Čtyřdenní pracovně-pivní cesta po Moravě (III. - ohromující čtvrtek…)

Opouštíme Frýdlant nad Ostravicí. Zpět přes Frýdek-Místek a Sviadnov vyrážíme směr Třinec. Nejedeme po již částečně otevřené dálnici, jež v blízké době propojí Českou republiku s Polskem, a které do jejího celkového dokončení pořád dost chybí. Bereme to po „staré“. Tady se totiž v Podbeskydí dá „tankovat pivo s opravdu vysokým oktanovým číslem“. Adresu místa v Dobré, kde lze čerpat zlatistý mok s rytířským názvem Artur´s z hlavy neznám (internet zůstal doma) a hledat originální varničku v nedalekém valcířském dvojměstí, odkud „beskydský Kelt“ pochází, v tak nahuštěném programu prostě nešlo. Nedělám si iluze, že by to vůbec někdo z místních věděl…Štěstí se mně dosud vyhýbalo. Musel bych natrefit na toho správně osvíceného pivaře. V regionu, kde absolutisticky vládne Radegast? Takových tady moc nebude. Už vidím ty udivené obličeje. Třeba se pletu. Každopádně toto vzdáváme a přímo míříme nedaleko od Nošovic, k sousedům do Vojkovice. Ke koním…

Tamní minipivovárek byl námi objeven bez větších problémů. Jistota je jistota, na autobusové zastávce nám ji dává stará paní, kdeže obecní pivní koně řehtají. Na první pohled naším zájmem překvapena, avšak ani na minutku nezaváhala. Zcela přesně věděla na jakou stranu ukázat. Poprvé to určitě nedělá, pakliže ano, rozhodně ne naposled (teda pokud neumřela…). V očích se jí přitom zračila hrdost na místo, kde žije. Díky místní „pivní hippoterapii“ začíná přitahovat pozornost už i „z daleka“. Z Brna…

Jsme před „chalupou“. Romantika, idyla, klid, čistá příroda, koně. V pozadí kopce Beskyd. Hospůdka je ještě zavřená. Přes okénko vidíme jistý ruch uvnitř. Vše se připravuje pro nový den. Tentokrát bez trofeje neodjedeme! Ťukáme na dveře. Otevírá nám, jak za chvilku zjišťujeme, tatínek pana „starého-mladého“. Sdělujeme co chceme a on nás velmi ochotně pouští dovnitř. Interiér na vysoké úrovni, moc pěkné, útulné, tady se všichni musí cítit dobře. A hned nám se správnou pýchou představuje v „maštali“ své koníčky. Světlého Ryzáka, polotmavého Grošáka, černého Vraníka. Vypadají báječně. Soudek necháme naplnit prvním z nich. A než nateče, nemohu odolat, koštuji. Řídí kolega. Než koupíte koně, také ho musíte vidět v akci.

Nádherná sytě tmavá barva, nešizená kvasničná vůně, plná chuť. Tentokrát není ke mně život hořký, bohudík…Opravdová lahůdka. Slogan na slovutný irský Guinness to říká za mě. „Na dobré věci se vyplatí si počkat“…Po třech dnech a předchozí štrapáci to platí obzvlášť. Vojkovický Ryzák je nažhaven vyrazit na opravdu velký dostih. Pardubice ani Chuchle nejsou tou správnou výzvou. To je málo…Apeluji na slovutný a proslulý Liverpool. Tak ho konečně vypusťte, ať ukáže světu co v něm je…Předtím honem do banky a vsadit na něj velkou hotovost. Pak už si mohu splnit svůj sen. Vlastnit podobný minipivovar a zaměstnávat tohoto sládka…Chvilkové poblouznění s rozjímáním ukončuje sličná servírka, také jménem Velká. Soudek je naplněn, zbytečně nepění, pěkně studí v rukou. Tady to umí, to se pozná…Ryzák doběhl do cíle, ukázal grandiózní formu, srší z něj síla, nádherně na něm vynikají svaly, šlachy. Ohromil! Atraktivní podívaná. A zadarmo. Krásně vyšlechtěný plnokrevník. Dobře ho živí a starají se o něj.

