů-pivařů o své pravdě? Strhne na sebe hněv pivovarských gigantů? Má smysl radikalismus podobného ražení? A konečně, bude autor v takto útočném stylu na stránkách Listů moravskoslezských (či jinde) pokračovat? Uvidíme.

Dále nehodlám celou záležitost nijak komentovat, jen se domnívám, že probíhající drsná pivní polemika v periodiku tak nepivním, jakým jsou Listy moravskoslezské, by čtenářům Světa piva neměla zůstat utajena.