O bulharském pivu

Z pohledu pivního cestovatele je tato země celkem zajímavá. Většina z asi 13 bulharských pivovarů sice dnes patří velkým mezinárodním společnostem, na druhou stranu je zřejmě i díky tomu většina bulharských piv docela pitelná.

Všechna piva, se kterými jsem se v Bulharsku setkal byly klasické spodně kvašené „lagery“ plzeňského typu.

Pivo se v restauracích a bistrech podává většinou lahvové. Točené pivo jsem za svůj týdenní pobyt v Bulharsku objevil asi třikrát a málokdy bylo lepší než lahvové. Pomineme-li balkánskou rázovitost projevující se na kvalitě obsluhy, musíme zohlednit fakt, že obsluhující personál často neumí s výčepním zařízením správně zacházet a točené pivo trpí zanešenými trubkami a navíc je často teplejší než lahváč z ledničky. Ceny piva v restauracích se většinou pohybují v relacích 0,80-1,40 leva (1lev = cca 0.5 €), přičemž točené pivo je vždy trochu dražší.

V bulharských restauracích převažují piva domácí provenience – na rozdíl od sousedního Rumunska, kde často dominují západoevropské značky. Ze západních piv jsem v Bulharsku postřehl pouze výskyt piv Amstel a Beck, které ale vždy tvořily pouze doplněk k domácímu sortimentu. Z piv produkovaných domácími pivovary jsou nejvýznamnější značky Zagorka a Kamenitza. Pivo Zagorka je vyráběno ve městě Stara Zagora v pivovaru patřícího společnosti Heineken. Je to typický hodně chmelený ležák, který ale chutná trochu tuctově. Toto pivo zaujímá významný segment bulharského pivního trhu (asi 30%). Kamenitza je pivo dost podobné, ale na rozdíl od Zagorky má více sladovou a zároveň lehce nahořklou chuť. Toto pivo se vaří v Plovdivu, v pivovaru patřící společnosti InBev (dříve Interbrew), která je druhým největším producentem bulharského piva. Kromě „klasické“ Kamenitze (4,4 % alkoholu) pivovar vaří i piva Kamenitza Extra (5,5 %) a Kamenitza Dark, ale ty jsem neměl možnost ochutnat. Dalším pivem, se kterým naopak mám osobní zkušenost je Burgasko. Toto pivo se vaří v Burgasu a patří opět do portfolia InBev. Chuťově je Burgasko taková slabší obdoba Zagorky – dostatečně chmelené, ale chuťově prázdné. Zato se ale prodává ve starých pivních lahvích (euro), které vyvolávájí nostalgické vzpomínky na mládí.

Z hlediska pivních obalů se v Bulharsku na úkor skleněných lahví výrazně prosazují umělohmotné láhve velkých objemů (1,5-2 l). Ať už se jedná o klasické PETky nebo lahve z materiálu Q-pack propagovaného společností InBev, pohled na takto distribuované pivo je dost odpudivý. Bulharsko je však chudá země a cena za půllitr PETkového piva pak klesá až na 0,5 leva. Není proto divu, že podíl umělohmotných lahví na místím trhu roste a v roce 2003 dosahoval 11% celkem prodaného piva. Já osobně jsem ze studijních důvodů ochutnal dvoulitrovou láhev piva Šumensko (vyráběno ve městě Šumen firmou Carlsberg) a byl to můj nejhorší pivní zážitek za poslední dobu. Pivo nemělo žádnou chuť a bylo ho třeba hodně podchladit, aby se dalo vypít alespoň v případě akutní žízně. Od testování dalších PETek jsem pak upustil, i když nápis na pivu Slavena (opět InBev) se chlubil, že výroba je pod dozorem českého sládka.

Kromě výše uvedených značek jsem zaregistroval i existenci jiných bulharských piv (Varna, Ariana, Ledenika, Astika, Bolyarka), ale ty jsem bohužel neměl možnost ochutnat. O bulharském pivu by se toho jistě dalo napsat jěště hodně. Nezbývá než vyzvat vás, čtenáře. Máte nějakou zkušenost s jinými bulharskými pivy?