V čase co dopíjím tento vynikající mok, klábosíme o čem jiném než pivu. Padla otázka, zda mně (ne)chutná Radegast. Odpovídám s ohledem na předchozí angažmá zdejšího „braumeistera“ poněkud vyhýbavě. To nejde srovnávat. Diskusi popichuji právě poznámkou o minulé štaci pivního šéfkuchaře-synátora. Vida, uhodil jsem hřebíček na hlavičku. Starší z rodu pánů Velkých se jen potutelně směje, ví kam mířím…Se zdravým sebevědomím sděluje, že jejich kvasničáky vezli až do Prahy (zřejmě myslel Pivovarský klub v Karlíně). Je po nich poptávka i ze strany polských pivních turistů. Ti už místní brewpub také několikrát navštívili. I za nedaleké hranice dorazila chvála „piva od koní“…Řeč padá i na Martina Jaroška, jakožto velkého pivního znalce, vyznavače malých pivovarů, světoběžníka a hudebníka, nyní moderátora jednoho nejmenovaného rádia. Ano, jeho knihu jsem četl. Z krátkého rozhovoru je pro mě nejdůležitější informace o tady snad v brzké době zprovozněném penzionu. Po Průhonicích, Krňovicích (žamberecký kanec) a Dražíči (Lipan) moje další zajímavá pivní noclehárna…To bude jízda, dostih od večera do rána, doslova a do písmene…

Nastává loučení a poděkování. S přáním ať se daří! Škoda, dal bych repete. Bohužel nejde to, musíme pokračovat dál. Zážitek mně nikdo už nevezme, ani v mlžném oparu slovutný pohanský bůh, odevšad shlížející na zdejší rázovitou krajinu.

Po cestě pod Těšínské Beskydy mi nádherně tráví. Zážitek tak trochu kazí pohled na jednu z největších fabrik u nás, Třinecké železárny. Brrr, ocelové monstrum. Při průjezdu Českým Těšínem si vybavuji zmínku právě Martina Jaroška v jeho knize na Zámecký pivovar Cieszyn a jeho osobitý hustý a silný ležák, který se však vaří na druhém břehu řeky Olše alias Olzy. Do Polska naše cesta nevede. Zato do Karviné zpívají ve své písni bratři Tesaříkové…Právě tam ano.

V hornickém městě se nejčastěji na pivních štítech hospod střídají zelená loga Radegastu s červenobílými Ostravaru. Ty z Nošovic jsou v převaze…Alespoň co podél silnice vidím. Jistým zpestřením fádní pivní nabídky (i když Ostravar za ni rozhodně nepovažuji) je pohled na u místního Tesca stojící dodávku, označenou sloganem „Skutečná klasika“…Ta přeci patří „mé“ Litovli. Pociťuji jistou sounáležitost. Moji hlavu zdobí červenočerná kšiltovka a na ní právě tento nápis. Ve zdejších „uhelných“ vodách bych ji rozhodně nečekal, muziku zde tvrdí jiní…

Čím blíž Ostravě (Petřvald), tím se poměr lokálních značek, patřících pod nadnárodní giganty InBev (Pivovary Staropramen) a SABMiller (Plzeňský Prazdroj) otáčí ve prospěch chmeloviny z moravskoslezské metropole. I když Havířovu vévodí zelená. V centru Slezska je to naopak. Kdesi v Porubě na restauraci, Světepiva.cz div se, Poutník. Hmm. Až sem zavál fičák z Pelhřimovska…

Jsem zvědav na počet černých štítů se žlutým nápisem Zlatovar po cestě do Opavy a v ní samotné (a v kolika z nich „opavské“ pivo skutečně zůstalo?). Daly se spočítat na prstech jedné ruky. Tak málo jich...Napadlo mě, že druhý volný soudek bychom mohli nechat naplnit v jednom z našich nejmladších mikro, v Leskovci, lokačně přináležejícím právě do opavského okresu. Při podrobnějším průzkumu v autoatlase zjišťuji jeho polohu. Nachází se poněkud mimo následující trasu. Nevím proč jsem žil v domnění, že leží někde cestou do Krnova kam směřujem. Neleží…Asi pomýlení s Hlučínem.

Devatenáct hodin ze dne pryč. Máme jasno někde tady to „zapíchnout“. Chvíli jezdíme a hledáme v naději, co kdyby přeci jen Zlatovar (z přerovské varny) nebo alespoň (originální) Ostravar či něco středního, malého, menšího, pidi...Ze „Šelemburku“ je sice nádherný výhled na okolí, na košili číšníka září logo ostravského piva, z pípy ale prýští dvanáctistupňoví Urquell a Radegast. Pokračujeme o dům dál. Nabízí se smíchovský Ostravar neboli Staropramen. Mají plno. Výběr se zužuje. Proto berem již dvakrát vyzkoušené, krnovskou „Kolibu“. Nevšední, stylové, navíc moc příjemné prostředí poněkud „kazí“ pivní menu. S kým? S „Bohem hojnosti“ a Mušketýrem. Z velkoznaček volím druhou. „Radka“ jsem měl včera, krušovické v podání „d´Artagnana“ mohu na rozdíl od mnoha jiných tak nějak pořád…Hluboce prokvašené, sušší chuť, správná teplota…Nic lepšího pro dnešek už stejně neseženem.

Při něm si zase zavzpomínám na mé pivní začátky, kdy pivo císaře Rudolfa bylo jaksi jiné, mnohem poctivější…Zas tak dávno to ale nebylo…